Maraton, 7. díl: O rychlosti, tempu a vnitřním tachometru
Jak rychle mám v tréninku vlastně běhat? To je jedna z nejčastějších otázek, kterou si při prvních krocích kladou nejen maratonští adepti, ale i kondiční běžci bez jakýchkoli ambicí. Jak už je pravidlem, odpověď nebývá jednoznačná.
Na začátku je možná dobré vědět, že běžci většinou neevidují rychlost svých tréninků (třeba 12 km/h), ale spíše tempo, které se udává v počtu minut nutných ke zvládnutí jednoho kilometru.
Tedy 4:17 (tempo nutné na zvládnutí maratonu pod tři hodiny) značí kilometr uběhnutý za 4 minuty a 17 vteřin.
V řadě přípravných plánů jsou tréninky detailně rozepsané podle temp. V sobotu 15 km po 5:20, v neděli 30 km po 6:10. Proč ne, ale význam to má pouze v případě, pokud máte k dispozici přesně změřenou trať a to ještě rovinatou. V kopečcích ztrácí podobné plány smysl.
V začátcích běhá každý prostě tak, co mu nohy a plíce dovolí. Aby se nezranil, ani fyzicky neodrovnal. V moudrých knihách můžete dokonce vyčíst pravidla, kolik kroků by měl běžec udělat na jedno nadechnutí. Nevím, nikdy jsem to nepočítal. Ještě tímhle si při tréninku zatěžovat hlavu...
Naopak jedna z nejlepších rad, jakou jsem kdy dostal, byla: „Nehoň rychlost, rychlost dohoní tebe.“ Je to fakt. Na začátku si vůbec nelámat hlavu tempem. Prostě běhat tak, na co tělo má.
Kondice a tím i rychlost se časem dostaví. I proto si tréninkový plán nesestavuji podle tempa a kilometrů, ale jen podle času. V sobotu 60 minut, v neděli 100 minut. Na začátku tomu odpovídají menší vzdálenost, později objem naroste.
Postupem času – jsou to spíše roky než měsíce – si i průměrný běžec, jako třeba já, vytvoří svůj vnitřní tachometr. Nepotřebuje stopky ani přesně změřenou trať a přesto celkem spolehlivě odhadne, jakým tempem zrovna běží.
Nicméně existují chvíle, kdy je nutné tréninkové volnomyšlenkářství hodit za hlavu a na rychlost klást větší důraz. Jednak při nácviku speciálního tempa (toho, v jakém plánujete běžet závod) a potom také při intervalovém tréninku.
Tedy při lahůdkách typu 3 x 3000 metrů v tempu 3:40 s meziklusem, 6 x 800, 5 x 1200 a podobně. To už není žádný veget, ale poměrně slušná šichta. Kdo se však nehoní za časy, může tenhle typ tréninku s klidem přenechat ambicióznějším běžcům.
Rychlost je samozřejmě pojem relativní. Co je pro jednoho regenerační tempo, to může pro druhého znamenat běh na samotném maximu nebo dokonce nedosažitelnou hranici.
Nevím, kam zařadit svoje typické tréninkové tempo 4:40-5:00. Nepřijde mi, že bych se při něm přímo flákal. Ale když se si jím tak jednou v létě běžel po okresce, zastavila mi dodávka a chlápek povídá: „Nepotřebujete hodit do města?“ Laik. Nepoznal běžecký trénink!
