Loni skončil dvanáctý. Letos na Tour de France netají ještě vyšší ambice. Český cyklista Roman Kreuziger má na to, aby při své druhé účasti na nejslavnějším závodě bral přední příčky útokem. Čeká ho drezúra a střet s nejlepšími borci. Nemůže se dočkat.
Tour je o vražedných stoupáních. Jak snášíte, když jedete několik hodin jen do kopce?
„Ty dlouhý kopce musí každý jezdit svým tempem. Nejde jet vyloženě naplno, pokud to není poslední kopec. Je třeba rozvážit síly. Přemýšlet nad tím, že mi někdo ujíždí, to nejde. Protože pak přijde další kopec a v tom se může jet líp.“
Vyhodnocujete své možnosti kilometr po kilometru?
„To se mění, každý jezdí jiné převody. Záleží, jak se ten den kdo cítí. Jestli máte sílu, nebo ne. Nejde říct jeden obecný převod.“
Když se rozhodnete, že nastoupíte, je to rozhodnutí momentu?
„To člověk vycítí v závodě, jestli nastal správný okamžik, nebo má počkat. Záleží na konkrétní situaci a pocitech.“
Loni jste jednu etapu skončil úplně vyčerpaný. Říkal jste, že vám kopec připadal nekonečný a byla to nejhorší chvíle z celé Tour...
„Vzpomínám si, to bylo po dni volna.“
Jak taková muka prožíváte, když je kopec bez konce? Neříkáte si, že musíte zpomalit nebo s tím něco udělat?
„Můžu jen zopakovat, že každý musí jet svým tempem. Pak nahoru nějak vyjede vždycky. A jestli po hodině či 50 minutách,, je jedno. Prostě se nahoru dostat musí.“
Ale přece jen jedete extrémně dlouhý závod, nepoznamená vás takové é vypětí?
„Jak říkáte, je to dlouhý etapák. Jeden den to jde hůř, druhý líp. Tak to jednoduše je a nejde to nijak ovlivnit.“
Takže jeden den můžete být v cíli skoro mrtvý a příští ráno jste v pohodě?
„No, je fakt, že každý den je jiný, ale když dojedete mrtvý, tak to druhý den cítíte. Nohy nejsou v pohodě. Tělo pak potřebuje většinou dva dny, aby se z toho vzpamatovalo.“
Máte v kopci, kdy dřete nadoraz, nějakou mantru? Něco, co vám pomáhá?
„Ne, to určitě ne.“ (směje se)
A myslíte u toho vůbec na něco?
„Abych řekl pravdu, tak ne. Soustředím se na závod, dávám pozor na ostatní soupeře, aby nedošlo k pádu.“
Jak se vám při Tour spí?
„Člověk se cítí každý den jinak. Ani ty hotely nejsou vždy úplně skvělé. Ale je to stejné pro všechny. Když je člověk po etapě unavený, tak bojuje s tím, že ne a ne usnout. Ale nakonec ho ta únava nějak přemůže a spí.“
V kolik usínáte?
„Asi okolo půlnoci.“
A budíte se, nebo máte nerušený spánek?
„Já mám naprosto klidný spánek. Většinou mě vzbudí až ráno masér nebo sportovní ředitel, kteří nás chodí budit.“
Jak vypadá běžný den na Tour?
„Snídaně je většinou tři a půl hodiny před startem. Pak záleží na tom, jak dlouhý je transfer. Hodinu před začátkem býváme v místě startu. Po etapě následuje co nejrychlejší přesun, masáž a večeře. Den uteče rychle.“
V kolik hodin vyrážíte k další etapě?
„To se taky liší podle délky transferu, ale obvykle kolem deváté, půl desáté. Etapa startuje zpravidla v jednu.“
Jak to vypadá, když se před etapou sejdete v týmovém autobuse?
„Autobus je rozdělen do dvou částí. Vzadu se člověk může natáhnout, vpředu jsou křesla. Moc času není, převlékneme se, udělá se porada, kde si prohlédneme profil etapy a určíme taktiku, pak si dáme kafe nebo colu a jde se na start.“
Je v Liquigasu někdo, kdo vytváří dobrou náladu?
