Že mají sportovci větší radost z peněz než úspěchu? Kevin Garnett, s 22 miliony dolarů ročně nejlíp vydělávající basketbalista dneška, tuhle frázi dokonale zničil.
Garnett konečně získal titul NBA po trýznivých 13 letech čekání, proměnil stokilového pořízka v křehkou bytost, jež se neumí vyrovnat s intenzivním pocitem štěstí.
Reportérka stanice ESPN zkoušela z 32letého matadora vymámit první dojmy, Garnett si vrazil kšiltovku hluboko do čela a chvíli mlčel. Náhle zařval: „Anything is possibleeee!“ Cokoli je možnééé! V prudkém záklonu opakovaně křičel slogan do světa, vzápětí zakňučel a rozbrečel se masérovi na rameni. Pak burácivě a se zavřenýma očima spustil: „Mámo, jsem na vrcholu světa!“
| Historie na vás dýchá všude
Letošní finále však se svým bývalým klubem neprožíval. „Ani jednou jsem se nedonutil vstát, viděl jsem jen záznamy,“ usmívá se basketbalista španělské Málagy. Dokážete si představit, co se teď v Bostonu děje? „Musí to být šílenství. Boston je hodně sportovní město, v poslední době vyhrávají baseballisté, americký fotbal hrají skvěle už několik sezon. A teď přišel i basket. Atmosféra je speciální, lidé to tam hodně prožívají. Žije tím doslova celé město.“ Když jste do Bostonu přišel, dýchla i na vás slavná historie? „Ta na vás dýchá všude. V hale připomínají tituly vlajky. Všechny legendy neustále udržují kontakt s klubem. Tenkrát jsem si ne všechno tolik uvědomoval. Před zápasem nás přišel pozdravit Bill Russell nebo si s námi v tréninkovém centru jen tak povídal John Havlicek, další legenda. Red Auerbach, když mohl zdravotně, přijel do Bostonu a taky nám chodil říct do šatny pár slov. Takové věci se v NBA jinde než v Bostonu nestávají.“ |
Garnett dopsal podobný příběh jako hokejový velikán Ray Bourque. Rovněž basketbalista sbíral všechny možné individuální pocty, v roce 2004 byl nejlepším hráčem ligy, jedenáctkrát nastoupil v exhibici All Star, vyhrál olympiádu 2000. Jenže s Minnesotou, kde až do loňska trávil celou kariéru v NBA, jen jednou přelezl přes první kolo play off . Přestup do Bostonu jeho utrpení uťal.
Když včera přišel mezi novináře na tiskovou konferenci, zprvu se kýval jako opilec. Místo alkoholu jej však přemohly emoce. „Prosím, buďte trpěliví,“ hlesl. Těžce oddychoval, za stolkem možná deset vteřin seděl mlčky v předklonu a držel míč, pak bouchnul minerálkou o lavici a zatímco éterem letěla výzva na první dotaz, on ji nevnímal a hlásil: „Vedle narození mého syna je to můj nejšťastnější den. Začínám chraptět, neplánuju spát týden, možná měsíce.“
Na novináře se obtížně soustředil. Nahlas hekal, oběma rukama se držel za kšiltovku. Když pil, pobryndal se. A také nečekaně spustil: „Chlape, chlape, chlape!“ a plácal přitom dlaněmi do stolu.
Jeho přínos týmu byl enormní. Ve všech šesti finálových duelech dosáhl double-double, tedy dvouciferných čísel u bodů i doskoků. To před ním dokázalo jen sedm legend - Pettit, Baylor, Chamberlain, Abdul Jabbar, Walton, Moses Malone a Shaquille O‘Neal.
Po stvrzení triumfu poklekl 211 centimetrů vysoký Garnett ve středovém kruhu a líbal palubovku, pak se objal se slavným Billem Russellem a dojatě mu říkal: „Mám titul! Doufám, že jsi na nás hrdý!“
Když měl popsat, jak se konečně cítí šampion, našel svérázné přirovnání k šikaně ve škole. „Když opustíte auto rodičů a projdete dveřmi, je za nimi pravidelně surovec s nohama na stole, aby vám prohrabal kapsy. Jednoho dne si ale řeknete: Dneska to skončí. A když vám šahá do kapes, kopnete ho do zadku. Vidíte výraz v jeho tváři a netušíte, jak bude reagovat. Ale následující ráno už tam nečeká. A vám se hrozně uleví...“
