Armstrong: návrat krále

Proč, Lanci Armstrongu? U sta hromů, proč se chceš dobrovolně nechat rozcupovat stádem mladých ohařů? Tvá síla má nenávratně prošlou záruku. Už na to, vysloužilý brachu, nemáš. Býval jsi nejlepší, opravdová třída. Ale tvůj oheň zhasl a za tvými triumfy zapadly závory.

Za tyhle svatokrádežné věty mě čtenáři v duchu natáhnou na skřipec. Nemám se navážet do legendy. Nicméně stejné rozpaky jsou častým hostem ve více hlavách. A nahlas je vyslovují i někteří experti.

„Neměl se vracet,“ říká cyklistický znalec Vlastimil Zeman. „Mezi těmi mladými nemá nárok. Za ty tři roky se vše změnilo, v nových podmínkách neobstojí.“

O poznání mocnější palba zní z flinty Armstrongových sympatizantů. „Jeho vítězství bych rozhodně nevyloučil,“ říká bývalý cyklista Pavel Padrnos, který 37letému Američanovi pomohl čtyřikrát vyhrát Tour v týmech US Postal a Discovery.

Udělejme si kontrolní vizitu. Podal si největší cyklistický hrdina všech dob návratem přihlášku do pekla? Anebo mu i v pokročilém věku zbylo dost šťávy v nádrži?

Lance Armstrong • ČTK/AP

Svatozář slávy

V letech 1999-2005 triumfoval na Tour de France sedmkrát za sebou. Jako by na světě existoval jediný cyklista. Nejen závodní golem, nýbrž i člověk, který statečně překonal rakovinu, svedl mučivě krutý boj s paralyzovaným tělem a vítězně sedl na kolo.

„Je to naprosto mimořádný zjev ve světě sportu,“ myslí si Padrnos. „Nikdo nedokázal tolik, co on. A to přesto, že ho drtil obrovský tlak ze všech stran. Sedmkrát za sebou vyhrát Tour? To se rovná zázraku.“

Armstrongův žár zapálil srdce všech lidí, nejen fandů. K cyklistice přitáhl davy. V Americe je idolem první kategorie. Když před čtyřmi lety náhle odešel (nevyužil ani poslední rok smlouvy s Discovery), nebe potemnělo.

„Byl vyčerpaný, zejména psychicky,“ vzpomíná Padrnos. Texaský rodák ležel na fakírském lůžku nekončící bitvy. Nápor okolí rostl stejně rychle jako verva soupeřů. Dost lidí ho chtělo konečně dostat. Vymýšlely se taktiky, jak mu uštědřit tvrdý zásah.

„Cítím se opotřebovaný. Je na čase skončit,“ prohlásil v roce 2005. Nebylo to sbohem, jen na shledanou.

Lance Armstrong v čele pelotonu • ČTK

Comeback č. 2

Nemůže to být nápadnější rozdíl. V roce 1998 se vracel po nemoci, zrasován chemoterapií. Naklonil si všechny bez rozdílu. Nyní jeho plakáty nevisí jen na zdech, ale nemálo lidem slouží i jako popelník pro nejlevnější cigarety. „Kdybych měl jen přátele, byla by to nuda,“ řekl Armstrong.

Jeho osobní trenér Chris Carmichael pro časopis 53x11 uvedl: „Poprvé se vracel po nemoci, která ho málem zabila. Teď chce získat celosvětové publikum pro boj proti rakovině. Tahle mise je úplně jiná než tehdy, kdy chtěl dokázat, že je navzdory rakovině silnější. Nyní nemusí dokazovat nic. Je sedminásobným vítězem Tour a osmý žlutý trikot nepotřebuje. Jeho cílem je přinést větší pozornost celosvětovému úsilí v kampani proti rakovině.“

Armstronga vedou i jiné pohnutky. Není příjemné být neporažená legenda na odpočinku a přitom celou duší ustavičně cítit, že na to pořád mám. Ve výslužbě mu po čase chyběla ta opiově vzrušující atmosféra. Napětí v oparu nelítostné vřavy. Pocit vítěze.

V létě si sám pro sebe analyzoval, že se minulá Tour jela pomalu. „Mělo by se s tím něco udělat. Přemýšlel jsem o tom. A rozhodl se. Kontaktoval jsem Johana, že pro něj chci zase jezdit,“ líčil Armstrong.

Manažer stáje Astana, Johan Bruyneel, který stál za všemi Lancovými úspěchy, svého chráněnce s chutí přivítal. V září se o velkolepém comebacku dozvěděla veřejnost. I kdyby v tu chvíli obživl Elvis Presley, neměl by nárok. Titulní strany patřily Armstrongovi.

Je to ďábel

Nesetkal se s dojatým přijetím. Některé reakce byly dost ostré. „Plevel, co se tváří jako růže,“ objevilo se na internetu. Američanovo jméno je spjato s nemravnou érou dopingových prohřešků, které bujely jako houby po dešti. Je nad slunce jasnější, že mu nikdo nedaruje ani psí štěk.

