Měl by patřit mezi ty, kteří jednou nahradí Zdeňka Štybara na významných jarních klasikách jako Paříž-Roubaix. Teď však sám Petr Kelemen (23) uznává, že se má v nejvyšší kategorii závodů ještě co učit. „Myslel jsem si, že už jsem na úrovni, co oni, a zjistil jsem, že zdaleka ještě nejsem,“ řekl v rozhovoru pro iSport. Jeho tým Tudor do něj ale vkládá velké naděje. Smlouvu nedávno prodloužil až do konce roku 2027. S čím má ale momentálně největší problém?
Tenhle tým zná spousta lidí jako celek Fabiana Cancellary, Spartaka, který svého času neměl konkurenci v časovkách. Švýcarská sestava Tudor si však chce udělat jméno hlavně díky výsledkům. A to i díky těm českého mladíka Petra Kelemena. I jemu by časovky mohly jít, čehož si všiml i sám šéf. S tím si padli do noty, už když rodák z Plzně u Švýcarů začínal. „Máme podobný humor, takže k sobě máme blíž, což mi občas někteří kluci v týmu závidí,“ směje se.
V neděli pojedete jeden z monumentů Kolem Flander, což je velká pocta vzhledem k tomu, že v Belgii je to prakticky jako státní svátek. Jak se těšíte?
„U mě je to docela s otazníkem. Jel jsem už nějaké závody v Belgii, ať už to bylo mistrovství světa 2021 nebo minulý rok menší profesionální klasiky jako Kolem Valonska a podobně. Ale musím říct, že jsem z toho trošičku zdrcený, zdeptaný, přestože si myslím, že takové závody by mi měly sedět, i mě baví. Když jsme jeli Opening Weekend (oficiální start jarních klasik), tak jsem se na to fakt těšil, a teď se mi do Belgie ani moc nechtělo. Ty závody jsou totiž úplně o něčem jiném.“
Jak to myslíte?
„Myslel jsem si, že už jsem na úrovni, co oni, a zjistil jsem, že zdaleka ještě nejsem. Úroveň závodění je tady úplně jiná. Je taky pravda, že musím makat pro tým, takže je to něco jiného, než když bych se vezl a potom tam zkusil být s těmi nejlepšími. Teď plním týmové úkoly a je to úplně jiné závodění.“
V čem konkrétně?
„Když jsme jeli Gent-Wevelgem (253 km), tak jsem musel jet naplno už nějakých 180 kilometrů do cíle. Měli jsme týmovou poradu, kde mi řekli, že moje cílová páska je na stém kilometru. To jsem říkal: To si děláte srandu. Já tady pojedu jenom stokilometrový závod? A oni: Jo, tak to je. Blbě skousávám to, že mi řeknou: Tady je tvá cílová páska. Já se tam snažím být ještě co nejdýl, jako teď na Gentu, a v tom mě míjí týmové auto, ze kterého mi říkají: Petr, Petr, easy a na bufetu do auta. To je takové nepříjemné. Člověk jde do auta zdeptaný, že nedojel. Sice týmovou úlohu splnil, ale nedojel. A pak máme po závodu v autobusu poradu a já tam dostanu pochvalu za nedojetý závod. To je takové… Jsou sice spokojení, že jsem splnil, co jsem měl, ale z pohledu osobních ambic je to trošku zklamání.“
Takže se na Flandry opravdu netěšíte?
„To zase úplně ne, určitě se těším, přeci jen je to můj druhý monument v jedné sezoně. Je to sen každého závodníka to jet. Jenže já se snažím na sebe být trochu tvrdší, tak se tam s nimi snažím závodit a chtěl bych tam s nimi být. Ale myslím, že na takové věci si musím ještě počkat. Přeci jen jsou to první velké závody, a musím říct, že je to jiné, v úplně jiné konkurenci. A pořád si taky neuvědomuju, že závodím s těma nejlepšíma. Tátovi jsem támhle držkoval do telefonu, že mě to nebaví, že tady dostávám na frak a táta mi říká: A copak bys chtěl? Viděl jsi ta jména před tebou, kdo to je, jak dlouho závodí, co vyhráli? Podívej se, myslíš si, že je ještě něco víc? Takže na sebe nemusím být tak naštvaný, myslím, že to určitě přijde.“
Jsou pro vás tedy závody v téhle konkurenci svým způsobem vystřízlivěním a uvědoměním si toho, že je ještě potřeba pořádně máknout?
