Co obnáší poslední dvě stoupání z celé letošní Tour? Deset kilometrů, kde ze 400 výškových metrů vystoupáte do téměř 1200 metrů, sjedete dolů a celé znovu, tentokrát ale už „jen“ sedm kilometrů. Z celé Tour je to pouze zlomek toho, co závodníci během tří týdnů absolvují. Z pohledu běžného smrtelníka, ale výzva a také životní zážitek. Výzvu jsme díky partnerovi Škoda Auto přijali i my a na vlastní kůži si vyzkoušeli cyklistickou vogézskou bitvu.
Z městečka Stosswihr jsme se vydali přes Munster přibližně čtyři hodiny před tím, než tudy v rámci 20. etapy projede peloton, zdolat vrchařskou prémii první kategorie na vrchol Petit Ballon.
Začalo to nevinně. Spousta cyklistů a diváků míří směrem vzhůru, najít si to nejlepší místo pro fandění. Nutno podotknout, že čtyři hodiny před pelotonem, je téměř každý metr z deseti tisíc obsazený. Autem nebo karavanem je téměř nemožné se v den etapy na trať dostat kvůli množství lidí, kteří si hledají své místo. Atmosféru dotváří i pomalovaná silnice jmény závodníků, všudypřítomné červené puntíky na bílém pozadí nebo zelené bannery Škoda.
První diváci čekají už u samotné značky zahajující vrchařský segment a povzbuzují nekonečné množství přijíždějících cyklistů. Už v první části slyšíte hudbu, zpěv, trumpety, zvony a vše možné i nemožné fandící nástroje. Každý cyklista si prvním pocitem husí kůže projde již v samotném začátku prémie a je jen na něm, aby se atmosférou nenechal strhnout, protože cesta na vrchol je dlouhá.
Polovina kopce, značka s nápisem „Sommet a 5km“. Začíná řídnout les, ale naopak fanoušků stále přibývá. Tleskání a povzbuzování už vám po prvních pěti kilometrech přijde jako samozřejmost. 2 kilometry do vrcholu, ale začíná něco, co jsem vždy viděl jen doma u televizní obrazovky a představoval si, jaké to musí být, zažít tento pocit na vlastní kůži. Vyjíždíme z lesa do zatáčky na planině pod vrcholem Col du Petit Ballon. Vidím první dýmovnice a slyším ohromný dav fanoušků.
V hlavě v tu chvíli není nic, žádné myšlenky na to, co máme ještě před sebou, ani že už to začíná trochu bolet. Fanoušci vám to nedovolí. Hlavou mi jen jde myšlenka, že fanoušci cyklistiky a konkrétně Tour de France jsou skutečně úžasní. O tři hodiny později tímto davem, který se ještě zmnohonásobil, projíždí Thibaut Pinot. Miláček všech tamních fanoušků, pro kterého byl tento únik v kopci hrdým rozloučením s Tour de France. A jeho první reakce při rozhovoru v cíli byla „Mám ty nejlepší fanoušky na světě.“ Nejde nesouhlasit.
Fanoušky cítíte na vlastní kůži a to doslova. Zpomalit při stoupání znamená, že vám okamžitě někdo z fanoušků pomůže ať už hlasitým povzbuzením nebo i přitlačením. A když už si říkáte, že tohle „peklo“ za chvíli skončí a vrchol zdoláte, 500 metrů před ním se objeví snad nejznámější fanoušek na světě - ďábel Diddy, který vás popožene svými vidlemi. Tohle nikde jinde na světě nezažijete.
Z Col du Petit Ballon následuje desetikilometrový sjezd, kde ztratíte přes 500 výškových metrů. Na tachometru místy vidím číslo 60, později v přenosu u jezdců rychlost 90 km/hod. Neuvěřitelné.
Jsme dole, prudká zatáčka, téměř o 180 stupňů a začátek další vrchařské prémie, tentokrát jen sedm kilometrů, ale za to s průměrným sklonem 8,4%. Diváci se opět hromadí u silnice a pomáhají vám překonat pocit, že to celé musíte absolvovat znovu. Zde už ztratil svůj náskok i Thibaut Pinot, kterého dojeli hlavní favorité.
Hlavou mi projde myšlenka, že toto stoupání je kratší. To půjde. Pravou páčkou na řídítkách se snažím zařadit na kole ještě lehčí převod. Nejde to. Jak se říká v cyklistické hantýrce, převody došly.
A to teprve míjím značku označující vzdálenost 4 km na konec prémie. Zatínám zuby a v tempu pokračuji dál. Místní kopce mají skutečné kouzlo, a jak rychle vás dokážou do krize dostat, tak i z ní rychle zase vrátit. V tomto případě to byla místní kapela u silnice, kde několik fanoušků hrálo na své kytary a zpívalo. A je to, krize je pryč.
Jsme na vrcholu. Na vrcholu poslední vrchařské prémie 120. ročníku Tour de France. Teď už zbývá jen osm kilometrů do cíle. V tuto chvíli se atmosféra změnila. Vrchařské závěry etap mají úplně jiný náboj než rychlé cílové dojezdy a bylo to znát i na vogézských planinách.
Konečně do toho můžete zase trochu šlápnout a cedule se zbývající vzdáleností jsou nejdříve na každém kilometru a později i každých pár metrů. Cyklisty pocit cílové vesničky doslova vtáhne a napětí se dá krájet. Bariérami označená trasa vás nutí připravit se na závěrečný spurt.
Projíždíme flamme rouge neboli posledním kilometrem před cílem a vesnička se začíná stále zvětšovat. Formule 1 ve výšce 1200 m. n. m. v alpských horách, říkám si. Bariéry ohraničující silnici se začínají naklápět a davy fanoušků už bouchají do banerů, i když jsou stále dvě hodiny do předpokládaného cíle etapy.
Fanoušci zde zkrátka milují cyklistiku a fandí každému. Nehledě na národnost, nehledě na pohlaví, nehledě na věk. To, že po dotazu, zda lidé na místě fandí více Tadejovi nebo Jonasovi, dostanete neutrální odpověď, v žádném jiném sportu nezažijete. Lidé fandí cyklistice jako takové a je to znát na každém metru, především na každém výškovém metru.
Témata:
sport, cyklistika, Tour de France, Formule 1, Münster, silnice, Thibaut Pinot, ŠKODA AUTO a.s., cyklista, Sport na Heureka.cz
Související články
