Maraton, 10. díl: O sporttesteru, stopkách a signálech těla

Kdo by snad nevěděl: jsou to speciální hodinky a hrudní pás, pomocí kterých se měří tepová frekvence. Okamžitá, průměrná, maximální, minimální. Věc, bez níž běžci nedají ani ránu. Tedy aspoň někteří.

Patřil jsem mezi ně pár měsíců. Ani už přesně nevím, co mě kdysi ke koupi sporttesteru vedlo. Snad jsem si někde přečetl, že bez něj se moderní trénink neobejde. Proč jsem si raději nekoupil pořádné boty nebo startovné na maratonu třeba v Paříži...

Aby bylo jasno: věřím, že pro vrcholové sportovce, kteří pravidelně absolvují zátěžové testy a jsou pod stálým dohledem expertů, má sporttester význam. Ovšem u běžců mého kalibru jsem na pochybách.

Netvrdím, že jeho pořízení je chybou. Ostatně proti gustu... Ale dá se bez něj v pohodě existovat. Stejně jako se celé generace lidí dokázaly obejít bez vody v PET lahvích nebo zázračných dětských plen, byly a jsou statisíce běžců, dokonce i výborných běžců, kteří si vystačili bez sporttesteru.

Podle sportovní věrouky tkví jeho hlavní přínos v tom, že nám neustále hlásí, jak usilovnou zátěž podstupujeme, a tím nám pomáhá předejít přetížení organismu. Asi, možná. Zároveň tohle je věc, kterou není problém odhadnout bez pomoci přístrojů. Od toho máme mozek a v něm zdravý úsudek, no ne?

Sporttester nám rovněž dává najevo, jak na tom zrovna jsme s výkonností a formou. Pokud dokážeme při stejné rychlosti jako před měsícem běžet s menší tepovou frekvenci, evidentně jsme udělali krok vpřed. Nicméně při vší úctě k moudrému přístroji: když roste forma, poznám to bezpečně sám. Stejně tak nepotřebuji data ze sporttesteru, abych pochopil nepříjemnou pravdu, že jsem na tom bídně.

Signály těla jsou nejspolehlivějším vodítkem. Čím více kilometrů a hodin máme na kontě, tím pravdivější ta poučka je. Zkušený běžec v tréninku celkem přesně pozná, kdy se pohybuje v aerobním pásmu, kdy se přiblížil jeho horní hranici a kdy už to trochu přehání. Tělo mu také samo řekne, že přišel čas zvolnit.

Zkrátka se při tréninku raději orientuji podle hodinek a sporttester nechávám odpočívat mezi ostatním harampádím. Stopkám nevypadává signál u železniční trati, stopky nekloužou po hrudníku, stopky jdou stejně rychle v mrazu i horku, ráno i večer, do kopce i z kopce.

Od okamžiku, kdy jsem sporttester odložil, se při běhání cítím svobodnější a uvolněnější. Trénink mě víc baví, když stále nepokukuji, kam mi lítá tep, a nemusím řešit, jak je to možné. A především jsem si od té doby zlepšil osobáky na všech tratích.

Možná bych si je zlepšil i tak. Kdo ví. Ale troufám si tvrdit, že bez sporttesteru jsem se přestal zbytečně šetřit a donutil zlenivělé tělo k vyšším obrátkám. Je to možná staromódní přístup, ale funguje.