Z exotiky zpět do starého známého prostředí. Po sezoně v japonské B-1 League, kde táhnul nováčka Gunma Crane Thunders k rekordním 25 výhrám, se Ondřej Balvín převlékl do reprezentačního dresu. Síla 217 centimetrů vysokého hromotluka má pomoci na EuroBasketu i při aktuálních bojích o MS 2023. Devětadvacetiletý borec hraje i o novou smlouvu, zatím není jasné, zda se do Japonska nejvyšší hráč tamní ligy vrátí.
V Ótě, maloměstě na ostrově Honšú známém teplými prameny, prožil zvláštní sezonu. Vykloubil si palec u nohy, prodělal žaludeční kýlu, chytil covid. Z 55 utkání své Gunmy jich vynechal v sezoně 19. Postupem času si však zvykl na odlišný styl a ročník končil borec, který v základní pětce nastupoval se čtyřmi Američany, se slušnými průměry 10,7 bodu a 8,5 doskoku.
Ondřeji, jaký byl tedy první rok v japonské lize?
„Upřímně, ne moc dobrý. Byla nutná určitá adaptace, herní styl je tam pro mě až moc jiný. Celý život jsem hrál týmový basket a tam je to najednou šíleně individuální. Do toho jsem měl zvláštní sezonu po stránce zranění. Takže až nějaké poslední dva měsíce sezony jsem se chytil a zvyknul si.“
Co všechno se vám přihodilo?
„Vykloubil jsem si palec na noze, což je unikátní zranění. Při boji pod košem jsme se srazili nohama a mně rupnul palec. Byl jsem pak dva měsíce out. Pak jsem ještě dostal covid a k tomu žaludeční kýlu. Byla to fakt zábava.“ (hořký úsměv)
Jak velký boj to byl s žaludeční kýlou a čím se něco tak nezvyklého přihodí?
„Vzniklo to vyčerpáním. Hráli jsme v závěru sezony tři zápasy týdně, v naší hale, kde nebyla klimatizace, se ze dne na den udělalo hrozné vedro a tělo, jak bylo vyčerpané, vypnulo žaludek. Po tom, co se to stalo, jsem dva nebo tři dny v kuse nemohl jíst a ztratil asi pět kilo. Sice jsem s tím nejdřív odehrál asi tři zápasy, ale pak jsem na tom byl už hodně špatně. Museli mi do žaludku zavést sondu a musel jsem na konci sezony vynechat dva zápasy proti Patrikově (Audově) Jokohamě. Musel jsem si pak hlídat, co jím, byl jsem na dietě, abych nejedl nic těžkého a nepil žádné sycené nápoje, abych žaludek nedráždil. Naštěstí jsem se z toho během asi dvanácti dnů dostal.“
Vy se netváříte nadšeně, ale jak v klubu hodnotí bilanci 25:30 a celkově třinácté místo z dvaadvaceti účastníků japonské B1-League?
„Vedení je spokojené, protože jako nováčci v lize jsme dosáhli na rekordní počet výher pro tým, který je tam prvním rokem. Dosud to bylo dvacet. Mě ale stejně mrzí, že jsme nedopadli líp, protože jsme měli tým na postup do play off. Bohužel v důležité sezoně jsme ale byli dva až tři cizinci zranění, což se na výsledcích podepsalo.“
Vrátíte se do Japonska?
„Momentálně nemám smlouvu. Takže při odjezdu jsem si sbalil všechno. Tak to ale dělám vždycky, protože nikdy nevíte, co se v létě stane. Mám ale jen dvě tašky oblečení a jednu s elektronikou, takže to bylo jednoduché.“
A chtěl byste se vrátit?
„Pokud to půjde, tak jo. Po tom prvotním zvykání jsem se na Japonsko adaptoval, i když život je tam trochu jiný. A kdybych tam měl svého pejska, byl bych absolutně spokojený. Teď už pro něj mám všechno vyřízené, aby mohl dorazit. Takže pokud bude z Japonska zajímavá nabídka, zájem mám určitě.“
Máte nějaké náznaky?
„S Gunmou je to tak, že se chvíli tváří, že zájem mají. Pak chvíli, že zase ne. Je ale začátek léta a evropský trh se teprve otevírá. Uvidíme, za měsíc bych měl vědět o dost víc.“
Zmínil jste specifický herní styl v Japonsku. Jak jste se s ním sžíval?
