Brožková: Pomohla mi stará mapa

Triumfovala na klasické dlouhé trati.
„Obrovský úspěch!“ radovala se postgraduální studentka genetiky. „Věděla jsem, že na zlatou medaili mám, ale bylo potřeba ustát tlak. Okolí i svůj.“

Věřila jste si na mistrovský titul?
„Ano, tak jsem si to představovala. Celý náš tým se soustředil na mistrovství světa. Úplně jsme vypustili závody Světového poháru, jeli jsme akorát na mistrovství Evropy, abychom si otestovali konkurenci. Hlavní vrchol bylo mistrovství světa.“

Vynechala jste závod na krátké trati, na které vaše mladší sestra skončila třetí. Vyburcovalo vás to?
„Určitě. Hlavně bylo super, že se jí to povedlo. Ukázalo se, že to jde a na medaile máme. Ale také to o něco víc zvětšilo tlak...“

Popichovala vás sestra? Abyste se teď vytáhla vy?
„Ne, to rozhodně ne. (usmívá se) Takhle konkurenční vztah nemáme. Spíš v tréninku těžíme z toho, že spolu můžeme soupeřit a navzájem se hecovat a zlepšovat.“

Jana Cieslarová před sedmnácti lety také triumfovala na domácí trati v Mariánských Lázních. V čem je domácí prostředí nejvýhodnější?
„Asi v tom, že ty terény opravdu znáte. Běháte v nich odmalička, absolvujete v nich nejvíc závodů. To je jistota. Znáte prostředí a nemůže vás nic překvapit. Ve Švédsku nebo ve Finsku jsou terény úplně jiné, atypické. Tam logicky takovou výhodu nemáme.“

Přesto - překvapilo vás na trati něco?
„Ani ne. Měli jsme starou mapu toho prostoru. Z nějakého osmdesátého devátého roku. Věděli jsme, že to bude hodně kopcovité, že tam bude pár prudkých údolí a budou tam dlouhé postupy, kde by se mohlo rozhodovat. Na to jsme se snažili připravit. A opravdu tam byl jeden dlouhý postup. Věděla jsem, jakou variantu zvolit, aby byla nejlepší.“

Říkáte, že jste měla mapu z roku 1989. Později jste v tom prostoru nezávodila?
„Ne, to nejde. Když tam má být mistrovství světa, tak je prostor nějakou dobu embargovaný a nesmí se tam.“

Ani na dovolenou? Že by si to člověk s batůžkem prošel?
„To se nesmí. Třeba sprint byl teď v Olomouci, takže jsme do centra měli na poslední čtyři nebo pět let zakázaný vstup. Samozřejmě to nikdo vyloženě nehlídá, ale kdyby tam někoho namátkou přistihli, tak by to byl přinejmenším velký trapas. I v lese se vám může stát, že tam zrovna budou mapaři. To se prostě nedělá. Jediné, co je povolené, že se můžete kolem lesa projet po zpevněných cestách, po asfaltkách.“

A co když se pořádá závod u někoho v okolí? To se musí na pět roků vystěhovat?
(usmívá se) „Tak to nevím, jak by řešili.“

Pomohli vám doma fanoušci?
„To je jasné. Pokaždé, když dobíhal Čech, byl obrovský řev a povzbuzování. Jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet, zažít tuhle atmosféru a zazávodit si doma.“

Žádnou krizi jste v závodě neměla?
„Asi ve druhé třetině trati při posledním stoupání, ale nic vážného. A jednou jsem zahlédla svou největší soupeřku, která startovala dvě minuty za mnou. V tu chvíli jsem si říkala, že asi nejdu tak dobře a budu ráda za jakoukoliv medaili. Ale nakonec to vyšlo na zlato.“

Mistrovský titul jste v sobotu asi moc oslavit nemohla, když vás druhý den čekal ještě závod družstev...
„Ne, ne, slavit teprve budeme. A že máme co! Tři medaile, to je obrovský úspěch. To už se dlouho nepovedlo.“

Družstvo skončilo páté, šance na medaili nebyla?

„Byla. Ségra šla první úsek, byla odpočatá a rozběhla to výborně. Ale bylo to hodně vyrovnané. A na druhém a třetím úseku jsme byly unavenější, to bylo znát. Já udělala dvě drobné chybky a rozběhla se až ve druhé půlce trati. Ale i tak to bylo dobré.“