Nic není vzdálenější realitě než představa, že rekreační maratonci jsou asketičtí apoštolové zdravého životního stylu, kteří se celý rok živí jen těstovinami a pivo si dají maximálně na Silvestra. Ani náhodou. Jsou stejní jako ostatní lidé, jen část volného času tráví běháním.
To samozřejmě neznamená, že by si jídelníček nehlídali. Hlídají a rozhodně se častěji ládují rýží než knedlíky a rybami než vepřovým. Nepřemýšlí však nad každým soustem a před obědem si neodpočítávají špagety jako Lance Armstrong.
Základem je pestrá a vyvážená strava, která tělo nešidí o žádnou ze základních složek. Jak praví stará moudrost: „Tělo si vždycky řekne, co potřebuje.“ A někdy si holt řekne o biftek nebo smažený sýr s hranolky a tatarkou.
Slavný americký publicista Joe Henderson kdysi napsal, že soustavné běhání nelikviduje naše stravovací zlozvyky, ale naopak vytváří celkem příjemný stav, kdy tělo může dosavadním zlozvykům holdovat bez rizika, že by se ručička na váze splašila k nepříjemným hodnotám. Čím větší výdej energie, tím větší volnost v jídelníčku.
Ale pokud chcete běhat nějaké zajímavé časy, neplatí to tak úplně docela. Každé kilo dolů je dobré. Maraton je celkem dlouhá štreka a přebytečná váha jen brzdí naše ambice. Nižší BMI je předpokladem vyšší výkonnosti.
I když nic se nemá přehánět. Úporné diety nemají smysl. Stačí jíst s rozumem a hodně běhat, kilogramy pak jdou dolů skoro samy. Jen se prostě v období tréninku musí najít kompromis mezi žádoucím snížením (udržením) váhy a potřebným přísunem energie, která nám umožní absolvovat celkem náročné tréninkové dávky.
Nevím proč (tuším, tuším...), ale svou „závodní“ váhu jsem nikdy nebyl schopen udržet dlouhodobě. Většinu přípravy jsem absolvoval s mírnou zátěží, jen jsem ji bohužel nemohl po tréninku odepnout jako Jaromír Jágr svou olověnou vestu. Aspoň si namlouvám, že tělo muselo do kopců více makat a je tedy trénovanější, než kdybych celý rok byl na svých ideálních číslech. Důležité je, že do dne D jsem vždycky dokázal ručičku na vahách umravnit.
Střídmě jíst, s alkoholem to nepřehánět – to nejsou žádná světoborná zjištění. A cigarety? Na ty by snad ani neměla přijít řeč. Běžec = nekuřák, naskočí každému automaticky. Také to není úplně pravda.
Třeba slavný keňský vytrvalec Robert Cheruiyot, čtyřnásobný vítěz Bostonu, celkem slušně holdoval cigaretám. Jeden můj kamarád v mírné nadsázce tvrdí, že mu kuřácká minulost při maratonu pomáhá, protože tělo je už navyklé na nedostatek kyslíku.
Nicméně kdysi jsem při půlmaratonu v Regensburgu nevěřil, když jsem na startovní čáře viděl chlapíka, jak těsně před výstřelem ještě z posledních sil potahuje z cigarety. Asi jsem se podíval trochu pohoršeně nebo zvědavě, protože pokrčil rameny a řekl: „Na ja, das ist Frühstück.“
