Do ordinace mu chodí děti, které nejenom ztloustly, ale na některých se projevuje i dlouhodobý stres. „Nemohou dělat, na co byly zvyklé, ztratily zavedený režim. A je to znát i ve fyzičnu,“ upozorňuje uznávaný fyzioterapeut Vladimír Brejcha, jenž v minulosti dával dohromady třeba atleta Tomáše Dvořáka a nedá na něj dopustit ani hokejista Roman Červenka.
Má dva syny, kteří vypadli z pravidelného tréninkového procesu. Ovšem byli zvyklí sportovat od mládí, takže se i sami donutí se hýbat. „Velkou roli teď hrají rodiče a osobní vzor,“ poukazuje dlouholetý fyzioterapeut.
V jakém stavu k vám teď chodí děti?
„Komplikovaná otázka, která zasahuje víc oborů. Přibírají, to určitě ano, ale odehrávají se i další jevy. Sport u nich funguje jako ventil fyzický, ale i emoční. Ten první je zřejmý. U dětí se hromadí energie, už jenom kvůli vývoji. Převládají anabolické výstavbové reakce. Potíž je v tom, že nemají vyžití, nemají se kde vybít. Snaží se tedy pohybovat doma, podle rodičů se zdá, že dělají bordel…“
A ti jsou z toho někdy na nervy, protože musejí také pracovat z domova.
„Pokud někdo může vyběhnout ven z baráku na velkou zahradu nebo přímo do lesa, je to jiné, než když jsou děti v paneláku uprostřed města. Každopádně platí jednoduchá rovnice – pokud omezí sportovní aktivity, ale neupraví stravovací návyky, tak mají v sobě tendenci uchovávat energii ve formě depotního tuku. Takže nám děti krásně tloustnou.“
A pokud jde o emoční ventil?
„Při sportu se setkají s kamarády, vytvářejí si interakce na základě společného prožitku, ale i cílů. Právě tihle kamarádi jsou pro ně někdy důležitější než ti ze školy. Protože v třídním kolektivu mají děti různý zájem, kdežto ve sportu je společný. Pro naplnění pozitivní zdravé emoce je tedy důležité, aby se holky i kluci potkávali s parťáky při sportu a plnili si společný emoční zážitek. I tohle dětem chybí, a je to na nich znát. Pozitivní emoce při sportu jsou obrovsky důležité. S tím souvisí chemické reakce v mozku, vylévání endorfi nů, enkefalínů, dohromady se tomu říká hormony štěstí. U dětí tedy hraje velkou roli, jestli tenhle emoční ventil mají, nebo ne.“
VLADIMÍR BREJCHA |
|
| Věk | 45 (23. 1. 1976 v Praze) |
| Vzdělání | titul PhDr., studium fyzioterapie, specializace funkční poruchy hybného systému |
| Praxe | 2000-07 fyzioterapeut ASC Dukla Praha, dnes privátní praxe – Rehabilitace RVB, jeho rukama prošla i řada profesionálních sportovců |
Jak strádají fyzicky?
„To je široký pojem, je potřeba to rozdělit podle věkových skupin. Teorie tréninku mluví o tom, co je v jakém věku nejlepší. Zhruba do dvanácti let se děti výborně učí. Vlastně jim stačí kvalitně předvést, co mají dělat, a ony to snadno okopírují. Jsou jako opičáci. Funguje videomotorická forma tréninku. Ale pokud jim to nikdo správně neukáže, může být problém. Což se právě v posledním roce děje.“
Jak to mají starší děti?
