Našla jsem si jinou cestu, věří bikerka Huříková po sedmém místě

„Od doby, co jsem se musela smířit s tím, že nejedu na olympiádu, jsem se začala dlouhodobě chystat na mistrovství světa. Denně jsem ho měla v hlavě, těšila jsem se. Byla jsem zdravě nervózní, od startu jsem cítila, že je to konečně tady, proto jsem si celý závod užila, i když byl těžký. Ani jsem nespadla. Cítila jsem, že to je moje trať,“ říkala pětadvacetiletá cyklistka.

Znovuzrození je možná silné slovo, ale je to znovuobjevení Terezy Huříkové?
„Myslím, že teprve teď jsem našla a poznala jsem tu pravou Terezu. Hodně dlouho jsem to dělala pro všechny kolem mě. Po některých fackách, jako byla olympiáda v Pekingu a jiné závody, kde mě lidi odepsali, jsem si prostě našla jinou cestu. Myslím, že se mi to povedlo.“

Pomůže vám výsledek i v řešení budoucnosti? Jela jste na mistrovství světa také o smlouvu?
„Takhle úplně ne, ale samozřejmě na tom záleží. Mám nabídky, chtěla jsem výsledek na mistrovství světa, abych zkompletovala sezonu a mohla se s čistým štítem dívat do dalších let. Tohle je rozhodně dobré. Ale je to akorát startovní pozice k další práci.“

Kam povede?
„Dřív jsem řešila jen výsledky a medaile. Samozřejmě mám touhu stát na stupních důležitého závodu, ten pocit je úžasný motor. Ale nemůže být jediný. Hlavní je, aby mě to bavilo a naplňovalo, i když to nejde vždycky. Už vím, že jsou špatné a dobré dny.“

Jak dlouhé bylo období, kdy vás horská kola nebavila?
„Zjistila jsem, že mě to baví, když jsou výsledky a když se cítím tak jako hvězda. Ty byly na můj věk luxusní. Teď jsem dospěla do ideálního věku a najednou jsem zjistila, že se moc neznám, a nevím, proč to vlastně dělám. Když si člověk najednou sedne na prdel, má příležitost buď jít studovat, nebo si najít vášeň. Trvalo asi dva roky, než to člověk dostane zpátky. Musí dřít systematicky, ale nevrací se mu to ani finančně, ani výsledkově.“

Teď je vášeň zpátky?
„Vášeň už byla zpátky loni, ale výsledky ještě ne.“

Kolikrát vás napadly myšlenky na konec?
„Takovými otázkami mě bombardovali lidé z okolí. Člověk se nad tím nutně musí zamyslet a říci si: Třeba to nepůjde a budu se muset nějak živit. Pak se dívá, kam by tedy šel studovat, a zjistí, že ho nic neláká, že by mu to přišlo jako slabošský únik a že se s tím vlastně ještě pořádně nepopral. Pak si říká: Ještě je tam naděje, že se to v lepší obrátí. Teď se právě musím kousnout. Zažívám období, kdy se to roztřídí na učitele tělocviku a pokračující sportovce. Já nad tím přemýšlela, ale žádná varianta mě nelákala. Ani rodina, ani studia. Baví mě jazyky, ale víc mě láká jít tady s Italy na kafe a učit se, jak se řekne uno, due, tre, než jít studovat. Na to mám času dost.“

Směřujete tedy myšlenky k olympiádě v Riu 2016?
„Do budoucna koukám, ale čtyři roky? Když vím, co vše se událo v mém životě za poslední čtyři roky, vůbec si nechci nastavovat tak daleké cíle. Je důležité mít schody k Riu, ale na ten poslední zatím rozhodně nekoukám.“