„Tak se to nedá říct. Jsme skvělá parta, vždycky někdo něco prohodí.“
Působí na vás předstartovní stres, když přes tmavá skla autobusu vidíte davy fanoušků?
„Snažím se to moc nesledovat, hlavně se dostat na start. Lidí tam je samozřejmě mrak, je to jiné než na jiných závodech. Vedou vás koridory k podpisovým archům a je to příjemný, když vás vítají zástupy.“
Na co myslíte, když etapa skončí? Jak ze sebe co nejrychleji sundat propocený dres?
„Hlavně jak se co nejrychleji dostat do autobusu, kde máme sprchy. Opláchnu se a nemůžu se dočkat, až se dostanu do hotelu na masérský stůl.“
Kolik těch sprch v autobusu máte? Pro všechny členy týmu asi ne...
„Tři.“
A kdo má přednost?
„Ten, kdo dřív přijde. (smích) Není to dané předem. V horských etapách dojíždíme tak pěkně za sebou, že se tam bez čekání prostřídáme.“
Co masáž? Máte nějaký rekord v počtu minut na stole?
„To nemám. Masér pozná vždy sám, co tělo přesně potřebuje. Někdy to trvá půl hodiny, někdy hodinu. Zaleží opravdu na tom, jak se člověk cítí.“
Kolik kilometrů našlapete mimo závod, při tréninku, při rozjezdu?
„Před startem nic, jde se rovnou na věc. O dni volna se jedeme projet na tři hodiny. Při časovce máme na rozjetí tak hodinu, dvě. Celkově to je o pár set kilometrů delší.“
Někteří závodníci tvrdí, že je nejvíc děsí volné dny, neboť vypadnou z rytmu. Jak je to u vás?
„Pro mě je volný den příjemný, ale ten den po volnu je horší. Nohy jsou zvyklé deset dnů v tahu makat, najednou přijde den volna a pak potřebují víc času, než si zase zvyknou.“
Tour je i velká taktická bitva. Týmy komunikují přes vysílačku. Jde to vůbec ještě bez ní?
„Jde, ale nevidím důvod, proč by ji profesionálové neměli mít. Junioři ne, ale my vzhledem k bezpečí ano. V sjezdu třeba spadne motorka, vylije se olej. Je dobré, když mi tohle dopředu oznámí. Nemít vysílačku je hloupost.“
S kým jste nejvíc v kontaktu?
„Můžete mluvit i s jezdci, se sportovním ředitelem taky. Neřeší se taktické věci, spíš defekty, pokud to někoho postihne. A hlavně případné nebezpečí. I když je itinerář každé etapy připravený, vždy se najde něco neočekávaného, třeba oprava silnice.“
Máte s sebou něco pro volnou chvíli?
„Ani ne. V kufru mi nechybí ipod a časopisy, tím to končí. Počítač s sebou sice mám, ale jestli jsem ho loni zapnul dvakrát, tak je to hodně.“
O čem si s parťáky ve volnu povídáte?
„Nejčastějším společným tématem jsou motorky a auta, to z cyklistů nemine asi nikoho.“
Musíte se nějak asketicky omezovat v jídle?
„Ne, to ne. Daleko víc záleží na tom, jak tělo trénuje.“
Tour bude letos díky silným týmům Astana a Saxo Bank mnohem organizovanější než v minulosti. Myslíte, že za to může i návrat Lance Armstronga?
„Myslím, že ne. Karty jsou rozdané. V Saxo Banku se pojede na bratry Schlecky a kapitánem Astany bude stejně Contador. Je nejlepší, Armstrong se bude muset podřídit. Tím to končí.“
Jak comeback Armstronga berou cyklisti? Vrací se jako legenda, nebo je jen jeden z mnoha?
„Respekt má, ale já sám jsem s ním ještě nikdy nezávodil, tak nevím. Na Giru mi lidi říkali, že se ho báli dotknout. Já ne. Když se rozjede špalír, nebudu se bát kopnout ho do řidítek.“
Takže pro vás není osobností, před kterou je třeba ustupovat?
„Ne. Je to soupeř, kterého je třeba porazit.“
