Devastace sportu dětí: Fatální zásah! Jak omezení vnímají přímo talenti? | iSport.cz
19. dubna 2021 • 11:00

Devastace sportu dětí: Fatální zásah! Jak omezení vnímají přímo talenti?

Autor: zej, , pes
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
PRVNÍ DOJEM: Bílkova tvrz je zpět. Nervózní Spartu vykoupili Hložek a Karabec
Vrba po obratu: Díky fanouškům! Karlsson nebyl vidět, jak bychom chtěli
VŠECHNA VIDEA ZDE

Téma, které v posledních dnech i týdnech zaznívá stále častěji. Už více než rok nemohou děti organizovaně sportovat. Haly zavřené, sjezdovky taky, venku se trénovat může pomalu začít, ale jsou kolem toho zmatky, nikdo pořádně nic neví... Vyznat se ve vládních opatřeních nelze. Deník Sport oslovil rodiče a samotné děti, jak poslední rok zvládají. Jasné je, že sport jim chybí. Stejně jako škola. Přečtěte si jejich příběhy. Někdy smutné příběhy...



Lyžařský táta: Přišli jsme o více než sezonu

Vede rodinu ke sportu, desetiletý syn Šimon je nadějný lyžař. Táta Alois Macek lituje hlavně toho, že nemohli vyrazit do zahraničí. „Pohyb na alpských kopcích ve volné jízdě dětí nenahradíte ničím. Až budoucnost ukáže, jak nám svět utekl,“ tvrdí rodič, který v šumavském klubu TJ SA Špičák pomáhá i trenérsky.

Jak covid ovlivnil chod vaší rodiny?
„Vzhledem k tomu, že provozujeme především zimní sporty, bylo komplikované nalézt volný prostor tak, aby kontakt s ostatními byl co nejmenší. Naštěstí nikdo z rodiny dosud nebyl pozitivně testovaný na COVID-19, ani nebyl nemocný. Pravděpodobně jsme tedy byli úspěšní v záměru minimalizace kontaktů, ale přineslo to sociální izolaci především pro děti.“

Jak jste se vyrovnali s tím, že téměř rok nešlo sportovat organizovaně?
„U zimních sportů je to víc než rok. Sportovat organizovaně v improvizovaných podmínkách šlo, nicméně vždy záleželo na odpovědných osobách, jak dokázaly odfiltrovat přítomnost rodičů a minimalizovat přímý kontakt mezi dětmi. Projevila se především disciplinovanost trenérů v osobním životě, kterou následně přenesli na kolektiv dětí.“

Viděl jste na dětech, že pomalu ztrácejí motivaci a chuť?
„Myslím si, že pokud kdokoli z dětí ke sportu inklinuje přirozeně, motivace a chuť zůstávají. Spíš chyběl společný denní zážitek. Ve věku do deseti let nejde o výkon, ale o nastavení pravidelnosti a chuti sportovat. Nikdo nemůže očekávat, že to bude o drilu a v našem případě o každodenní jízdě v závodních brankách. Motivace se možná ztrácela mnohdy tím, že se pohyb opakoval primárně s rodiči, tedy ve stále stejné skupině osob.“

Jak moc se dlouhá pauza u dětí může projevit?
„Omezení ovlivnilo již druhou zimní sezonu. Hlavně kvůli omezenému cestování a vypnutým lyžařským střediskům. Je to fatální zásah, zima je v Česku krátká a při nemožnosti prodloužit si ji v zahraničí se to projeví u naší věkové kategorie tak za osm let. Z osobní zkušenosti víme, že v lyžařsky vyspělejších státech byl v každém regionu zpřístupněn jeden tréninkový svah, kde členové sportovních tříd a škol mohli trénovat bez omezení. Můžeme alternovat a nahrazovat pohyb na lyžích jakkoli, ve skutečnosti to však nelze dlouhodobě. Takže přijít o sezonu a půl je hrozně moc.“

Ovlivní to vaše sportovní ambice?
„Vůbec nejde o osobní ambice, ale o životní styl spojený s pohybem. Ten u nás nezmizí. Co se však bude odehrávat dál, nevím. Možná nás to posune směrem k jiným sportům.“

