Zdeněk Hrubý a Radek Jaroš při výstupu na 8167 metrů himálajský vrchol Dhaulaghirí nejprve zachránili dva polské horolezce postižené výškovou nemocí. Dnes oba sportovci obdrželi Hlavní cenu za čin od Českého klubu fair play.
Polákům přitom mohlo poskytnou pomoc asi dvacet jiných horolezců, ale nikdo z nich se k české dvojici nepřipojil.
Hrubý s Jarošem nakonec úspěšně dosáhli vrcholu a cestou dolů ještě pomohli dvěma vyčerpaným horolezcům ze Španělska. Jednoho na pokraji vyčerpání dovedli do tábora, druhý bohužel spadl do trhliny v severní stěně hory a zahynul. Česká dvojice se pak vydala na vrchol hory Makalu (8463 metrů). Hrubý se vrátil, Jaroš se dostal až nahoru.
Rozhovor s Radkem Jarošem:
Vzpomenete si někdy na události z loňského jara, kdy jste dvakrát zachraňovali jiné horolezce na pokraji vyčerpání, z nichž jeden přes vaši pomoc zahynul?
„Samozřejmě mi to přijde na mysl. V úterý se chystám odletět na další expedici, tentokrát na Manaslu, a jedu tam sám. Přemýšlím, kdo bude zachraňovat mě. Člověku se to hluboce zapíše do mysli. V případě dvou Španělů, z nichž jeden pak zahynul, nám ostatní horolezci řekli: Hele, ti jsou na tom špatně, dejte na ně pozor. A všichni zmizeli.“
Podobné to bylo v případě dvou Poláků, kteří měli výškovou nemoc, že?
„Všichni to viděli, koukali na to ze stanů a taky nikdo nepomohl. Je to takové zvláštní. Na druhou stranu to chápu. Jde o vrchol, o peníze, o slávu, o uskutečnění svého snu. Každý to má jinak. Ale život je život.“
Vy jste neváhal?
„Byl tam strach. Já třeba věci hodně dokumentuju, snažím se filmovat. Když jsem viděl toho Poláka ve sněhu ve spodkách… Dodnes mě mrzí, že jsem ho nevyfotil. Protože nikdo nevidí ten stav, v kterém opravdu byl. Ale první mě napadlo, že nepotřebuje vyfotit, že potřebuje pomoc. Šel jsem pro baťoh a hned jsem si do něj dal spacák. Věděl jsem, že jestli se tady bude pomáhat, tak jedině tím, že se jde dolů.“
Musí být člověk v extrémních podmínkách psychicky připraven pomoct?
„Já myslím, že jo a ne. To se může stát kdykoliv. Uvažoval jsem u kolika záchran života jsem byl. Minimálně k pěti akcím jsem se dostal. Dvakrát na horách, tohle bylo potřetí. Když jsme byli malinký, s bráchou jsme vytáhli topící se děcko. Pak si jednou kluk s holkou vyjeli na kole a srazili je z vedlejší silnice. V jakékoliv situaci s tím člověk musí počítat, protože se to může stát i jemu. Úplně jednoduše, lehce, každou sekundou.“
Ve vysokých horách se ale riziková situace dá očekávat. Existuje horolezecká etika, podle které by se člověk v takové chvíli měl chovat?
„Neexistuje. Horolezectví bylo příliš démonizované jako přátelství na laně. Do Himálaje odjíždí hodně různorodá společnost. Jsou tam lidi špatní, lidi dobrý, stejně jako všude. Těžko říct, že co horolezec, to Mirek Dušín."
Čím to, že si horolezci nepomáhají?
„Možná, že dřív bylo horolezectví něco jiného, něco výjimečného. Byl to sport lidí, kteří přírodu milujou a milujou všechno, co k tomu patří. Teď je v Himálaji lidí víc. Messner nebo Rakoncaj to kritizují. Já říkám: Ať tam jezdí každý, kdo chce. Ale čím je tam víc lidí, tím víc je tam různých charakterů.“
Co s tím?
„Je to těžký. Někdo si splní svůj sen tím, že jede do Himálaje na osmitisícovku. Dá do toho třeba všechny své úspory. Už v základním táboře ho někdo štve a potom toho samého člověka musí zachraňovat a sám přijde o ten sen. Nehledě na to, že je tam riziko i vlastního života. Někdo si to rozmyslí. Každý z jiných důvodů, ale každý má své svědomí.“
Bál jste se někdy o život?
„Na horách ani tak ne. I když pro nás taky jednou horská služba šla. Ale to jsme měli pod kontrolou, akorát, že oni to nevěděli. Ale kluci mě zachraňovali na divoké vodě. Udělal jsem se na Salze, což je rekreační řeka. Ale já jsem tam jel v roce 1997, když byly povodně. A to jsem tam vybojoval jeden ze svých největších bojů o život.“
Co vás čeká na další osmitisícovce Manaslu, kam vyrážíte v úterý?
„Těším se. Budu tam sám. Uvidíme, jestli se s někým domluvím. Lidi tam budou. Nebude to čisté sólo. Ale jsem připravený, že polezu sám.“
Rozhovor se Zdeňkem Hrubým:
Co vás tehdejší zkušenost naučila?
„Když se mě na to někdo zeptá, začínám přemýšlet, jak to v horách chodí. Kde jsou zásady, které by v kritické situaci měly vyplout na první místo. Samozřejmě, je to sport a ti lidé se ženou za nějakým úspěchem. Moc nevnímají ostatní. Tehdy to bylo intenzivní. Tam jsme nad tím s Radkem přemýšleli oba a byli jsme hodně smutný, co se tam stalo.“
Při cestě z vrcholu Dhaulághirí jste jednomu horolezci zachránili život, ale další zahynul…
„Když jsme sestoupili dolů, byla hluboká noc. Byli jsme absolutně na doraz, smrtelně vyčerpaní. Nikdo na nás nečekal. Lidi, kteří nás v tom nechali, všichni odpočívali. My jsme měli bezprostřední depresi, že tam ten jeden kluk zůstal. To byl obrovskej smutek… To si dobře vzpomínám. Na tu noc nezapomenu. I když jsme byli hodně vyčerpaní, moc jsme nespali a pořád se nám to mlelo v hlavě.“
Chyběly vám síly ze záchranné výpravy při výstupu na Manaslu?
„Kombinace kopců byla postavená hodně náročně. Bylo by to extrémně náročné i tak. Ale tohle mi určitě nepřispělo. Kdybych byl v pohodě a nevyčerpal se při těch záchrankách na Dhaulághirí, možná jsem měl víc sil. Ale to je kdyby.“
Vnímáte, že ve vysokých horách ubývá lidí, kteří jsou ochotni pomoct ostatním?
„Já jsem to takhle sám pro sebe měl vždycky. Velmi dobře jsem věděl, že čím výš, tím se člověk musí víc spolehnout sám na sebe. Je velmi malá šance, že se sejdou dobré okolnosti a lidi budou ochotni pro vás něco udělat. Na osmitisícovkách to platí kompletně. Každý, kdo jde takhle vysoko, se musí spolehnout především sám na sebe. I ten nejlepší kamarád je tam tak na brzdách, že pro vás při nejlepší vůli udělá málo.“
Vy jste ale pomohli…
„Snažili jsme se. Možná, že kdyby to bylo o tisíc metrů výš, taky jsme nic neudělali.“