„Asi ano. I když pořádně máknout…“
Jasně, jste mladý, máte stále teprve 23 let…
„Přesně tak. Myslím, že u mě je to spíš otázka času než tréninku. Celkově jsem méně vyspělý než ostatní závoďáci. Když se na mě někdo podívá, tak se diví, že je mi 23, protože jsem takový dětský a celkově mám vývoj ve všem trochu opožděný. Takže myslím, že do toho musím ještě dorůst, než dotrénovat. Určitě i trénink je důležitý, ale tam se řídím tím, co mi řeknou. A víceméně každý rok je zlepšení vidět, každý rok se posouvám o nějaké procento nahoru a bude to jen o tom čase. Taky myslím, že je rozdíl, když vidím mladší závodníky, kteří tam jezdí druhý, třetí rok, jak jsou na to zvyklí a nic je nepřekvapí. Znají ty závody, závodníky.“
Jste typ závodníka, kterému vadí, když se podívá do svých statistik, že tam je DNF (nedokončil)?
(směje se) „Jo jo, je to tak. Přišel jsem z kontinentálního levelu a tam se vždycky kouká na to, kolikátý jste byl. Tam se závodí o každé místo. Bojovali jsme o každou příčku, ať už to bylo 15. nebo 25. místo. Pořád jsem bojoval, abych tam neměl to horší číslo. Ale tady už se to neřeší a vždycky mě překvapí třeba i Pepa Černý, se kterým jsem jel Tirren-Adriatico, San Remo a ten to tak má taky běžně. Asi je to o zvyku. Musím pochopit to, že je to moje práce, že jsem placený za to, že to odtáhnu na stý kilometr a potom mám volno. Musím se naučit trochu krotit své ego a říct si, že mám odmakáno a jít do auta, než z toho být špatný.“
Jak vás tak poslouchám, zatím vám to ale moc nejde, že?
„Zatím ne. Když mi po závodě píše bratr: No tak Petře, copak, ty jsi zase nedojel? To musím říct, že jsem mu minule už ani neodpověděl, protože jsem si říkal: Ještě ty si ze mě dělej srandu a můžu jít do blázince. Takže nesu to těžce, ale musím se to naučit.“
Jsou Flandry a další belgické klasiky tím, co vám sedí? Tedy přesněji kostkové klasiky?
„Myslím, že ano. Ze začátku jsme s trenérem přemýšleli co a jak, pořád nebylo jasné, na co bych se mohl soustředit. Ale myslím, že poslední tak rok a půl v třiadvacítkářské kategorii jsem měl úspěchy hlavně v jednorázových závodech. A i mi to i vyhovuje víc. Etapové závody mi přijdou nespravedlivé, že člověk se někde dře čtrnáct dní na celkové pořadí a potom někde pět kiláků před cílem píchne a přijde o všechny naděje. Samozřejmě i v jednodenním můžete spadnout a pak čekáte zase rok. Ale myslím, že mi to sedí. Do toho ještě zakomponovat časovku, ale na tu je speciální trénink, tak je to teď těžké s programem ukočírovat.“
Přeci jen ale je u vás šance jet i velký etapový závod. Váš tým dostal divokou kartu na Giro d´Italia. Jste v širší nominaci těch, kteří by na něj mohli jet?
„Snad bych tam být měl, ale zatím se to neví. Teď mám program takový, že po Flandrech pojedu ještě Schelde Prijs a další závody pojedu až za měsíc a půl. Duben bych měl mít volno na odpočinek a na přípravu, ale ještě se neví, jestli konkrétně na Giro.“
Vaším týmem je druhodivizní Tudor, který od minulé sezony vlastní slavný Spartacus Fabian Cancellara. Jaká byla vaše cesta do tohoto švýcarského celku?
„První rok jsem byl ve Švýcarsku v takové škole cyklistiky, v UCI centru v Aiglu, tam jsem se dozvěděl o cyklistice všechno, jezdili jsme super závody. Jen bylo těžké se v osmnácti sbalit a jít bydlet do ciziny, bez rodičů, ani ne s dobrým jazykem. To bylo docela přísné, ale zvládlo se to. Byla to dobrá zkušenost. Pak jsem byl dva roky pryč a po nich jsem se vrátil do Švýcarska do celku Swiss Racing Academy.“
Právě z toho vznikl současný Tudor, že?
„Ano, v půlce sezony nám oznámili, že přišel nový sponzor Tudor a budeme mít možnost být prokontinentální tým. Měl jsem i jiné nabídky, ale zůstal jsem tam. Protože to, co nabízeli, ať už program, nebo i celkově tým… Prostě nebylo o čem. Když závodíte v týmu a těšíte se na srandu s kolegy, tak je to něco jiného, než když tam máte někoho, kdo je nepříjemný, je to opruz. Když poslouchám, co se děje v některých jiných týmech, tak si říkám, že se tady máme dobře. Jsem tady už třetím rokem a nemůžu říct nic, co by se mi nelíbilo.“
U vás se původně zdálo, že by z vás mohl být vrchař. Jak došlo k tomu, že teď závodíte na klasikách?