Sledovali jste, jak se vyrovnávají se složitými podmínkami konkurenti?
„Ve věku našich dětí nepovažuji za podstatné slovo konkurence, tady jde především o ambice rodičů a o míru ochoty hledat alternativní řešení. Nemyslím si, že bylo v mnoha případech nezbytné pendlovat autem mezi horní a spodní stanicí sjezdovek a dělat podobné bláznoviny. Spíš se zamýšlím nad tím, že sporty typu lyžování jsou spojeny s obrovskými finančními náklady rodin, které kvůli přístupu státu i sportovních svazů jdou vniveč. Nikdo je již nenahradí, ani kdyby ze systému vyrostl reprezentant.“

Nehrozí, že mezi dětmi budou z výkonnostního hlediska ještě větší rozdíly?
„Ty se mohou objevovat spíše ve starším věku a opět to naráží na ambice rodičů a privátní finance. Na druhou stranu pohyb na alpských kopcích ve volné jízdě dětí nenahradíte ničím. Nikdo ze současných úspěšných reprezentantů neměl v kariéře takový výpadek, takže až budoucnost ukáže, jak nám svět utekl. Vždycky bude několik výjimečných jedinců, kteří se prosadí, ale také tahle doba přinese mnoho zbytečných ztrát. Cestování do zahraničí se pojí s ochotou udělat něco nadstandardního, nicméně připomenul bych rizika spojená s vlastním onemocněním COVID-19, a to si musí každý vyhodnotit osobně, jestli mu stojí za to být v zahraničí součástí běžné populace a riskovat zdraví. Vidím v tom elitářství. Je to slabina našeho systému organizace neprofesionálního sportu. Kdo má peníze, ten rozhoduje a řídí. Ale udělat něco navíc bez osobního prospěchu je bohužel nepopulární.“

Znáte někoho, kdo se sportem skončil, protože zjistil, že se bez něj obejde?
„Neznám. Ale dětí, které dříve sportovaly každý den a nyní inklinují k sociálním sítím, televizím a tabletům, přibývá. Což je ovšem obrázek rodičů a tlaku nastavené společností.“

Dá se na posledním roce najít z vašeho pohledu něco pozitivního?
„Stále platí nutnost používat zdravý selský rozum, což většině populace chybí. Snad se to zlepší.“

Očima krasobruslařky: Mám pocit, že
vůbec nic neumím

Viktorie Hüblová, 14 let, Litvínov

„Nejvíc mi v posledním roce chyběly tréninky krasobruslení, na ledě jsem nejšťastnější. Bylo mi ale líto, že jsem nemohla ani na balet, protože letos jsem absolvent a těšila jsem se na absolventské představení Louskáček, kde jsem měla tančit Cukrovou vílu.

S tréninkem to bylo složité. Občas jsme zajeli na zamrzlý rybník, když to bylo možné, ale stadion je nenahraditelný. Byla jsem ale ráda za alespoň malý kousek ledu.

Pokud jde o on-line hodiny, máme suchou přípravu a také balet. Ale závody mi moc chybí, dá se říct, že ty jsou za odměnu. Celé léto jsem dřela na soustředěních a nemohla jsem tu dřinu využít. Měla jsem připravené nové jízdy, splněné testy výkonnosti, připravené šaty - a bohužel jsem ani jednou na závody nevyjela. Motivaci mám stále velkou, o to víc mě celá situace mrzí.

Pokud jde o výkonnost, určitě mám obavy z toho, že půjde dolů. Krasobruslení je velmi specifický sport a led se nedá ničím nahradit. Musíte 1000x spadnout a zase vstát, než se vám nějaký skok konečně povede. Pak stačí týden bez ledu a začínáte téměř od začátku. Proto je pro nás důležitý každý den na ledě.

