Král cyklistické rasoviny Zdeněk Kříž: Medvědi? Návrat ke kořenům

Loni málem srazil medvěda, letos ho viděl jen z dálky. „Ještě dlouho budu vzpomínat na to, jak jsem tři hodiny v kuse tlačil kolo v bažině u Šluknovského výběžku,“ říká cyklistický specialista na 24hodinové závody Zdeněk Kříž (40), jenž se stal už podruhé králem dobrodružství jménem Craft 1000 Miles Adventure - ultramaratonu bez zajištění, který měří 1711 km. První cena? Tričko jako důkaz, že bláznivou akci dokončil.

Jaké zážitky se vám po triumfu promítají v hlavě?
„Je jich spousta, ale paradoxně nemyslím na nic, protože jsem si hlavu úplně vyčistil. Svým pojetím byl závod odtržení od normálního světa. Boj s přírodou, kde můžete potkat medvěda a musíte si vše zařizovat sami podle toho, co vám dovolí terén a počasí. Psychicky šlo o hodně náročnou zkoušku a hned odjíždím s manželkou odpočívat na dovolenou do Itálie. K závodu už se v podstatě nevracím.“

Zmínil jste medvědy, kterých je na Slovensku v okolí pohoří Fatra přes tisíc. Co dělá s myslí závodníka, když jim jede naproti?
„Medvědi jsou skutečně přemnožení a domorodci říkají, že setkání s nimi je prakticky na denním pořádku. Jednoho jsem viděl z dálky, ale bylo mi to jedno. Vyvaroval jsem se frajeřinek, nenocoval jsem venku někde v lese a nic se nestalo. Neměl jsem strach, spíš respekt k přírodě.“

Další nesnáz mohly znamenat romské osady na východním Slovensku. Loni tam obyvatelé na účastníky házeli kameny. Opakovalo se to?
„Po minulých zkušenostech se osady objížděly velkým obloukem, ale zkušenost s touto komunitou jsem přesto měl. Zastavil jsem v jedné vesnici u obchodu a šel doplnit zásoby. No a malí kluci mi mezitím vzali kolo a vrátili mi ho až poté, co jsem jim zaplatil pět eur.“

Kdy jste měl největší krizi?
„Během přejezdů kolem českých pohraničních patníků u Polska. Nebylo mi dobře, chytl jsem úpal a zvracel. Velkou část toho dne jsem tlačil, bylo vedro a byl jsem poštípaný od hovad.“

Během kariéry jste jel i drsnou Crocidile Trophy v australské buši. Jaká je v porovnání s touto akcí náročnost extrémního podniku ve středu Evropy?
„Srovnat se to dá, jen s tím rozdílem, že Crocodile Trophy je víc závod, který má zajištěný servis, přesně dané etapy a jede se denně v ostrém tempu třeba 140 kilometrů. Tisíc mil je dobrodružství, kde vám nikdo nic nedá. Zajišťujete si nocleh, pití, opravu kola. Není to jen o šlapání a záleží, jak si to každý nastaví. Já jel naplno a udělal si z toho peklo.“

Po loňské premiéře závodu jste zatím jediný vítěz. Plánujete za rok završit hattrick?
„Už ne, určitě nepojedu, to říkám s jistotou. Vyhrál jsem závod v obou směrech a asi bych to už psychicky nezvládl. Jet sám 17 hodin denně není nic snadného. Dám si pauzu a pak se možná vrátím. Teď se soustředím na šampionát ve 24hodinovce, kde bych rád jel také s nejlepšími.“

Závodíte jako amatér, který má částečnou podporu závodního týmu. Proč podle vás tento ultramaraton nejezdí profesionálové, ale hlavně dobrodruzi?
„Nejede se o ceny, ale o zážitky. Profíkům by to asi rozbouralo program na sezonu. Byli by pak unavení, je to náročné a třeba se bojí, že to neujedou. Závod je o hlavě, když to nejede, těžko se s tím smiřujete. Profíci mají jiné priority, mám navíc pocit, že je jen málo závodníků, kteří mají chuť do opravdové bikeřiny, kdy vezmete batoh, jedete po cestičkách, kde občas musíte nosit kolo na zádech a spíte venku. Je to prapůvod horské cyklistiky, tenhle závod se vrací ke kořenům.“