Pogačar píše historii. Je o třídu výš než zbytek nejlepších. Vzteklý Evenepoel? Chápu ho
KOMENTÁŘ ZDEŇKA ŠTYBARA | Na letošním mistrovství světa jsme mohli sledovat další historický výkon Tadeje Pogačara. Klobouk dolů, že se do toho takhle zase pustil. Možná to ani nečekal, možná ani nechtěl a byl překvapený, že to pro něj byla ideální situace, když měl s sebou najednou jen Juana Ayusa a Isaaca del Tora. Byl to snový scénář, v podstatě si ani nemohl vybrat lepší lidi. Trošku mě pak překvapilo, že Del Toro za to hned v dalším kopci vzal a nechali Ayusa vzadu. Bral jsem to pomalu jako nějaký revanš, že Juan odchází z týmu. Ale asi to tak úplně nebylo. Autorem textu je bývalý profesionální cyklista, který vyhrál etapu na Tour de France i Vueltě.
Del Toro měl žaludeční problémy, což, jak jsem pak slyšel, tam měla asi většina pelotonu. Asi se není úplně čemu divit. Takže kvůli tomu odpadl a Tadej tam zůstal sám 66,6 kilometru do cíle. To je hrozně daleko a s tak silnou skupinou, která jela za ním, to určitě byl odvážný krok. Ale jel neuvěřitelně. Hlídal si to, jel pořád stejně. Náskok měl 45 až 55 sekund a pak mi přišlo, že v předposledním nebo posledním kole ještě zrychlil, měl tam minutu dvacet a odjel Remcovi ještě víc. To je neuvěřitelný výkon. A to, že desátý člověk měl skoro deset minut ztrátu, je z jiné planety.
Tadej už tohle předvedl loni a i teď se mluvilo o tom, že Mount Kigali by k tomu mohlo sloužit. On se tím ani netajil, že by tam chtěli zrychlit. Ale v Curychu pro něj byla výhoda, že si tam dojel do velké skupiny v úniku a pošetřil síly. Tady taková skupina nebyla, zůstal tam už sám. Ale musel jet, protože kdyby na Del Tora dál čekal, neměl by takový náskok. A kdyby je dojeli, nebo to bylo na dvaceti sekundách, tak i on by asi začal být trošku nervózní.
Ale že jel takovéhle sólo, bylo neuvěřitelné.
