Vacek o životním úspěchu na Giru: Hrozná bolest. Zachránilo mi to život
Nikdy neměl nic zadarmo, život mu uštědřil i velkou ránu. Ale v páteční etapě na Giru d´Italia dopřál Karlu Vackovi i trochu toho štěstí. Poté, co kvůli psychickým potížím s cyklistikou málem sekl, se teď dvaadvacetiletý závodník vrací ve velkém stylu. Sedmý den italské Grand Tour se dostal do úniku a vyjel si z něj parádní druhé místo. „Krizí jsem měl během dne několik, ale nejhorší asi bylo, že jsem si nemohl odskočit,“ přiznal Vacek.
Jak se člověk cítí, když dotáhne do souboje o vítězství únik v etapě dlouhé 218 kilometrů?
„Ještě to pořád vstřebávám, protože je to můj první závod Grand Tour. Ale je to neuvěřitelné. Hlavně po tolika letech, co jsem se hledal, a všech těžkých věcech, které se staly. Je to brutální a je to hlavně hrozná bolest. Spadl mi takový kámen ze srdce, že se podle mě tam na tom kopci musela utrhnout lavina. Pro mě je druhé místo vítězství a je to u mě otázka života a smrti. Tohle ‚vítězství‘ mi svým způsobem zachránilo život.“
Měl jste během dne nějakou krizi?
„No, krizí jsem měl víc, ale nejhorší asi bylo, že se mi chtělo strašně moc na záchod, ale vůbec na to nebyl prostor. Posledních 30 kilometrů bylo brutálních, to jsem se modlil a fakt jsem si myslel, že odpadnu. Ke konci jsem i odpadal, ale vůle a to, co člověk díky ní dokáže, je opravdu neskutečné. Ani bych neřekl, že je něco takového možné. Budu to vstřebávat ještě strašně dlouho.“
Byl jste překvapený, že o únik nebyl větší zájem?
„Ráno se nás sportovní ředitel ptal, kdo se cítí na únik. Po čtvrteční těžké etapě měli všichni kamenné výrazy a ani já jsem se po pravdě necítil úplně nejlépe. Ale řekl jsem, že jdu do úniku. Nastoupil jsem asi pětkrát, abych to odvezl a povedlo se. To, že jsme byli jenom čtyři, mě trochu překvapilo. Nakonec jsme tam zůstali ve třech, což jsem vůbec nepochopil. Takže to bylo ještě těžší. Ušil jsem si na sebe pořádný bič, ale to je můj životní styl. Vždycky jsem si musel všechno vybojovat a nic jsem neměl zadarmo, takže je to potvrzení toho, že je člověk schopný čehokoliv.“
Kdy jste věděl, že únik dotáhnete až do cíle?
„Začal jsem tomu věřit až v posledním kilometru, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Hlavně jsem se modlil, aby vzadu nezačali jet nějakou řežbu, protože to by byl problém. Peloton je schopný stáhnout minutu na kilometru. V cyklistice člověk nikdy neví, kdy to může klapnout. Měl jsem i trochu štěstí, ale myslím, že po tom strašném úsilí jsem si ho trochu zasloužil.“
Co pro vás tento výkon a výsledek znamená?
„Je to záchrana života, protože to pro mě bylo poslední roky fakt těžké. Bylo to utrpení a je to opravdové zadostiučinění úsilí v tréninku a ve všem. Nemám slov, je to fakt brutální.“
Ještě vás ale čeká pořádná dřina. Co vám to tedy řeklo v kontextu dalšího pokračování na Giru?
„Ano, závod ještě nekončí, a když by se mi povedlo ukázat se ještě v nějakém úniku, tak by to byl super bonus. Ale i kdybych měl zítra odjet z Gira, protože bych umřel na posteli po té hrozné bolesti, tak budu šťastný.“
