Jednou k Armstrongovi na letišti přistoupil cizí chlapík. „Lanci, chtěl bych s vámi mluvit o vašem vztahu k Bohu,“ řekl a vážně mu pohlédl do očí. „To asi nebude dlouhý rozhovor,“ reagoval slavný cyklista.
„Hledáme mystické síly, aby vyřešily naše konflikty, ale NEBE A PEKLO jsou přímo tady, každý den, a my v nich žijeme svůj život.“
Jak napsal Jan Werich: „I sračku lze zastavit, ale čas?“ Armstrongovi je 38 let a ty roky – plné útrap, bojů a krutovlády vůle nad tělem – se mu vryly kolem očí i úst. Při pohledu na mladé soupeře by si mohl připadat méněcenný. V autobiografii Každá vteřina se počítá o sklonku kariéry rozjímal.
Samozřejmě myslel Tour de France, mučivou zkoušku srovnatelnou leda s ubíjející poutí Froda Pytlíka do temného Mordoru. Američan vyhrál rekordně sedmkrát v řadě.
„Když jsem přemohl rakovinu a věděl, že neumřu, ptal jsem se sám sebe, proč bych měl žít dál? Pro mě bylo nejlepším využitím života závodit na Tour de France, nejdrsnějším závodě na světě. Víte, nevyhrál bych ani jednou, kdyby mě nepostihla ta hrozná nemoc. Rakovina mě naučila, že bolest je jen dočasná.“
Vloni se k údivu celého světa po čtyřech letech vrátil a královský etapový závod dojel na třetím místě. „Nemůžu si stěžovat. Na to, že jsem starej páprda, to není špatné,“ zubil se pod Vítězným obloukem. Tour mu vklouzla do nitra a tluče tam křídly jako exotická můra, která člověka děsí, ale zároveň neodolatelně přitahuje.
„Zúčastnit se jí je čirý nerozum. Brázdění velké francouzské země na kole, od vesnice k vesnici, po pobřeží a přes mosty nahoru a dolů po kopcích, vyžaduje obrovskou fyzickou zdatnost. Je tak úmorná, že holandský jezdec Hennie Kuiper jednou po dlouhém stoupání v horách vyčerpaně prohlásil: ‚Sníh mi zčernal v očích.‘ Tour je každodenní svátek lidského utrpení, malých tragédií i komedií, a vše se to odehrává za řádění živlů, někdy v příšerném počasí, na rovině, v kopcích, s protivětrem a se spoustou nehod. A celé to trvá tři týdny. Vzpomeňte si, co jste dělali předtím. Bude vám to připadat jako před rokem.“
Tak vypadá sláva. Na Armstronga se připíchla po prvním triumfu na Tour v roce 1999. „Vystoupil jsem z letadla do texaské noci a uviděl davy, které mě vítaly. Na ulicích vlály žluté nápisy ‚Vive la Lance‘. Pozvali mě na setkání s guvernérem a pak se ve městě konala přehlídka s více než šesti tisíci cyklisty ve žlutém, kteří jeli v čele pochodu.“
Tohle byl teprve začátek, jen slabý odlesk. „Začali jsme s Kristin, mou tehdejší ženou, dostávat pozvánky od různých lidí a z některých jsme byli paf. Robin Williams měl letadlo. Kevin Costner nabízel sídlo v Santa Barbaře. Elton John pořádal Super Bowl party. Připadal jsem si jako Forrest Gump, který se zjevuje na pozadí fotografií s prominenty. Někdy jsme dokonce nesmazávali vzkazy na záznamníku a pouštěli si je s posvátnou úctou pořád dokola.“
Časem si z toho dělal legraci. „Jednou odpoledne povídám: ‚Volal mi Bono.‘ A Kristin na to: ‚Fakt? Mně volal Brad Pitt. Chtěl vědět, kdy obědváme.“ Jenže po dalších vítězstvích na Tour se z příjemného čúrku veřejné popularity stal dravý proud. Lance byl hvězda, vztyčený pomník na nožičkách.