„Ve věku okolo čtrnácti, patnácti let se zlepšuje mimo koordinace i silová složka. Pandemická opatření jim vlastně přerušila trénink v době, kdy se právě tyhle oblasti mohly rozvíjet. Všeobecně v tu chvíli vyspívají, kluci dospívají v muže, dívky zase v ženy. Mluví se o druhotné hormonální akceleraci. Uvolňuje se jim větší množství pohlavních hormonů, dochází k růstu druhotných pohlavních orgánů, zpevňují se jim klouby, svaly i šlachy. To, co se naučili v dřívějším věku na základě hry, jsou teď schopní přenášet do kvalitnějších pohybových vzorců. Začíná tam být i větší rivalita, která mimo jiné souvisí s tím, jak se chlapcům vylévá testosteron. Celkově je vidět obrovský progres. Pokud jde o kolektivní sporty, z totálně dětského herního projevu se přechází do daleko vyspělejšího. Covidová pauza tohle všechno zbrzdí. Přišla v době, kdy teenageři vyspívají, mají na to, aby se posouvali. Nemluvě o nejcitlivější kategorii mezi 15 a 18 lety.“
Hrozí, že sportu zanechají, že?
„To už jsou mladí dospělí, kteří do toho přidávají silový, motivační i strategický aspekt. Je to období, v němž se rozhoduje, jestli daného výkonnostního sportovce udržíme, nebo ne. Jakákoliv pauza v tuhle dobu se může promítnout do jejich budoucích životů. Protože je strašně těžké udržet motivaci, když nemohou na trénink. Můžou posilovat u videa, chodit po jednom, po dvou do parku, ale kolektivní emoce chybí. Je vidět, že v každé věkové kategorii bude mít roční pauza negativní vliv. Určitě se to projeví.“
Jak moc je důležitý osobní příklad v rodině?
„Naprosto klíčový. Do věku jedenácti, dvanácti let je možné to vykompenzovat nějakou hrou právě v rodině. Můžete dát dětem nejrůznější úkoly, sportovat s nimi. Celou funkci tréninkového procesu přebírá rodina. Jde o to, jestli maminka s tatínkem byli už během dospívání vzorem, nebo ne, jestli je k pohybovým aktivitám vedli vlastním příkladem. Aby se přirozeně pohybovaly.“
I mimo tréninky?
„Ano. Pokud je tatínek sportovec jenom u televize, který v sobě nosí frustraci z vlastního neuskutečněného sportovního snu, a děti do tréninků nutí jenom proto, že si představuje, že mu vyroste nový Ovečkin a bude domů nosit miliony, projeví se to. Dítě nevidí osobní příklad, takže o to víc hrozí, že nebude nic dělat. Protože mu to přijde normální. U dětí zhruba do 12 let je jasné, že tuhle zodpovědnost přebírá rodina. Starší děti se mohou s kamarády domlouvat přes nejrůznější komunikační kanály, na které se předtím tak nadávalo. Ale teď díky nim mohou být v kontaktu a dohodnout se, že si zajdou zablbnout ven, zahrát si na tajňačku fotbálek tři na tři nebo další věci. I když byly neustále nějaké uzávěry, alespoň v nějaké míře se děti pohybovat mohly. I moji dva kluci chodí na street-workoutové hřiště, kde si dělají jednoduché posilování s vahou vlastního těla. Potkají tam kamarády, neztrácejí díky tomu sociální kontakt. Kdyby museli být jenom doma s rodiči, to už by se dávno střelili do hlavy… V nadsázce řečeno samozřejmě. Pokud k tomu byly děti vedené odmala, jsou schopné si sportovní aktivitu vyhledat samy, protože to vnímají jako přirozenou věc.“
Ovšem když to doma nevidí, je velký problém.
„Ano. Je důležité si uvědomit, že kvůli covidu ztrácejí z každodenního života jednu obrovskou autoritu, a to trenéra. Ten je pro dítě v určitém věku víc než rodič. Protože on je ten dokonalý pánbůh, který skvěle hraje fotbal, florbal, plave, lyžuje. Děti trénují i proto, že jednou chtějí být jako on. Jenže teď najednou trenér odpadá. No a co dětem zbývá? Rodina. A teď se jim honí hlavou: Chci vypadat jako taťka, který mi šel celý život příkladem? Chodí si se mnou zahrát fotbal, občas se projede na kole, prostě je aktivní? Tak ok, budu to dělat taky. Ale někdo může mít tátu, který akorát s pivkem sedí u televize, poslouchá debaty a nadává na politiku. Dnešní doba přináší spoustu negativ, takže o to víc je důležité, aby v rodině byl pozitivní příklad. Vztahy v rámci rodiny nahrazují trenéra. Nejde jenom o rodiče, ale třeba i o starší sourozence.“
Děti u sportu drží i to, když vidí, že jsou konkurenceschopné. Neskončí teď kvůli obavám, že už nebudou po pauze tak dobré?