„Původně jsem chtěl být vrchař, protože jsem byl docela hubený. Ale v kategoriích juniorů a třiadvacítek se to pak už tak vytříbilo, že v elitě už není nic mezi, jste buď to, nebo to. A trenér, Angličan, už minulou sezonu rozhodl, že přiberu, že nebudu mít už míň než 70 kilo. Takže už minulý rok jsem musel nabrat váhu a připravit se na klasikářský život. Změnil se trénink a už se to připravovalo. Takže se to za mě rozhodlo.“
Většina cyklistů si musí hlídat závodní váhu, musí třeba i hubnout. Vy jste to tedy měl naopak?
„Minulý rok ano. Je to docela změna. Když jsem byl 13. na baby Giru, tak jsem měl nějakých 68 kilo, minulý rok jsem měl 71 a dneska už jsem na 77 kilech. Takže když se potom vidím, tak si říkám: No ty kráso, to není úplně ideál. Když si uvědomím, že mám od minulého roku pět kilo rozdíl, tak je to takové nepříjemné. Ale hlídá se to, tak je to v pohodě.“
Nepříjemné je to tedy spíš v hlavě, že jste byl zvyklý vážit méně?
„Určitě ano.“
Máte i časovkářský potenciál a svou pozornost vám prý věnuje i několikanásobný mistr světa v této disciplíně Cancellara. Je to tak?
„Teď už ne, protože máme velký tým, ale předtím ano. Teď už nemá čas. Ale jinak co se týče časovky, tak myslím, že je mi z dráhy bližší a že nějaké výsledky nejsou špatné, takže bych se na to rád zaměřil. Ale se závodním programem to není úplně snadné. Každopádně bych určitě třeba letos mistrák republiky rád vyhrál.“
Je pro vás Cancellara časovkářský vzor, viděl jste nějaké jeho závody?
„Moc ne, já jsme vždycky sledoval jen Zdeňka Štybara. Takže Zdenda je asi mým největším cyklistickým vzorem a i nejlepším kamarádem, co se týče cyklistiky. Ale když se člověk zpětně kouká na závody, které Cancellara vyhrál, tak je to neuvěřitelné. A musím říct, že ho ani nepovažuju za šéfa nebo nějaký vzor, ale spíš za takového kamaráda, který přijde na večeři pokecat a vyprávět historky, vtípky. Takže jsme si bližší, což mi občas i někteří kluci v týmu závidí, takže je to občas sranda. Myslím, že co jsem byl první rok v té farmě (Swiss Cycling Academy), už tam jsme si na soustředění hodně sedli a už to táhneme dál.“
Četla jsem, že i vy jste vtipálek, takže máte stejný smysl pro humor?
„Ano, je to velký srandista, což by do něj člověk na první dobrou neřekl. Ale vtípky má dobré.“
Co je vaším kariérním snem?
„Teď jste mě překvapila, asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Beru to tak nějak postupně, posouvat se. Nejsem takový, že bych si řekl: Chci vyhrát etapu na Tour de France. Hlavně si chci cyklistiku užít a jít postupně. Mám takové roční cíle. Jsem moc rád, že jsem se stal profesionálním cyklistou, protože boje o smlouvy jsou velké. Takže už mám kariérní úspěch, že jsem se sem dostal. A teď se posouvat dál a být konkurenceschopný. A dál se uvidí.“
Mluvil jste o užívání si cyklistiky…
„Přesně to je pro mě důležité. Nejsem ten typ závodníka, který by měl mantinely jen v cyklistice, ale chci mít i normální společenský život a rozlišit srandu mezi cyklistikou a normálním životem. A mít z toho legraci. Za což myslím, že jsem oceňovaný i při závodech, že mám málokdy špatnou náladu a držíme tam srandu. Ať už jsou to vtípky do vysílačky, nebo pak i po závodě, i když se třeba úplně nedaří.“
Hezkým příkladem cyklisty, který si svou práci užívá, je Tadej Pogačar. Užívat si to v tomto stylu by bylo super, ne?
„To asi jo. Ale myslím, že ne každého tahle Tadejova sranda baví. Protože když si vezmu, jak jel v Katalánsku, kde začal vyhrávat i ve spurtech… Ve výsledku ty ostatní závoďáky můžou pěkně naštvat, když chtějí jít takto po všem. Když pak budou potřebovat pomoc od jiného týmu, tak jim asi zakroutí hlavou, že ne. Je fajn, že je tak dobrý a je to srandista, ale potom mu to někdo někdy spočítá, až bude mít třeba jednou slabší sezonu.“
Témata:
sport, cyklistika, Zdeněk Štybar, Belgie, trénink, Vlámsko, Petr Kelemen, cyklista, Tudor, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
