Prokletí hlaviček špendlíků

Místo do mohutného vojáka se však diabolky trefují do půlmilimetrové tečky.

Redaktor deníku Sport ji pod dohledem střelkyně a dvojnásobné olympijské medailistky Kateřiny Emmons zkoušel trefit.

Místo nepřítele se samopalem číhají v útulné plzeňské střelnici obrazovky, televize a nevinné terče. Ty jsou od bílé čáry, ze které se střílí, vzdáleny 10 metrů.

Z této vzdálenosti je potřeba trefi t čtyřapůlcentimetrovou kružnici. A nejlépe hned do středu, bílé tečky, která má jen půl milimetru. Když tuhle špendlíkovou hlavičku někdo trefí, dostane za to nejvíc - 10,9 bodu.



Odhodlaně beru vzduchovku do rukou. Dívám se do dioptru, ale vůbec mi to nepomáhá. Cíl si nemůžu přiblížit. Vidím jen rozmazané černé kolečko a ten střed vůbec. Vždyť to je, jako kdybych zkoušel trefit na nepříteli jeho pihu na tváři.

„Nebojte se toho. Vaším úkolem je kulatou mušku z hlavně, kterou v kukátku vidíte, přesně zamířit a vycentralizoval kolem černé tečky na terči. Pak trefíte desítku,“ říká moje trenérka a nejlepší střelkyně světa Kateřina Emmons.

Postavím se, ale ruce se zbraní mi při míření cukají jako hadrovému panákovi. Zamířit mi pořád nejde. Už chápu, proč se někteří střelci mírně zaklánějí a podpírají loket o pánev. „Musíte být jako socha. Chce to vůbec se nepohnout,“ koučuje Emmons, budoucí maminka.

Střelím rychle. Čtyřapůlmilimetrová diabolka skončí někde mimo, ozve se cinknutí plechu. Nabíjím další. Cvak - 9.2 bodu. „No to je dobrý. Tohle trefit, tak s tím mám někdy problém i já. Jenže už dost, ze stoje radši dál střílet nebudeme. To byste nám to tu zničil,“ pokyne Emmons.

„Začátečníci nejprve střílí ze sedu a zbraň si opřou o tuhle dřevěnou podložku,“ ukazuje. „Hlavně si konec pušky pevně přitiskněte do ramene,“ radí.

Položím si hlavu na zbraň, mžourám očima, mířidlo musí přesně obklopit černý terč, opakuji si. „Několikrát se nadechněte a při výdechu vystřelte. Tím se tělo uklidní,“ šeptá trenérka. Funguje to: 10.6, 10.3, 10.4. Takové hodnoty se mi ukazují na monitoru kousek napravo ode mě.

„No vidíte, nástřely máte dobré. Uvidí se, jak vám to půjde v závodě. To je něco zcela jiného,“ lišácky se usměje Plzeňačka. Na souboj s dalšími soutěžícími se docela těším. Jenže netuším, co se mnou udělá závodní stres. Je to hrůza.

„Deset střel nástřelu a pak dáte deset závodních. Připravit, start,“ rozkáže Emmons, která kolem závodících obchází a radí.

Najednou přemýšlím u míření dlouho a jsem nervózní z toho, že slyším výstřely soupeřů. Tělo se klepe a na monitoru se mi zobrazují malé částky. Ponořím se víc do sebe, dumám, kdy mám vystřelit, vydechnout a kdy budu mít nejpevnější ruce. Tolik myšlenek samozřejmě drtí „střelcovu“ koncentraci.

„To právě nesmíte. Musíte si věřit a vystřelit dřív. Je chybou, když se do toho moc zamotáváte,“ ví jak na mě dcera dvojnásobného mistra světa ve střelbě z malorážky Petra Kůrky. „Věřte si, sebedůvěra všechno spraví.“

Při nabíjení ledabyle trhnu rukou a najednou zavadím o spoušť -bum, 1.4 bodu. To je jedna z nejmenších cifer a hned mě katapultovala na poslední místo. Prokleté špendlíčkové hlavičky, říkám si. Přece nemůžu takhle chybovat.

„Klid, s tím se pereme i my, profesionálové. Hlava je přeplněná myšlenkami. Třeba já, abych se uklidnila, už před startem dodržuji určité stereotypy. Třeba se stejně oblékám do kabátu a každou ránu mám rozfázovanou do různých myšlenkových částí,“ prozradila Emmons.

Odcházím z prohrané bitvy. Střelec ze mě nejspíš nebude. Ale aspoň jsem se na chvilku přiblížil umění stoprocentní koncentrace.