„U dětí se dlouhodobým sportovním tréninkem tvoří určité sportovní návyky, které jsou spoluvytvářené rodinou. Jakmile se trénink přeruší, ten kluk nebo holka nemají okamžitě chuť přestat cokoliv dělat. I když jsou zrovna v pubertě a víc času tráví spánkem, pokud jsou správně vedení, chtějí makat dál. Otázkou je, jestli jsou schopní se zlepšovat, když nejsou pod dohledem trenéra. Ale aspoň makají. Mohou se připravovat všeobecně, i když ne specializovaně.“
Pokud se nepřinutí, mohou si snadno říct, že už ani pokračovat nemá cenu…
„Jestli sami dělají, co v rámci možností mohou, a připravují si silové, rychlostní, obratnostní nebo vytrvalostní parametry, tak po návratu k tréninku uvidí, že ostatní nejsou o parník napřed. Ovšem jestli odpadli, nebo je uchvátilo jiné lákadlo, které bylo silnější, a rezignovali i na všeobecnou přípravu, budou mít velký problém se s ostatními udržet. A třeba opravdu se sportem skončí.“
Navíc v nejcitlivějším věku okolo puberty.
„Kluci si hledají holky, společenské vztahy se mění, je těžké teenagery u sportu udržet. Moji kluci hráli dřív ragby, takže mohu dát příklad z něj. Vím, že například RC Říčany je v dětských a mládežnických kategoriích mimořádně úspěšný klub. Ovšem tým kadetů v době, kdy jsem se díky synům v tomto sportu víc angažoval, doplňoval o hráče z jiných oddílů. V téhle věkové kategorii je totiž největší odliv. Kluci kolem sedmnáctého, osmnáctého roku se začnou starat o něco jiného. Tady hrozně moc záleží na tom, jaká byla jejich motivace ke sportu. Jestli sportují jenom proto, že to po nich rodiče chtěli, nebo proto, že to pro ně je opravdu láska. Pro všechny bude návrat k tréninku krutý, bude bolet. Bohužel ne každý to ustojí. Proč se mordovat čtyřikrát týdně na tréninku, když život poběží dál i bez toho? Sám jsem zvědavý, jak se to vyvine.“
Pokud jde o vaší praxi, je znát, že děti v poslední době chodí za vámi v horším stavu?
„Stoprocentně ano. Jsou boubelaté, je to znát. Nechci je ale házet do jednoho pytle. Všeobecně je vidět, že děti, které k přibírání měly sklon už před krizí a držely to na hraně, dost přibraly. Možná proto, že předtím chodily na tréninky z donucení a nebavilo je to. Nebo proto, že jsou geneticky k ukládání depotního tuku náchylnější. Některé děti se nemění, protože si našly náhradní pohybové aktivity. Starší už jsou schopné si pohlídat jídelníček, aby se udržely fit, když nemají tolik pohybu.“
A co stav jejich těla?
„Pohybový systém je obrovský, je na něm vidět spousta věcí. Pro dermatology je projekční plátno kůže, pro mě jako fyzioterapeuta je to právě pohybový systém. Je vidět, že dlouhodobá stresová frustrace, že děti nemohou dělat věci, na které byly zvyklé a ztratily zavedený denní režim, se může projevit i na fyzičnu. To znamená, že nastává somatizace dlouhodobého stresu v pohybovém systému. Stává se, že přijdou do ordinace mladí lidé s problémy, které původně nebyly fyzické. Ten člověk zmužněl, vyrostl, nabral svalovou hmotu, ale zároveň se jeho posturální systém hroutí. Ne následkem sportovní specializace, ale následkem toho, že se do něj jako na plátně promítá určitá frustrace z pohybové deprivace, mimo jiné i během distanční výuky.“
Výuka na dálku, to je další fenomén. Jak se projevuje na zdraví?
„Jde hlavně o objem nasezených hodin. Navíc děti při školní výuce mají určitý objem pohybu, nesedí úplně nehnutě. Píšou do sešitu, sledují prezenční výuku, u toho mění pozici. Distanční výuka je z pohledu pohybového systému složitější v tom, že děti fixují očima relativně malý prostor, jen monitor. Navíc pořád ze stejné vzdálenosti. Do toho pracují s klávesnicí a myší, což je práce, která obvykle přichází až v mnohem pozdějším věku. Dá se to trošku srovnat s ranou specializací ve sportu, o které tvrdím, že nemá cenu. Tohle je jiný typ zatížení, které se taky dá nazvat raná pohybová specializace. Sedí u počítače zbytečně moc. Nejde jenom o online výuku, potom vypracovávají úkoly, které taky dělají do počítače. Buď to do něj rovnou klepou, nebo si to dělají nejdřív do sešitu, pak to skenují a zpracovávají. Je to jiný pohybový režim, než na jaký byly zvyklé.“
Kromě tělocviku mají děti ve škole víc pohybu i o přestávkách, že?
„Ano, jdou se projít na chodbu. Celkově se změnil pohybový koncept. Dítě bylo zvyklé vstát, upravit se, odejít do školy. Tam se s přestávkami učit v průměru šest hodin, potom už někam vybíhalo. Buď na trénink, nebo jenom na tramvaj. Ale už v tom byl pohyb. V posledním roce jsou děti konvertované do podoby, která předtím vždycky platila za špatný příklad. Do pozice pecivála, který sedí u počítače, těsně po škole si k němu zase sedne a hraje hry.“
Projevuje se nadměrné sezení u dětí ve vaší praxi?
„Už dřív s tím měly problémy, právě z nadměrného sezení. Ono je to dané i tím, že vsedě nefungují všechny stabilizační svaly v trupu tak, jako vestoje nebo při chůzi. Sezení je pro páteř staticky víc zatěžující než jiné polohy. Takže pokud se denní režim dětí zaplnil větším objemem práce u počítače, nemá to pochopitelně dobrý vliv na pohybový aparát.“
Když k vám děti přijdou, ihned to na nich poznáte?
„Je to jasně vidět. Zatím nebyla publikována žádná vědecká práce, která by například jasně spojila objem sezení v dětském věku s rozvojem Scheuermannovy choroby. Ale empiricky se zdá, že to k tomu směřuje. Že budou mít kulatá záda a celkově špatné držení těla. Odborně se tomu říká dětské chabé držení. Souvisí to i s přetížením mezilopatkového svalstva a postavením ramenních kloubů.“
Kromě toho, že přichází baculatější, mají zaděláno na problémy v budoucnu.
„Ano, bohužel.“
Jak v této souvislosti koukáte na fenomén esportu? Není vyloučené, že čím dál víc dětí se místo aktivního sportování pustí do hraní her, navíc si tím mohou i vydělat.
„Vím, jsou za to placení, dá se říct, že jsou profesionálové. No, co na to říct…“
Moc se vám to nezdá?
„Pro mě to není sport. Je při tom nepochybně vyšší výdej energie, zvýšená srdeční frekvence, ale způsobem, který je nevhodný. Člověk by tak neměl fungovat. Když si vezmeme základ civilizačních chorob, z čeho teoreticky vycházíme? Během fylogenetického vývoje se adrenalin vyléval ve dvou situacích – buď aby byl člověk připravený na útok, nebo na útěk. Adrenalin se vylil přesně v tu chvíli, kdy byl pohybový systém připravený k vrcholné akci. Člověk toho pochopitelně využil – buď zaútočil, nebo utekl. Fyzicky se prostě vybil. Jenže teď to tak nefunguje. Platí to i o esportu. Hráči se dostanou do stresu, zvyšuje se srdeční frekvence, stoupá hladina cukru v krvi, aby měli energii. Organismus se připravuje na akci, která ale nepřijde. Jasně, oni máchají rukama, potí se, ale pohybový systém tu energii nevyužije.“
Jaké to může mít následky?
„Když se bavíme o potenciálu, jak si zaděláváme na civilizační choroby, třeba srdeční onemocnění, obezitu, cukrovku nebo bolesti hlavy a zad, tak esport tomu v podstatě pomáhá. Je nezdravý. Ono se to děje i v jiných situacích v dnešní době. Když je dospělý na jednání u šéfa, který ho naštve, tak se v něm začne vařit krev. Probíhají procesy, jak už jsem o nich mluvil, působí stresové hormony. Ale člověk nadřízenému nemůže jednu ubalit. Takže to v sobě udusí, energii nevyužije. Navíc si často pak dá něco nevhodného na uklidnění, třeba cigaretu nebo kafe. Podle mě je zbytečné, aby něco podobného dělaly děti ve věku teenagerů. Aby organismus vystavovaly stresovým faktorům a vytvářely půdu pro vznik a rozvoj civilizačních chorob už takhle v mládí.“
Pokud by vaši synové přišli s tím, že se esportu chtějí věnovat, jak byste je odrazoval?
„Vysvětloval bych jim. Přesně jako vám. Kluci už jsou ve věku, kdy jsou přístupní podobné diskuzi. Řekl bych jim, že jejich tělo na tohle připravené není a budou si ho tím huntovat. Pokud ani přes tohle nepojede vlak a oznámí mi, že čtyři hodiny denně musí trénovat FIFU, aby byli konkurenceschopní, řeknu jim: Dobrá, pojďme si ale nastavit jasný režim: Musíte si dělat přestávky, neexistuje, abyste hráli v kuse. Mezitím musíte vyvinout fyzickou aktivitu, protože tělo na to čeká. Je třeba energii spálit! Není možné jen tak nechat vysokou hladinu cukru v krvi. To je cesta do pekel.“
Už k vám do ordinace nějaký hráč esportu s problémy přišel?
„Pokud je u kohokoliv práce u počítače přehnaná, pramení z toho problémy s posturálním držením, například s hrudní a krční páteří. Může se to přenášet i do zraku. Zhoršené vidění, diplopie (rozdvojené vidění), bolesti hlavy z toho, jak sledují monitor. Chodil za mnou jeden pacient, který pracoval ve střižně, neustále fungoval na čtyřech obrazovkách, navíc jedna byla nahoře, hlavu fixoval ve strnulé poloze kvůli stabilizaci zraku. Dělal živé vstupy, musel být neustále ve střehu, ruce trvale připravené nad přístroji. Musím říct, že to s ním bylo složité.“
Jaké měl potíže?
„Byl ve špatné posturální kondici, kromě terapie v ordinaci jsem ho v podstatě musel vyhnat ven. Nejdřív chodil na procházky do přírody. Od menší zátěže přešel k rychlejší chůzi s hůlkami nazývané nordic-walking, pak k delším túrám. Až potom začaly bolesti hlavy ustupovat. Zdvojené vidění se mu vrátilo do normy. Ale zabralo to hodně času a odříkání. Tohle je sice extrémní případ, ale chci ukázat, kam až to může dojít. Mluvíme o dospělém člověku po dvaceti letech v profesi. Ale to neznamená, že děti na tom budou jinak. Teď jsou pružnější, lépe regenerují, potíže se u nich neprojeví hned. Jenže mohou přijít. Třeba bolesti hlavy, nebo bolest za očima. Z toho, jak neustále sledují kontrastní monitor. Rozhodně bych nepodceňoval začátky, děti si mohou zadělat na vážný problém.“
Je podle vás něco pozitivního, co covidová doba přinesla?
„Hlavně to, že spousta rodičů pochopila, že to musí vzít na sebe. U nás to tak funguje. Pro mě bylo vždycky automatické, že jdu příkladem. Když chci, aby se kluci dobře učili, předvedu jim, že nějaké vědomosti ještě také mám. Se sportem je to stejné. Jsou případy, kdy pandemie rodiny víc propojila, rodiče procitli a vylepšili si vztahy s dětmi. Jsou si blíž. To je možná úplně největší pozitivum, které covid může nabídnout. Existují děti, které začaly samy od sebe provozovat víc sportovních aktivit venku. Mohly si díky online výuce jinak organizovat čas, dělat i dvoufázové tréninky, aniž by se nějak profesionalizovaly. To je jenom fajn.“
Pokud někdo snil o tom, že se stane profesionálním sportovcem, může ho o to poslední rok připravit?
„Závisí na věku i na sportu. Třeba hokejoví trenéři jsou nemocní z toho, že děti rok nepracují. Pauza bude znát především ve sportech, v nichž pohyb není přirozený. Tam, kde se, zjednodušeně řečeno, neběhá nebo nechodí tak, jak nám nohy narostly. To je právě bruslení, krasobruslení, lyžování a další sporty. Třeba i plavání. Když jsem spolupracoval s profesionálními sportovci, od trenérů v moderním pětiboji jsem se dozvěděl, že závodníci musejí do vody každý den. Tím, že voda není přirozené prostředí, nesmí ztratit cit. Musejí ji cítit, osahat si ji. Není to jenom o tom, že by nutně museli něco odtrénovat, stačí, když si do ní vlezou a udělají jednoduchá průpravná cvičení. Nestačí jenom posilovat na suchu. Někdy se může stát, že pokud plavec moc posiluje, aniž by měl každodenní kontakt s vodou, nezabírá potom dostatečně plynule. Spíš vodu trhá. Nedostává ze záběru maximální efektivitu, kterou by mohl, kdyby byl s vodou sžitější.“
Podobně na tom jsou vnitřní sporty, třeba gymnastika.
„Ano. Zvlášť u mladých gymnastek to může být složité. Za rok vyrostou, změní se jejich postava, těžiště, získají ženské proporce, roli budou hrát i další zájmy. Náhle hrozí, že nebudou pokračovat na předchozí úrovni.“
Ale pokud se někdo věnuje běhání, manko by měl dohnat.
„To je rozdíl oproti sportům, které nevychází z přirozeného prostředí. Vezměte si sjezdové lyžování. Ve chvíli, kdy dítě nebude mít celou sezonu kontakt se sněhem, přijde o podvědomou schopnost adaptovat se na různé povrchy nebo sklon sjezdovky. Když se naopak budeme bavit o hrách, při nichž je základem běh, může jim pauza dokonce i pomoct. Samozřejmě mohou ztratit část strategických schopností a vnímání hry. Pokud ale neztratí drive a chuť, mohou se v mezidobí vrhnout na nějaký pestřejší obecnější pohyb. Třeba se jít jen tak proběhnout ven, zahrát si fotbálek nebo si zaházet s míčem. Vymaní se z rané specializace. Proti ní jsem dlouhodobě.“
Nemá cenu se odmala specializovat na jednu věc. S tím taky souhlasím.
„Z dlouhodobého hlediska se ukazuje, že je raná specializace pro děti z pohybového hlediska nevhodná. I když chápu, že někdy je to těžké vysvětlit. Ve výkonnostním sportu jdete na hřiště s tím, abyste podali co nejlepší výkon a vyhráli. Takže je náročné dítěti říct: Hele, my to zatím budeme trošičku brzdit, a když to vyjde, budeš vyhrávat, až ti bude šestnáct. To je sice hezký, ale když ve dvanácti prohráváte jeden zápas za druhým, nevím, jestli vám to do těch šestnácti vydrží. To je problém rané specializace.“
