S cyklistikou začal pozdě, až v devatenácti letech. Přesto jel o tři roky později na mistrovství světa, následně na olympiádu. Sedminásobný národní šampion na dráze Roman Čermák ví, že ke sportu si může člověk najít cestu kdykoliv. I proto slaví úspěch jako šéf největšího bikového seriálu pro veřejnost „Kolo pro život“, jehož je Deník Sport mediálním partnerem a jehož jedenáctý ročník bude zahájen zítra závodem Trans Brdy.
Když je Roman Čermák v dějišti závodů, vidí příběhy. Ať už jde o svatbu páru, který dala dohromady cyklistika, nebo snahu sportovce s amputovanou rukou zvládnout terénní trať. „Kolo pro život“ má nyní sto tisíc registrovaných závodníků. V pelotonu si anonymitu užívali i hokejová legenda Dominik Hašek nebo jeden z nejbohatších Čechů Zdeněk Bakala. 
Myslíte si, že se ze seriálu stal pro část cyklistické veřejnosti životní styl?
„Když jsme začali, bylo to spojené s Českou spořitelnou, která tehdy měla slogan „Banka pro život“, takže jsme to od toho odvodili a žádná hluboká myšlenka v názvu nebyla. V tu dobu mi ten slogan nepřipadal dobrý, ale časem, jak závody rostly a lidí přibývalo, se začaly objevovat takové životní příběhy, které ta slova vystihla a dnes jsem na název hrdý.“
Jak se název projevuje na účastnících?
„Spoustu lidí to chytlo, propadli tomu a seriál jim změnil život k lepšímu. Ti, kteří přišli o blízké nebo dřív znali jen práci, najednou poznali něco jiného. Za deset let už za sebou máme i několik svateb, kolo vytváří příběhy. Nejsou to jen závody, lidé spolu jezdí na tréninkové kempy, sází se. Tvrdé jádro teď tvoří asi tři sta lidí, kteří jezdí hodně často a opravdu tím žijí. Proto si myslím, že jsme hodně pomohli rozvoji horské cyklistiky u nás.“
Sám jste začal s cyklistikou pozdě a zvládl závodit na vrcholné úrovni. Je to přeneseně to samé, jako když nesportovec začne jezdit na kole a propadne tomu?
„Je to možná podobné. Já jsem byl náhoda, chtěl jsem jet Závod míru, což byl tenkrát sen každého, ale skončil jsem na dráze. Začalo to v roce 1979 a za tři roky jsem startoval na mistrovství světa. Byl jsem starý, ale na dráze to tolik nevadilo, na silnici bych se v tomto věku neměl šanci chytit.“
Umíte se díky svému osudu lépe vcítit do pocitů účastníků závodů?
„Vím, že ve třiceti sice nepojedete na olympiádu, ale můžete začít v každém věku. Jeden z našich závodníků je třeba jistý pan Dostalík, kterému zemřela manželka a on začal jezdit v 65 letech. Dnes je mu 71 a zlepšuje se, je to extrém, který ukazuje, že když vás to pohltí, můžete začít jezdit kdykoliv.“
Je spousta lidí, kteří se chtějí na kole jen tak projet a nehledají závod. Můžete oslovit i je?
„O tom jsme samozřejmě přemýšleli. Když si vezmete horské kolo a vyrazíte do lesa sám nebo s partou, jedete a musíte zastavovat a hledat cestu. Tohle má výhodu, že i lidi, kteří nechtějí závodit, přijdou na akci a mají vyznačenou zabezpečenou trať s občerstvovacími stanicemi, kde si můžou v poklidu zastavit a doplnit síly. V cíli mají veškerou péči, kolo jde do servisu, oni na masáž a mohou si pak u jídla pokecat. Výhodou ale je, že v Česku jsou lidé hodně soutěživí.“
Závody jezdí i známé osobnosti jako třeba hokejový brankář Dominik Hašek, že?
„K tomu se váže jedna historka. Jeden z bývalých šéfů České spořitelny Jack Stack pozval do Čech kolegu z Ameriky, který si jen tak zajel závod v Olomouci a na trati se potkal úplnou náhodou s Haškem, který tenkrát zrovna také startoval. Byl z toho unešený, protože ho obdivoval, ale v NHL se k němu neměl šanci dostat. Známé osobnosti ale o sobě před startem nedávají vědět. Rádi splynou s davem.“
