Zákulisí basketbalové repre: hrají za 500, bydlí po dvou. Proč chybí „žoldáci“?
Přes deset let se Michal Šob (36) točí coby manažer kolem mužské basketbalové reprezentace. Z první řady sledoval evoluci týmu z evropského suterénu až do pozice černého koně letošního EuroBasketu. Kdy dal kouč Ronen Ginzburg „koule na stůl“, jak bydlí a za kolik reprezentují čeští dlouháni? A proč je večer na pivu někdy lepší než taktická příprava? O tom všem dokáže poutavě vyprávět.
Starostí má teď nad hlavu. K extrémnímu programu s přípravnými turnaji a kvalifikačními zápasy o MS 2023 se přidalo zranění kotníku Tomáše Satoranského. Přesto si jeden z nejvytíženějších mužů kolem reprezentace našel čas poodhalit zákulisí basketbalové reprezentace v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz.
Michale, popište, co vlastně obnáší role manažera basketbalové reprezentace?
„Mám na starosti obecný chod – zajišťování dopravy, komunikaci kolem utkání, obvolávám hráče a starám se, aby se dobře cítili a všechno běželo. S kluky jsem dlouho, což je pro mě nejlepší, protože se navzájem známe a důvěřujeme si. Pak se věci řeší daleko snáz. Mám jednoduché motto: Když je spokojená rodina, je spokojený hráč. Když je spokojený hráč, je spokojený trenér. A když je spokojený trenér, jsem spokojený já. Samozřejmě pracujeme v Čechách, máme nějaké možnosti, spousta věcí by se dala dělat stoprocentně líp. Ale vždy se sejdeme na pár týdnů a snažíme se udělat maximum, aby se tým mohl soustředit jen na sport.“
Vaším šéfem je hlavní trenér Ronen Ginzburg, jenž dostává kredit za to, že to dokáže naslouchat hráčům a je velký demokrat. Jak to funguje?
„On je vrchním velitelem, vybírá si realizační tým. Tím, že je cizinec, spousta věcí v jazykové bariéře zanikne a na denní bázi nemá úplně ambici stoprocentně koordinovat tým. Od toho jsem tady já. Když jsme začínali spolupracovat, museli jsme o věcech mluvit daleko víc. Byl nedůvěřivý, než jsme si nastavili, jak mají věci probíhat. K vaší otázce: je určitě demokrat, ale taky trvá na svém. Nicméně v momentě, kdy přijde smysluplný požadavek a řekneme si, že je to pro tým lepší, nemá problém ustoupit ze svých nároků.“
Na čem nejvíc bazíruje?
„Aby byli hráči připravení a měl maximum možných informací, i když je třeba nevyužije. Jde mu o to, aby měl dobrý vztah s hráči a má takové zajímavé kouzlo, které nejsem schopný popsat. Ale hráči ho následují, což je u trenéra strašně důležité. A má jejich důvěru bez ohledu na to, co se děje.“
Také se zdá z venku, že má hlubokou víru v sílu týmu.
„Ano, to souvisí s tím, proč ho kluci následují. Naprosto otevřeně se přiznám, že když tenkrát na tiskovce řekl, že tenhle tým pojede na olympiádu, žmoulal jsem si ruce pod stolem a říkal si: Wow, to jsem zvědavý. Ale postupem času jsem zjistil, že přesně tohle bylo to, co tým potřeboval. Teď to řeknu tak, jak to cítím. Tým potřeboval někoho, kdo dá svoje koule na stůl a řekne: Tady jsou! A buď to dopadne dobře a dáte mi za pravdu, nebo to nedopadne dobře a já jsem připravený nést následky a řeknete, že jsem se zbláznil. Ale aby tým začal něčemu věřit, potřebuje někoho, kdo za něj dá hlavu na špalek. A pak o tom ostatní začnou minimálně přemýšlet. Potom se přidají další lídři. Je otázka, zda by tohohle činu byl schopný někdo v Česku. Třeba jo, nechci nikomu křivdit. Ale tímhle se Neno určitě odlišuje a je unikátní pro tým. Zároveň má dobrý vztah s klíčovými hráči a je schopný je získat na svoji stranu.“
V čem je ještě demokrat?
„Před mistrovstvím světa v Číně jsme měli dlouhou přípravu v Koreji kvůli aklimatizaci. Přijeli jsme do Šanghaje o několik dnů dřív před turnajem. Hráči už byli trošku unavení ze změn prostředí, časových posunů, jiného jídla a tak dále. Napadlo nás, že půjdeme do českého domu, kluci si dají pivo a jídlo. Nálada se před šampionátem trošku zlepší, protože ještě bylo do začátku dost času. Nenovi se to moc nezdálo, protože zná českou mentalitu. Bavili jsme se o tom, že všichni si dají jedno pivo, guláš a pojedeme zpátky. Hráči pak přišli s požadavkem, že by chtěli zůstat déle. Jemu se to úplně nelíbilo, ale pochopil, že pro tým to, že zůstane v restauraci déle, je mnohem důležitější, než jakou strategii zvolíme na soupeře. Že tam vzniká chemie a zároveň je tam absolutní důvěra, že se to nezvrhne. Nemyslím si, že tohle by každý trenér akceptoval. V klubu by k tomu asi nesáhl, ale na nároďák kluci jezdí na pár týdnů. A ne pro peníze, ale protože chtějí, mají společný cíl a lví srdce.“
V Číně jste překvapivé šesté místo týmu ze světového šampionátu, kdy za sebou zanechal řadu velmocí, demonstroval na kvalitě podmínek. Hvězdy ostatních celků spaly na jednolůžkových pokojích, jejich výběry létaly speciály. Kdežto Češi byli normální kluci na turnaji žijící v českých podmínkách. Změnilo se od té doby něco?