Zatím nevím o kamarádkách, které by s tím chtěly skončit. Jsem s nimi v kontaktu a snažíme se vzájemně povzbudit. Už se na sebe těšíme, až se potkáme osobně. Snažila jsem se každý den cvičit a běhat doma, chodíme na procházky se psem. Také jsem začala péct zákusky. Hraju na klavír… Ale už je to všechno moc dlouhé.

Škola mi moc chybí, protože on-line výuka mi nevyhovuje. Jsem v osmé třídě a mám obavu z toho, jak budu příští rok dělat přijímací zkoušky na střední školu. Za letošní rok jsem byla ve škole pouze šest týdnů. Mám pocit, že vůbec nic neumím.“

Očima hokejisty: Vytáhli nás ze zásuvky

Martin Brančík, 16 let, obránce HC Olomouc

Má před sebou klíčový přechod z dorostu mezi juniory. Právě v tomto věku se kariéra láme. Bez hokeje trpí. Stejně jako všichni mladí hokejisté, kteří nemají peníze nebo podmínky k tomu, aby před stopkou utekli do světa. „Normálně nás vytáhli ze zásuvky,“ říká ostravský rodák, který je na hostování v Olomouci. „Soutěž se zastavila, nemohlo se chodit na led a pauza je strašně dlouhá.“

Jak jste na tom byl hokejově před nucenou pauzou?
„Jsem hráčem Vítkovic, byl jsem na hostování v Olomouci. Tam jsem hrál extraligu dorostu, měl jsem dobře rozjetou sezonu, hrál v první lajně, chodil na přesilovky… Pak to uhaslo, blbé.“

Hokejem se chcete i živit?
„Chtěl bych. Ale i kvůli covidu to je špatné, takže se teď víc zaměřuji na školu. Prvním rokem chodím na jazykové Gymnázium Pavla Tigrida. Místo hokeje běhám, cvičím doma s činkami, ale led a zápasy nám strašně chybí. Přechod z dorostu do juniorky je těžký, spousta kluků právě v téhle chvíli končí. Kdo se nedostane do nejvyšší, nebo alespoň do druhé nejvyšší juniorské soutěže, je to většinou konec. Já mám právě tenhle zlom před sebou. Přiznávám, že chuť k hokeji trochu ztrácím, ale motivaci ne. Ta je teď spíš ještě větší. Až se to otevře, bude konkurence veliká, chci se prosadit.“

O výjezdu do zahraničí jste neuvažoval?
„Když šlo trénovat v Polsku, tak jsem tam s klukama jezdil. Byly tam i dva turnaje. Každý musel být otestovaný a doložit, že je registrovaný hráč. Polská hygiena a vojvodství turnaj umožnily. Byla to naše iniciativa, ne klubová. Abychom nebyli úplně bez tréninků a bez zápasů. Koordinaci a motoriku pohybu na bruslích jenom běháním a cvičením nenahradíme. Rok bez hokeje je nenahraditelná ztráta.

O odjezdu do Finska nebo Švýcarska jste neuvažoval?
„Samozřejmě by mě to lákalo, ale oni tam normálně hráli, trénovali a já na ledě dlouho nestál. Chybělo by mi to, bylo by to znát, a kdo ví, jestli bych try outem vůbec prošel. Navíc je v tom i ekonomická stránka, třeba Švýcarsko je strašně drahé.“

Když pandemie začala, jak jste ji vnímal?
„Myslel jsem, že to bude tak na dva týdny, maximálně měsíc. Než se všechno zase rozjede. Když pak otevřeli muže, věřili jsme, že nás také otevřou. Jenže nás vzali jako hobíky. Když nemáme profesionální smlouvy, tak smůla. Jako bychom to dělali jen pro zábavu. My měli normálně každý den dvoufázové tréninky, jeli jsme v profesionálním režimu. V tomhle nám svaz vůbec nepomohl.“

Našel byste v souvislosti s pandemií alespoň něco pozitivního?
„Kromě většího prostoru na školu jsem si stačil v září udělat i rozhodcovský kurz. Můžu pískat soutěže do starších žáků, to bych při hokeji asi normálně nestihnul. Chtěl jsem si kurz udělat. Pro sebe, ať znám pravidla opravdu dobře a poznám hokej i z druhé strany. A kdyby mi to nevyšlo s nejvyšší soutěží a chtěl bych u hokeje zůstat, mohla by to být cesta. I rozhodčí se může dostat na mistrovství světa. Nebo na olympiádu.“