„Já to beru, je to pro mě ta správná výzva. Nebojím se,“ řekl a vrhl se do tréninku. Startoval na několika MTB závodech v Americe, zkusil si cyklokros v Las Vegas a zkraje prosince odjel na první soustředění Astany. Na konci roku dřel v horku sopečných kopců na Havaji.

„Připravoval jsem se opravdu tvrdě, ale trénovat a závodit, to je velký rozdíl. Je jedno, jak trénujete, tělo si stejně musí zvyknout na závodní zátěž.“

Ta přišla v lednu na australské Tour Down Under. Kdo čekal pololeklou rybu ukrytou v poklidném proudu početného pelotonu, valil bulvy. Ve čtyřicetistupňových vedrech se nešetřil a během šesti dnů se třikrát zapojil do úniku. Útočil i v nejtěžším stoupání na Willunga Hill a figuroval v klíčové akci, která určila nejlepší třicítku celkového pořadí.

„Více než slušné,“ reagoval Bruyneel. „Jako by měl za sebou jen o něco delší zimní dovolenou.“ Skutečně. Armstrong byl zpět. A nepřipomínal vyšeptalou celebritu. Ne, tohle byla jízda stoprocentního závodníka.

Po měsíci galejnické řehole přišla na řadu druhá zatěžkávací zkouška. Tour of California. „To byla skutečná prověrka morálky,“ řekl Carmichael, jeho osobní kouč. Déšť a zima začarovaly úvodní etapy do vražedné lopoty. Všichni s respektem sledovali, jak se promrzlý a skrznaskrz promoklý Armstrong mordoval ve prospěch týmového kolegy a obhájce loňského prvenství Leipheimera.

„Po čtyřech letech jsem jel na domácí půdě. Byl jsem plný ambicí všem ukázat, že to myslím vážně,“ řekl.

Lance Armstrong • ČTK

Věk? No problemo

Neskutečná kondice byla vždy kořenem Armstrongových výkonů. Kořenem, jehož květy rozpukly ve slavná vítězství. Ale pouze člověk s inteligencí na nule by mohl myslet vážně, že 37letá (bývalá, tři roky nicnedělající) jednička může konkurovat fyzičce ocelových mladíků. Ačkoli...

„Věk není problém. Vědecké studie ukazují, že elitní sportovci mohou na vrcholné úrovni pokračovat déle, než jsme předpokládali. 37 let není faktor, který by omezoval Lancův výkon,“ řekl Carmichael.

„Pokud někdo dlouho dělá vytrvalostní sport, tělo si to pamatuje,“ uvažuje bývalý cyklista Jan Svorada. „On to má v genech. Kondici neztratil, běhal maratony a už loni si na závodech horských kol vytvářel základ pro současnou výkonnost. Nezapomínejte, že někdo, kdo vyhrál sedmkrát Tour, je výjimečný.“

Odtikávající čas ho možná nebrzdí, ale co pauza? Ano, tu a tam si zaběhl nějaký závod, ale většinu času se bavil. V reji hollywoodské honorace někdy až moc bujně. „Největší výzvou je fakt, že musí překonat deficit 140 tisíc tréninkových i závodních kilometrů, které by jinak za těch tři a půl roku odmlky najel,“ upozorňuje Carmichael. „Na druhou stranu mu to dalo možnost odpočinout si fyzicky i psychicky. A já začínám věřit, že ten čas strávený mimo sport je pro něj přínosný a naprosto kompenzuje manko, co nabral.“

Giro a strach

Před italským Giro ho zlomenina klíční kosti vyřadila na měsíc z tréninku. Přesto prestižní závod dojel na výtečném 12. místě. „Tři roky nejezdil, zlomil si klíční kost, ale přesto vypadal velice, velice dobře. Na Tour ukáže velké věci,“ prohlásil Denis Meňšov, vítěz Gira.

„Jezdí výborně, i když je vidět, že ho závodění hodně bolí. Byl jsem se v Itálii podívat a tam jeho výkony odborníci vynášejí do nebes,“ uvedl Padrnos.

Armstrong se ale musí připravit na nenávist. Ve Francii se netěší velké oblibě. „Někteří Francouzi prostě nemohou přenést přes srdce, že jejich domácí závod vyhrál nějaký cizinec už sedmkrát,“ míní Svorada.

„Rad bych věřil tomu, že se diváci kolem trati nepokusí zasáhnout do průběhu závodu, třebaže mě někteří nemusí mít rádi. Ale šéfové několika francouzských týmů už vybízejí lidi, aby přišli do ulic. Je to velice emocionální a napjatá situace,“ zamyslel se Armstrong.

Zašlý hrdina se vrací na místo největší slávy. Už to není ten nezpochybnitelný favorit. Tour se před ním tyčí jako nebezpečně rozviklaný žebřík a jednotlivé etapy připomínají příčky, po nichž musí vystoupat.

Kdo si na toho starého psa vsadí? Já ano.