První závod vyhrála, aniž by o to výrazně usilovala. Jako první Češka pak dobyla titul mistryně světa. Je ikonou českého sportovního aerobiku. „Byla jsem obyčejná holka a najednou jsem se octla na titulkách časopisů,“ vzpomíná na své začátky Olga Šípková. Od vzniku Českého svazu aerobiku, fitness a tance FISAF.cz uplynulo plných dvacet let. A mnoho se změnilo.
Kam se za tu dobu sportovní aerobik posunul?
„Nemohu být úplně objektivní, protože už u sportovního aerobiku zhruba sedm let nejsem. Žila jsem jím velmi intenzivně od roku 1993, byla mistryní světa, později jsem trénovala úspěšné svěřence. Po narození dcery jsem kariéru trenérky ukončila. Byla jsem unavená, přesycená a potřebovala jsem si od aerobiku odpočinout. Od té doby ho ani tolik nesleduji. Je ale pravda, že čeští závodníci jsou jedni z nejlepších na světě.“
Proč tomu tak je?
„Asi nám sportovní aerobik nějak sedí, jsme veselí, jsme hezcí… Bohužel to našim závodníkům trochu kazí mezinárodní situace ve federaci FISAF. Konkurence na mezinárodních závodech už není tak velká.“
Když jste závodila vy, byla konkurence větší?
„Stoprocentně. Tehdy závodil v podstatě celý svět pod jednou asociací. Na mistrovství světa bylo v každé kategorii třicet států. Dostat se do dvanáctičlenného semifinále, neřku-li do finále, byl obrovský výkon. Bohužel – a nemůže za to nikdo z českých závodníků ani činovníků – se světový aerobik roztříštil do několika asociací. Pro naše současné závodníky je to velká škoda, protože nemají tak velkou konkurenci a nemohou tím pádem tolik růst, jako jsme mohli my.“
Jak se změnila náročnost aerobiku od doby, kdy jste začínala?
„Náročnost se určitě zvedá, sestavy jsou rychlejší a dynamičtější. Ovšem už my jsme měli náročné sestavy. Lidé si pamatují hlavně trio trojnásobných mistrů světa Vladimír Valouch, David Holzer a Jakub Strakoš, kteří předváděli velmi náročné sestavy. Od té doby jsme snad mužské družstvo na české scéně neměli a na jejich úroveň se až do dneška nikdo nedostal.“
Změnila se základna lidí, kteří se v České republice sportovnímu aerobiku věnují?
„Základnu tvoří děti a u nich je aerobik velmi oblíbený. Máme masy dětí na všech úrovních. Také moje dcera dělá sportovní aerobik a je do něj úplně zblázněná. Je to sport, který kopíruje věkové zvláštnosti a u malých dětí nedochází k rané specializaci. To znamená, že děti nejsou od malička nuceny dělat těžké prvky, které by jim bránily ve zdravém vývoji.“
K aerobiku neodmyslitelně patří kostýmy. Jak ty se od začátku devadesátých let změnily?
„My jsme měli daleko jednodušší kostýmy, než jsou dnes. Ty dnešní se pomalu – když neberete v potaz sukni – podobají společenským šatům. I u mužů se kostýmy posunuly směrem k lepšímu. Když jsme začínali, měli dvojdílné úbory a veřejnost se jim posmívala, že nosí podprsenky.“
Aerobik byl mezi veřejností velmi populární, jak je na tom dnes?
„Důvodem velké popularity bylo to, že šlo o úplně nový sport. My závodníci jsme zažívali přímé přenosy v České televizi nebo jsme vyprodávali Kongresové centrum na Vyšehradě. Byla to velká show: dospělí lidé, kteří vypadají normálně, podávají výkony a smějí se u toho. Teď už na závody chodí spíše příznivci každého závodníka a rodinné klany, ale pořád je to na pohled krásný sport.“
Když opustíme pole sportovního aerobiku, jak si vede u veřejnosti ten rekreační v konkurenci dalších typů cvičení, například zumby?
„Zumba byla fenoménem, teď už ale ustupuje do pozadí. Přilákala lidi do tělocvičen, ale bylo to malinko krátkozraké. Člověk se potřebuje vyvíjet, ale zumba nemá, na rozdíl od aerobiku, pokračování.“
Která chvíle, kterou jste s aerobikem prožila, byla pro vás nejkrásnější?
„Možná si řeknete: To byla ta, když Šípková stála v Sydney a měla na krku tu největší, nejtěžší medaili a stala se první mistryní světa. Ale nebylo to tak, protože tam jsem cítila, že jsem něco završila, oddychla si a věděla, že chci pokračovat jiným směrem. Nejkrásnější a největší překvapení pro mě bylo, když jsem v prosinci 1993 jako neznámá ženská přišla na první mistrovství České republiky ve sportovním aerobiku. Už jsem měla dítě, pracovala jsem a šla jsem si zasoutěžit, jen to vyzkoušet. A vyhrála jsem! Najednou byly kolem mě kamery a spousta lidí a já jsem stála na prvním místě, aniž bych o to nějak příliš usilovala. Tam se mi změnil život. Jako neznámá holka jsem zvítězila a druhý den jsem byla na titulkách časopisů.“