Očima beachvolejbalistky: Bez zápasů jde motivace ke dnu

Veronika Mrázková, 15 let, Praha (Koráb)

„Nejvíc mi chybí pohyb. Dřív jsem mívala asi tak hodinu a půl aktivního pohybu denně, a tohle množství se vlivem všech opatření hodně zredukovalo. Když se pravidelně pohybuju, tak se prostě cítím líp, jak fyzicky, tak psychicky.

Online tréninky mě nebaví. Bohužel, ale je to tak. Přijde mi, že stále děláme to samé, a pinkání za obrazovkou není zrovna můj šálek kávy.

Je velmi náročné držet si motivaci, protože turnaje jsou v dalekém nedohlednu. U mě je to s motivací jak na horské dráze. Mám chvilky, kdy opravdu chci dělat všechno pro svůj rozvoj, ale v poslední době spíš postrádám energii. Součástí zdrojů mé motivace je taky spoluhráčka, kterou teď bohužel nemůžu vídat. Tím je to ještě náročnější, protože mi chybí její podpora a společnost.

Opravdu hodně mi chybí i soutěžní zápasy. Bez nich jde veškerá moje motivace ke dnu. Myslím, že bez turnajů se člověk ani nemůže dál posouvat. Samozřejmě, že je důležitá fyzická příprava, ale také musíte zažít na vlastní kůži, jaké to je, když hru ovlivňuje nervozita, co se vám honí hlavou, když výsledek zápasu závisí na vašem jediném úderu… To je potřebné k rozvoji zkušeností. Bez turnajů je jen tak nezískám.

Samozřejmě neočekávám, že po návratu na písek hned začnu podávat nejlepší výkony, přesto doufám, že se vše rychle vrátí do starých kolejí. Chce to jen trochu času.

Je to složité pro všechny. Do téhle náročné doby se nám ještě přimotaly přestupy do jiného klubu. A mám kamaráda, kterého všechny okolnosti tak demotivovaly, že se rozhodl beachovou kariéru zabalit. Škoda…

A čím se nejvíc zabavím? Snažím se hodně přemýšlet o zdravé a vyvážené stravě. Můj jídelníček se poměrně změnil – přešla jsem na rostlinnou stravu. Takže vaření a vyhledání receptů tvoří velkou část mého dne. Dál je to třeba jóga, sledování seriálů nebo procházka v přírodě.

Pokud jde o školu, ta mi upřímně téměř nechybí. Sice bych ráda viděla některé spolužáky, ale trávit osm hodin ve škole mě moc neláká. Na druhou stranu vím, že už by to bylo potřeba vzhledem k tomu, že vědomosti scházejí.“

Očima basketbalistky: Místo míče mobil, místo bazénu gauč

Michaela Jíchová, 14 let, Karlovy Vary

„Můj rok s tím, co mám nejraději - s basketem. Vlastně bez něj.

Běžný týden, v normálních časech, mi začínal víkendem. Sobota: zápas, neděle: zápas. Super! Vzít modrý klubový batoh a už tam být. Být s holkama, být na hřišti a hlavně hrát.

V pondělí býval volný den. Tak jsem šla plavat, posilovat, nebo na individuální trénink. Úterý až pátek: trénink. A zase víkend a zápasy. Paráda!

Loni v březnu jsem byla na týdenním lyžařském výcviku se školou. Holky zrovna hrály přátelák s klukama. Nebudu na zápase, achjo. Ale lyžák je taky fajn a budou přeci brzy další…

A tehdy přišla na hory zpráva, že se zavírají školy. Chvíli nato konec tréninků, zápasů, celé sezony.

Zrovna když jsem měla vyjet na další akci regionálních výběrů U14, něco nového se naučit. Stihla jsem to jen před Vánoci.

Jen jednou.

