Tůma o roztroušené skleróze: Byl to zásah hlavně pro rodiče. Změnil jsem svůj životní styl
V roce 2021 se mu obrátil život. Basketbalista Nymburka Jakub Tůma (26) se dozvěděl, že trpí roztroušenou sklerózou (RS). Samotné onemocnění mu však nebránilo v tom, aby pokračoval ve sportu, který miluje. Dál nastupuje za nejúspěšnější klub v tuzemsku, sní o založení rodiny a reprezentační pozvánce. „V basketu chci ještě něco dokázat. Mám po svém boku úžasnou přítelkyni, se kterou si umím představit budoucnost,“ vyznal se Tůma pro iSport.cz.
Od chvíle, kdy vám roztroušenou sklerózu diagnostikovali, uběhlo několik let. Stále hrajete za Nymburk. Jak se cítíte v současnosti?
„Musím zaklepat, že vedu vlastně normální život. Jediný problém, který jsem pociťoval, bylo to, že jsem viděl při hře dvojitě. Poté, co mi nasadili léčbu, tak hraju i trénuju bez omezení. Jsem stabilizovaný.“
Byly na začátku ještě nějaké další ukazatele, že se s vámi něco děje?
„Někdy ještě rozostřené vidění. Ty problémy přišly vždy, když jsem měl vysokou tepovou frekvenci. Když jsem se dostal do laktátu, spustilo se to. Říkal jsem si, že to asi nebude normální. Zprvu jsem si myslel, že je to tím, že nemám dostatečnou kondici. Jenže to přetrvávalo, tak jsem šel na neurologii. Po lumbální punkci zjistili, že je to právě roztroušená skleróza. Přitom to mohlo dopadnout i hůř.“
Tuším, že míříte na amyotrofickou laterální sklerózu zvanou ALS, které podlehl bývalý plzeňský fotbalista Marián Čišovský, že?
„Ano, já tedy musím říct, že přesně nevím, co to znamená. Jen vím, že jde o jakési odumírání svalů. Tenkrát si pamatuju, že mi řekli, že kdyby to bylo tohle, tak musím s basketem okamžitě skončit.“
U řady lidí nemoc postupuje bohužel rychle. Vy zůstáváte na vrcholové sportovní úrovni. Dělí se RS na nějaké další více či méně agresivní formy?„Řekl bych, že strašně moc záleží na tom, kdy se to podchytí. Tím, že jsem měl fyzickou zátěž, tak se mi příznaky spouštěly. Kdybych nedělal sport, možná to vůbec nezjistím a nemoc by se dál šířila. A taky záleží na druhu léčby. Já to mám tak, že jednou za půl roku chodím do nemocnice na infuze, strávím tam celé dopoledne. Jedná se o kombinaci kortikosteroidů a biologické léčby. Podle mě je to nejšetrnější možnost. Dřív jsem bral každý den prášky a pociťoval jsem některé vedlejší účinky. Spadla mi třeba váha. Bylo dost těžší pro organismus, abych to vstřebal. Mám dojem, že se medicína hodně posunula právě ve věci roztroušené sklerózy.“
Jak se polykaly první hodiny a dny poté, co vám sdělili, že jste nemocný?„Myslím si, že to byl zásah hlavně pro rodiče. Nikdo z nás o tom moc nevěděl. Nejdřív tedy došlo na zjišťování a hledání informací. Přečetl jsem o RS řadu knih. Po uplynutí několika let zjišťuju, že se s tím dá fungovat. Přiznám se, že jsem hlavně přemýšlel nad tím, kdy se budu moct vrátit k basketbalu. Doktoři mi to nezakázali, což mi pomohlo, abych na tu nemoc tolik nemyslel.“
Znáte se s bývalým hráčem Pavlem Milošem, který vás chvíli trénoval i v USK Praha. On sám trpí RS. Obrátil jste se na něj?
„Jsme spolu v kontaktu dodnes. Ptal jsem se ho na různé věci. Troufnu si říct, že si tak nějak vypomáháme doteď. Existují různé skupiny pro postižené roztroušenou sklerózou, předáváme si kontakty a podobně.“
V čem se vám nejvíc změnil život?
„V tom, co se říká obecně. Člověk si neuvědomí, o čem život je, dokud ho nepotká něco negativního. Koukám na život skutečně jinak. Člověk zjistí, že není nesmrtelný, když to řeknu možná hloupě. Do té doby jsem vedl vlastně dětský život. Dělal jsem si, co jsem chtěl a mohl. Po takovém zásahu člověk přepne z hlediska budoucnosti. Uvědomil jsem si, co v životě chci.“
Co byste tedy chtěl?
„V basketu chci něco dokázat. To je sen asi každého. Jsem rád, že dělám to, co mě baví. V osobním životě je to založení rodiny. Mám po svém boku skvělou přítelkyni, se kterou si umím představit budoucnost.“
Říkáte něco dokázat v basketbale. Když došlo na diagnózu, koketoval jste s reprezentací. Mohla by se vidina národního dresu podle vás vrátit?
„Věřím, že to reálné je. Alespoň se dostat do nějakého širšího výběru. Téma reprezentace je u mě docela úsměvné. Byl jsem v širší nominaci před těmi nejdůležitějšími výsledky. Tedy před MS v Číně 2019 a olympiádou v Tokiu. Jindy ne.“
To vypadá, že když je Tůma v širší nominaci, tak je národní tým úspěšný.(smích) „Přesně tak. Dokonce jsem málem na tu olympiádu jel. To bylo období covidu a pravidla byla striktní. Čtrnáct dní před odletem do Japonska jste nesměl mít pozitivní test na koronavirus. Já byl právě negativní, ale u některých kluků se čekalo do poslední chvíle. Nakonec byli taky negativní, takže jeli. Do budoucna věřím, že šance je, ale bude záležet na mojí hře a na systému reprezentace. Je mi 26 let, takže už nejsem nejmladší. Teď dostávají prostor v národním týmu mladší kluci, tak uvidíme.“
Pořád hrajete za Nymburk. To je obrovský tlak na výsledky. Nepřemýšlel jste, že půjdete do nějakého menšího klubu, kde bude větší klid?
„Víte, kdybych se někam uklidil, tak si myslím, že bych tam hrál víc minut a pro mou nemoc by to vlastně bylo horší. V Nymburku máme nastavený systém, že každý hraje maximálně nějakých dvacet minut. To je i pro mě lepší. Je to ale zase nevýhodné s cestováním na Ligu mistrů. Někdy se stane, že třeba máme let ve tři ráno. Pro RS je největším nepřítelem stres. Když třeba ideálně nespíte, může se to zhoršit. Snažím se to pak vynahrazovat delším odpočinkem. Jsem rád, že hraju za Nymburk.“
Regenerace je u vás ale asi jiná oproti zdravým spoluhráčům, ne?
„Měla by být o dost větší. Změnil jsem životní styl. Dřív jsem chodil pozdě spát. Teď se snažím usínat kolem desáté. Omezil jsem alkohol. Nedělám vlastně nic úplně speciálního, ale žiju zdravěji.“
Takže fastfood nebo svíčkovou se šesti ve vašem jídelníčku už nenajdeme?(smích) „Tak jednou za čas si podobné jídlo dám. Když jsme někde na výjezdu, tak se stravuju se spoluhráči normálně v hotelu. Doma většinou vaří přítelkyně. Případně jdeme s klukama někam na oběd.“
Pomoha vám nemoc zbavit se nervozity na palubovce?
„Určitě. Býval jsem před zápasy hodně nervózní. Od té doby jsem si v hlavě nastavil, že o nic nejde, když nejde o život.“
Váš spoluhráč a kamarád Ondřej Sehnal chodí s basketbalistkou Kristýnou Brabencovou, která se taktéž potýká s roztroušenou sklerózou. Dalo by se říct, že vás to s Ondrou ještě víc stmelilo?
„Jsme si opravdu blízcí. Myslím si, že to pro něj bylo z tohoto pohledu osobnější. Právě s Kristýnou se vlastně taky známe dlouho a bavíme se spolu o léčbě. Bohužel bývá více nemocná, já mám docela štěstí, že po léčbě jsem tak nějak v pohodě. Ono se říká, že po té biologické léčbě je člověk náchylnější k různým virózám, protože se mu oslabí imunita.“
Tým Nymburka se dost obměňuje, co se týče cizinců. Asi jim hned na první dobrou na začátku každé sezony neříkáte, co vás trápí. Je to pro vás nepříjemné takhle to opakovat v kabině?
„Na potkání jim to neřeknu. Nejpozději se to dozví, když jsem zrovna na těch infuzích v nemocnici, kdy chybím na tréninku. Potom se ptají, co mi je. V tu chvíli jim to řeknu. Je pak zajímavé sledovat jejich reakce.“
Podělíte se s námi o ně?
„Většinou jsou nadšení, že byť mám takovou nemoc, tak nadále dělám vrcholový sport. Američani jsou takoví, že se zeptají, projeví lítost a dobrý. Eric Lockett, který už za Nymburk nehraje, si o tom chtěl víc popovídat do hloubky. Zajímal se o to, jak se s tím žije, co to obnáší. Opravdu ho to zasáhlo, to mě překvapilo.“
Měl jste obavy z reakce klubu, když jste oznámil svou diagnózu?
„Bál jsem se hodně. Upřímně řečeno se bojím i teď. Kdybych měl třeba Nymburk opustit, mám strach, že kluby se na to budou dívat. Že nebudou vědět, jak se bude moje nemoc vyvíjet. Ze strany Nymburka jsem ale dostal absolutní podporu. Ani jedna negativní zmínka. V ten moment, kdy jsem se dostával zpátky, tak jsem vůbec necítil tlak. Dokonce mi v klubu pomohli se zajištěním některých lékařských prohlídek.“
Byl tam nějaký silný moment v kabině, když jste to oznamoval?
„Jo, tehdy nás ještě trénoval Aleksander Sekulič. Když jsem to řekl všem v kabině, tak mě objal. Překvapilo mě to. Byla to hezká reakce, kterou bych upřímně řečeno nečekal, protože on se prezentoval takovým drsným stylem.“
Jak to bere současný kouč Nymburka Francesco Tabellini?
„Jeho maminka je taky nějak nemocná, takže mám pocit, že i na základě toho je vstřícnější. Když mám infuze, nemusím být na tréninku. Často se mě ptá, jak probíhá léčba. Vlastně jsem se dosud nesetkal s žádnou negativní reakcí.“
Zajímavé je, že za poslední tři roky máte nejvyšší průměry v lize. Hrajete přes šestnáct minut na utkání. V Lize mistrů ale nenastupujete. Jde o dohodu s Tabellinim?
„Nás bylo nějakých třináct v týmu. Jelikož je to úspěšná sezona, tak se vzali další hráči. Program zápasů je náročný. Aby si někteří odpočinuli, tak někdo hraje jen českou ligu a dvanáct těch, řekněme, nejkvalitnějších hraje Ligu mistrů. Na mě to vyšlo tak, že jsem na Ligu mistrů třináctý. Vlastně to byla dohoda. Tabellini mi to tak řekl, že v Evropě prostor dostávat moc nebudu, ale v české lize si zahraju.“
S týmem ale přesto cestujete v rámci Ligy mistrů, tak nebylo by pro vás ze zdravotního hlediska lepší zůstávat v Česku?
„Z hlediska regenerace asi ano. Teď naposled třeba odcestovali beze mě, ale bylo mi to vlastně líto, že jsem s týmem nebyl. Na čtvrtfinále Ligy mistrů do Turecka poletím, ale budu zase jako třináctý hráč a nebudu hrát.“
Díky basketbalu patříte ke známějším pacientům s RS. Viděl jsem vás i na nějaké besedě k tomuto tématu. Obracejí se na vás i cizí lidé?
„Stává se to. Hlavně poté, co vyšlo najevo, že mám roztroušenou sklerózu, tak mi psala řada lidí. Povzbudivé zprávy, ale i dotazy těch, kterým to diagnostikovali taky čerstvě. Jsem zván na různé workshopy. Existuje Unie ROSKA, která má ve sportovním centru v Nymburce jednou za rok sportovní dny s roztroušenou sklerózou, předávám tam ceny, házím si s nimi na koš. Jsem snad takový hezký příklad, že i s takovou nemocí lze sportovat. Opravdu hodně záleží na tom, kdy se ta nemoc odhalí. Mám zkušenost, že lidé s RS bývají pozitivní a s chutí do života. To se mi na podobných setkáních moc líbí.“