„Přečetl jsem si výrok J. Craiga Ventnera, vědce, jenž pomohl zmapovat lidský genom. Prohlásil: ‚Sláva je ve své podstatě negativní. Lidé vycházejí z předem vytvořených představ, takže jste neustále v nevýhodě.‘ S tím jsem souhlasil. Byl jsem synem svobodné matky z městečka Plano v Texasu. Zdálo se mi špatné, aby si ze mě cizí lidi dělali modlu.“
Před rokem jel za Astanu, v týmu se Španělem Alberto Contadorem. Se světovou jedničkou udržovali cudný vztah. Hlavně díky tomu, že jeden druhého vehementně ignorovali. Ale postupně zaplál boj o to, kdo je týmový lídr. Ke konci závodu a několika rundách jedovatých slov už na sebe pohlíželi s nesmiřitelností Itchyho a Scratchyho. Ještě předtím, než vytrpěl Contadorův drtivý nástup v Pyrenejích, založil americký tým RadioShack. Naverboval do něj Johana Bruyneela, manažera, jenž byl po jeho boku od prvního úspěchu.
„Bruyneel tvrdí, že to nejbláznivější a nejnebezpečnější, co dělám, jsou hádky s řidiči náklaďáků. Za ta léta mě vytlačilo ze silnice bezpočet dodávek a kamiónů. Řidiči náklaďáků v Texasu nesnášejí cyklisty. Kolikrát mě zahnali do příkopu, dostal jsem kamenem nebo mě ohrožovala kola.“
Armstrongovi v hlavě duněly granáty hněvu. „Chceš mě zabít?“ zeptal se.
„Ty na tý silnici nemáš co dělat,“ odpověděl týpek.
„Co tím myslíš, že tam nemám co dělat?“
„Já platím silniční daň.“
Lance se rozchechtal. „Jo, s daněma mám taky problém.“
Ještě chvíli se rafali a hašteřili o daních, pak se poslali do prdele a odjeli. „Byli to sice debilové, ale pro mě znamenali jisté osvěžení. Po dlouhé době se ke mne někdo nechoval s převelikou úctou jako k božstvu.“
Ano, pro mračna fanoušků má parametry antického hrdiny, ale dost lidí ho podezírá a obviňuje z nepoctivosti. Přes deset let si stírá plivance a dopingové sliny. V loňském září obletěla svět zpráva dánského vědce Jakoba Mörkebjerga, který tvrdil, že Armstrongův krevní obraz nebyl během minulé Tour de France normální.
Od první do poslední etapy měl konstantní počet červených krvinek a zvláštní hodnoty ještě stouply okolo dvou volných dní, kdy cyklisté odpočívají. „Z našeho výzkumu víme, že při velké námaze tyto hodnoty klesají. Ale u něj tomu tak není.“
Sportovní lékař Jan Hnízdil pro deník Sport uvedl: „Armstrong se zcela vymyká všem kritériím. Prodělal rakovinu varlat a dlouhodobé ozařování. Z léčebných důvodů pořád užívá testosteron. Ten v těle při zátěži ubývá spolu s energií, což normální člověk vyrovnává odpočinkem. To pro něj neplatí, on si mužský hormon v povolených mezích neustále doplňuje.“
Cyklista se brání podle šablony: útoků na svou osobu zažil spoustu, nikdy se však neprokázaly. „Už dlouho probíhá bitva o můj charakter. Podstoupil jsem určitě nejvíc dopingových zkoušek na světě. Testují mě třicetkrát až padesátkrát za rok, v soutěži i mimo soutěž. A já to vítám, protože je to upřímně řečeno jediný důkaz mé neviny.“
Jenže jak dokázat, že jste čistí? Tuhle otázku si kladl zas a znova. „Můžu udělat jen to, že se podřídím nekonečným jehlám a kelímkům na vzorky, ať je večer, ráno nebo ať to narušuje můj soukromý život. Nevina je něco, co musím demonstrovat každý den. Přesto mě někteří považují za viníka. Myslí si, že jsem dopingový mág, jenž přechytračil všechny vědce na světě.“
Pod nejtěžší palbou stál před sedmi lety. Francouzským novinářům zadělala Armstrongova vítězná šňůra na infarkt a pěnu u úst. Někteří reportéři se domnívali, že dostával nějakou drogu při chemoterapii. Volali jeho onkologovi a doráželi na něj, co mu to vlastně dal. Které konkrétní léky bral a jaké měly účinky?
Francouzi na Armstronga po léta vedli vyšetřovací spis, který byl čím dál objemnější. Na deskách se vyjímala jeho fotografie z cíle Tour de France – jel po Champs-Elysées s americkou vlajkou. „Nad to někdo přilepil obrázek injekční stříkačky. Takže tak nějak to vypadalo s presumpcí neviny a nezaujatostí vyšetřovatelů,“ stěžoval si Lance.
Propadal těžkomyslnosti, že do konce života ponese cejch provinilce, třebaže výsledky všech testů a vyšetření byly v pořádku. Pak si řekl: Dost!
„Jednou ráno jsme si s rodinou dopřávali luxus společné snídaně, když někdo zaklepal na dveře. Otráveně jsme na sebe pohlédli, bylo teprve sedm hodin. Ozvalo se další zabušení, pes se rozštěkal. Otevřel jsem. ‚Namátková antidopingová kontrola,‘ řekla žena za dveřmi. ‚Namátková? Co to znamená? To je snad vtip, ne?‘ Kontroloři nám vadili, nebyli ani trochu lidští, cpali se do domu a udíleli rozkazy, aniž by kloudně pozdravili. Tohle bylo málem jako znásilnění, jak se tu zjevili na prahu, my v pyžamu.“
Naposledy Armstrongovi zavařil Floyd Landis, jeho bývalý parťák z US Postal. V květnu napsal otevřený dopis, v němž se přiznal k dopingu a odtajnil běžné praktiky. Mimo jiné uvedl, že jeho rádci v tomto směru byli Lance a Johan Bruyneel. „To on mě instruoval, abych šel k Lancovi domů, a tam mi dal mou první dávku EPA. Na vše se dívala jeho tehdejší manželka Kristin,“ uvedl Landis, jenž byl považován za Armstrongova nástupce, ale po pozitivním nálezu na Tour v roce 2006 vyfasoval mnohaletý distanc.
Slavný cyklista nařčení smetl ze stolu. „Možná bych měl být překvapený, ale nejsem. Obtěžování a hrozby ze strany Floyda začaly už před pár lety. Mohl bych vyprávět, co všechno ode mě chtěl. Když si jeho pomluvy pročtete, zjistíte, že to nesedí časově ani po faktické stránce.“
Osaměle stojí u třináctimetrového vodopádu a sleduje odletující kapky. „Vodní slzy padají dlouho, tak dlouho, že mi vyschne v ústech. Pak skočím. Je to tak táhlý pád, že má člověk dost času na přemýšlení.“
Co všechno při něm sedminásobný šampion vidí? Zlaté věnce, kytice a hostesky s vábnými úsměvy. Svou ženu Kristin, jak mu přidržuje kýbl na zvratky. Vidí, jak ji opustil kvůli pletkám s herečkami. Vidí večírky, kde je hlavní hvězdou. Vrtulník, v němž spolu se starostou Rudy Giulianim přelétá trosky, co zbyly po 11. září ze Světového obchodního centra v New Yorku. Další románky a nové zrady. Konec kariéry v roce 2005. Dny a roky na odpočinku. Alkohol, Hollywood, bazény. Společnost, již založil pro boj s rakovinou. Výdělky v milionech dolarů. Vidí své děti. Byť mu lékaři tvrdili, že po chemoterapii zůstane bezdětný, má jich pět.
„Když se na něco upnu, neslyším, nevidím, nevnímám nic kolem sebe,“ vypráví. „Před lety jsem si najal mladého Australana jménem Christian Knapp, aby mi pomáhal při tréninku. Je to všeuměl, masér i trenér. Doprovází mě na motorce, když trénuju dlouhé tratě, a chrání mě před auty.“
Jednou na jaře spolu jeli sedm hodin v příšerném lijáku. Když konečně sjeli z kopců do údolí, opřel se do nich silný vichr. „Člověče, vsadím se, že z toho protivětru teda nejsi nadšenej,“ zašklebil se Knapp z motorky.
„Jakej protivítr?“ opáčil Armstrong.