Následoval duben, květen, červen. Venku bylo hezky, a tak jsem driblovala, střílela si před domem na koš, běhala, plnila výzvy trenérů i basketbalové federace. Pořád jsem si myslela, že je to přeci jen na chvilku.

Přišly prázdniny, červenec, srpen, léto - a KONEČNĚ datum prvního tréninku. A hlavně soustředění. Bylo to fajn, včetně výběhů na sjezdovku.

V září vypadalo všechno skvěle, sezona začala. Konečně jsem mohla být zase na hřišti, zase společně s holkama, mohly jsme hrát jako tým. Tréninky, zápasy, od pondělí do neděle. Super. Jenže jen do října. A další půlrok nic. Vůbec nic.

Snažím se každý den trochu hýbat, plnit úkoly trenérky, ale už mě to nebaví.

Místo míče mám mobil.

Místo bazénu gauč.

Běhat venku s rouškou se mi moc nechce.

Je březen. Kvůli zákazu pohybu nemůžu vidět holky. Nemůžu vlastně vůbec NIC.

Jsem otrávená a naštvaná.

Uběhl celý rok a já se nikam neposunula.“

Očima atletky: Trénovali jsme venku, prsty ve sněhu mrzly

Marie Klapuchová, 17 let, TJ Sokol Opava, běh na 400 m

„Celý rok jsme nemohli trénovat jako skupina, spíš jen dvojičky, trojičky. To mi chybělo, nebylo to příjemné. Nebyla taková sranda jako vždycky, tréninková dřina se ve skupině i lépe vstřebává. Závody jsme v létě stihli prakticky všechny, to nám naštěstí program nenabouralo. A já ještě nejezdím do zahraničí jako třeba oddílová kolegyně Bára Malíková, závodila jsem jen doma. Takže v tomto směru to pro mě bylo v pohodě. Až teď máme vyrazit na soustředění na Tenerife, snad budeme při testech negativní.

Nepříjemné bylo, že přes zimu jsme prakticky nemohli trénovat v hale, celou dobu jsme byli venku. Když tedy nepočítám týdenní soustředění v Nymburku, kde jsme v prosinci alespoň chvíli chodili do tunelu. V hale jsem poprvé byla až na halovém mistrovství republiky v březnu.

Složité bylo, když napadl sníh a pokryl celou dráhu. Měli jsme nachystané dva pluhy, takže jsme si před tréninkem odkryli aspoň jednu dráhu. To zabralo nějaký čas a bylo to i docela namáhavé, ale střídali jsme se.

Nachlazení se nám naštěstí vyhnula, svalové problémy taky. Byli jsme pořádně oblečení, paní trenérka Gellnerová na nás vždycky dohlížela, ať máme alespoň dvě vrstvy. Dalo se to. Ale já nemám zimu moc ráda, neužila jsem si to venku vůbec. Mrzla jsem. Nejhorší byly ruce a prsty na nohách, ty jsem kolikrát ani necítila. Přece jenom, tenisky nejsou do zimy moc ideální obutí.

Bohužel jsem si prošla i covidem. Měli jsme ho od Vánoc, v rodině nás je pět, takže jsme se doma prostřídali. S bráchou, který také běhá čtyřstovku, nám pak trvalo měsíc, než jsme zase mohli normálně trénovat. Začátky byly složité, trenérka nám toho dávala méně, abychom se zase dostali do tempa. Největší problém jsem měla s dechem. Nemohla jsem udýchat to, co jsem předtím normálně zvládala. Naštěstí jsme do nemocnice nemuseli, brácha dvojče Marek měl teploty, ale jinak v poho.

Před rokem by mě ani nenapadlo, že to bude tak dlouhé. Myslela jsem, že problémy budou maximálně půl roku. V září, to mi bylo ještě šestnáct, jsem doběhla na mistrovství republiky do 22 let v Jablonci pro stříbro. Motivaci a chuť dělat atletiku mám pořád, ale když jsem měla covid, byla jsem špatná z toho, že ostatní normálně trénují a já musím být doma a čekat, než to přejde. Ale nechávat sportu nechci.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud