Basketbalista Uhlíř: Nádor jsem viděl hned

Ve třiadvaceti letech hrál nejtěžší zápas kariéry. A vyhrál jej.

V srpnu se dozvěděl, že má v těle nádor. Po okamžité operaci následovala dvanáctitýdenní chemoterapie, potom další operace. Basketbal i vysoká škola musely jít stranou. Ze dne na den se mu otočil život.

„Byl to šok, ale snažil jsem se to nést statečně," říká talentovaný hráč Nové huti Ostrava, který si před třemi lety vyzkoušel angažmá ve španělském velkoklubu Realu Madrid.

„Krok po kroku jsme se s tím společně s lékaři snažili něco udělat. Teď už je to za mnou a podle doktorů jsem se vyléčil."

Na schůzku jste skoro přiběhl, sálá z vás energie, všechno je tedy v pořádku?
„Oficiální zpráva je taková, že jsem zdráv a vyléčil jsem se. Léčba byla kurativní, to znamená, že jejím cílem bylo kompletní vyléčení. V tom jsem měl štěstí. Tahle diagnóza má jedno z nejpozitivnějších čísel vyléčitelnosti. Musím ale upřesnit určité dezinformace z minulého týdne."

Rostislav Uhlíř

Rostislav Uhlíř • Foto Foto pro Sport: Aleš Krecl - Narodil se 13. srpna 1986 v Ostravě - Basketbalista NH Ostrava - V sezoně 2006/07 hrál za rezervní tým Realu Madrid - Člen reprezentačního týmu do 20 let - V srpnu u něj lékaři našli zhoubný nádor, prodělal dvě operace a chemoterapii, léčba byla úspěšná

Povídejte.
„Objevilo se, že aplikovaná chemoterapie, kterou jsem prodělal, byla neúčinná a já musel na druhou operaci. To bych rád vyvrátil. V nemocnici jsem podstoupil všechny operace, o kterých jsem byl předem informován, šli jsme podle plánu. Tak, jak se očekávalo. Chemoterapie byla účinná, všechny parametry během léčby byly pozitivní. Výsledek všeho je, že jsem se během čtyř, pěti měsíců z nemoci dostal. A čekám, že se během nějakých pár let nevrátí."

Takže se časem vrátíte i na basketbalové hřiště?
„Ano, předběžně jsme s lékařem hovořili o únoru. Že bych v tu dobu mohl pozvolna začít trénovat. Pak se uvidí podle fyzické kondice. Jestli už budu schopný trénovat, nebo budu muset ještě počkat. Samozřejmě za předpokladu, že všechny průběžné kontroly u lékaře budou bez problémů."

Jak často je budete absolvovat?
„Co dva měsíce teď budu docházet na CT vyšetření. První rok po chemoterapii jsou kontroly pravidelnější, potom se režim postupně zvolňuje. Za pět let bych měl jít na kontrolu jednou za rok."

Máte definitivně vyhráno?
„V tomhle si člověk nemůže být nikdy jistý. Ale teď se považuji za zdravého jedince. A jsem rád."

Odpovídá tomu i váš současný denní režim?
„Teď už vedu úplně normální život. Samozřejmě, sportovní aktivity jdou ještě stranou, ale jinak se nemusím v ničem omezovat. Ať už ve stravě, nebo vycházkách."

Na basketbalový zápas už jste se byl podívat?
„Zatím ne. Dokud jsem se oficiálně z úst lékaře nedozvěděl, že to je dobré, dával jsem si pozor. Během příštího týdne se snad podívat zajdu. Třeba i na trénink, pobavit se s kamarády. Už to je půl roku, co jsem s nikým nemluvil, maximálně formou esemesek nebo po telefonu. Těším se."

Když taková nemoc potká mladého člověka, jeho okolí ani pořádně neví, jak se chovat. Setkal jste se s tím?
„Ani ne. Možná i proto, že jsem se nepohyboval v širším okruhu lidí. Nemusí všichni vědět, že jsem byl nemocný. Ale v mém blízkém okolí žádný problém nebyl."

Tohle z velké části určitě závisí na tom, jak se s nemocí vypořádá sám pacient. Jak jste to zvládal?
„Ze začátku to byl šok. To určitě. Ale čím více jsem o tom nasbíral informací a o problému se dozvídal víc, tak jsem se s tím postupně vyrovnával. Na onkologickém oddělení mě informovali o průběhu léčby, řekli jsme si, jaký je cíl, hodně jsme o tom hovořili. Takže to pak v průběhu léčby berete trochu jako rutinu. Víte, co vás čeká, co vás potká a víte, jaký je plán. Podle něj jsme pak jeli a bojovali až do konce. Samozřejmě s vědomím, že se to může prodloužit, nebo zkrátit. Podle vývoje choroby. Jinak to stejně neovlivníte."

Ani pozitivním myšlením?
„Jó, to možná jo, ale pořád jsou to jen pocity. Kdybych si nádoru nevšimnul včas a objevil se u doktora až za dva roky, tak by mi ani psychika nepomohla. Nemoc naštěstí ještě nebyla v těle tak rozšířená, aby se s tím nedalo nic dělat."

Jak jste vlastně na nádor přišel? Preventivní kontrolou, nebo vás něco trápilo?
„Ne, žádné problémy jsem neměl. O prázdninách jsme hráli s kamarády ve Španělsku na pláži beachvolejbal. Po jednom pádu do písku jsem si povšimnul mírné bolesti. Hmatem jsem si zkontroloval varle a všimnul si, že je zatvrdlé. Samozřejmě jsem nevěděl, že to je nádor, ale šel jsem hned ve Španělsku za lékařem a tam mi řekli diagnózu. Nevěděl jsem, jak by to bylo s pojištěním, takže jsem okamžitě letěl ze Španělska domů do Čech a tam začal problém řešit."

Při druhé operaci se mluvilo o nádoru v oblasti ledvin.
„Tam byla rozšířená uzlina z prvotního nádoru, který byl ve varleti. I tu uzlinu lékaři odstranili, mělo by to být v pořádku."

Říkáte, že první diagnózu jste si vyslechl u lékaře ve Španělsku. Vím, že tento jazyk ovládáte stejně výborně jako angličtinu a němčinu, ale neměl jste v tu chvíli pocit, že nerozumíte? Že jste se musel přeslechnout?
„Vzhledem k tomu, že tumor se španělsky řekne tumor, tak tam nebyla moc diskuse o tom, o co vlastně jde. Navíc i jako laik jsem nádor na ultrazvuku viděl, bylo to evidentní."

Napadlo vás v tu chvíli - proč zrovna já?
„Určitě vás to napadne, ale na tohle neumím odpovědět. Ano, zeptal jsem se proč, ale dál jsem nad tím nebádal. Jsou malé děti, které onemocní hned na začátku života. Já mám ve dvaceti taky život před sebou, ale pořád je to jen jeden z mnoha problémů, kterých je všude kolem strašně moc. Teď jsem samozřejmě šťastný, že už jsem podle doktorů v pořádku. Během nemoci se mi přeházely priority, všechno šlo stranou. Hlavní bylo vyléčit se. A to se, věřím, povedlo."