„Při té individuální hře se na to zvykalo těžko. Já nikdy nebyl v pozici, že bych si měl brát 12 nebo 15 střel za zápas, a tady jsem najednou první dvě tři utkání měl víc střel z dálky než za předchozí dva roky v Bilbau. Ale zvyknul jsem si.“
Někdo by řekl, že to je celkem příjemný problém, ne?
„Ve Španělsku nás vždycky učili - přemýšlej nad tím, jestli je to dobrá střela. A v Japonsku to bylo - střílej, jak se ti chce. S tím hlava na začátku bojovala. Měl jsem opravdu volnou ruku, a když jsem se cítil, mohl jsem to zvednout a nikdo mi na to nic neřekl.“
Za sezonu jste trefil i sedm trojek (z 27 pokusů). To musí být váš kariérní rekord, ne? (smích)
„Do té doby jsem trojky střílel maximálně v nároďáku. V Japonsku to nebyl žádný extrém, ale snažil jsem se, abych ty pozice nepřecházel.“
Jak jste si zvykal na japonský život celkově?
„Velkou bariérou byl na začátku jazyk a pak to, že jsem se z měst ve Španělsku dostal, neříkám přímo na vesnici, ale do města, kde nebylo prakticky ani centrum. To byl ten správný kulturní šok. Můj způsob poznávání města je, že po večerech chodím na vycházky se svým psem a objevuju různá místa. Tady jsem ale musel chodit bez Charlieho a postupně si hledat cesty. Po měsíci a půl jsem se už nějak adaptoval.“
Jaké bylo po sezoně shledání s vaším miláčkem Charliem, hladkosrstým retrívrem?
„Byl u maminky, takže se během sezony neměl tak špatně. (smích) Ani není nijak vykrmený, trochu jen neposlouchá jako dřív, protože já mám nad ním pevnější ruku než máma. Při prvním shledání mě samozřejmě vítal, ale byl takový zaražený, jako by nechtěl věřit, že jsem to já. Tři dny mi to odloučení dával sežrat. Ale pak už si na noc lehnul i ke mně do postele, zjistil, že už nikam neodjíždím a všechno bylo v pořádku.“
Vynahradíte si teď v reprezentaci, co vám chybělo v sezoně, kdy jste kvůli covidovým karanténám na reprezentační srazy nemohl?
„Kdybych chtěl, tak jsem na sílu mohl odjet, protože podle regulí FIBA nám hráčům klub nemůže zakázat reprezentaci. Bylo to tak čistě moje rozhodnutí, nebo naše, protože jsme se o tom bavili i s Paťou Audou, který hrál v Jokohamě. Kvůli karanténě bychom po návratu museli vynechat několik zápasů, byť vím o hráčích, kteří z Japonska na zápasy světové kvalifikace odjeli. Teď jsme zpátky a víme, co nás v kvalifikaci o svět za pár dní čeká (zápas s Bosnou a v Litvě). A musíme do toho jít hlava nehlava.“
V reprezentaci je aktuálně řadě opor přes třicet, jak vidíte její další budoucnost?
„Tak mně je dvacet devět (smích), beru s to s klidem. Tahle generace bude mít svůj vrchol teď doma na EuroBasketu, ale třeba to tím ještě neskončí. Jistě, máme spoustu kluků, kterým je přes třicet, mají pomalu blíž k pětatřicítce, než ke třicítce a časem začnou dávat přes léto přednost svým rodinám. A budou potřebovat čas na odpočinek. Přece jen se vám připravuje na sezonu jinak ve dvaceti a jinak v pětatřiceti. Tohle ale teď není na pořadu dne. My před sebou máme dlouhé léto a tohle možná můžeme řešit někdy po EuroBasketu.“
Ondřej Balvín v B-1 League:
zápasy: 36
minuty: 24,3
body: 10,7
doskoky: 8,5
asistence: 2,7
bloky: 1,0
Šampión UFC u Jana Krause: Co moderátor řekl na Procházkův výkon?
Video se připravuje ...
Témata:
reprezentace, basketbal, sport, Patrik Auda, B1-league, Španělsko, Japonsko, Litva, Ondřej Balvín, sportovní soutěž, Jokohama, Bosna a Hercegovina, léto, COVID-19, Honšú, Basketbalové míče na Heureka.cz
Související články
