Jako patnáctiletý kluk přišel od poníků mezi ostřílené jezdce a hned na první pokus je poškádlil vítězným dostihem. A od té chvíle se žokej Josef Bartoš nezastavil. S výjimkou zdravotních pauz po několika drsných zraněních stále jede dál a sbírá výhry. Po víkendu jich má už 813, což je v českých podmínkách unikát. Počítá si v nich i tři triumfy ve Velké pardubické nebo vítězství v Gran Premio v Meranu. Ani krátce před čtyřicítkou nehodlá slevit. Tisícovka? „Mám ji v hlavě,“ usmívá se. V rozhovoru pro iSport Premium se rozpovídal o těžkém životě žokeje, angažmá u Josefa Váni mladšího, nové generaci ve svém sportu i snech, kde by ještě mohl vyhrát. A také popsal svoji „fintu“ na vítězný finiš ve Velké pardubické...
Na vítězství v dostihovém sedle má stále pořádný hlad, o tom není sporu. Když však usedá se dvěma žurnalisty k restauračnímu stolu, je to smutný příběh. Řízeček s bramborovým salátkem? „Tak já si oběd nedám…“ odtušil Bartoš na úvod konverzace. Nakonec neodolal. Dopřál si aspoň dýňový krém…
Tohle se vám asi stává často, že?
„No, to mám pořád. I když jsme v zahraničí, majitel s trenérem jdou na oběd, já si sednu s nimi, dám si perlivou vodu a dívám se na ně. Protože den před dostihem nebo v den dostihu to nepřipadá v úvahu. Můžu se lehce najíst, abych přežil do druhého dne.“
A co si dáváte v normální den?
„Měl bych samozřejmě nějaký režim držet furt, abych nemusel shazovat. Někdy to nejde, dva dny vypustím a tři dny si dám trošku do těla. Ale je pravda, že když jím, ty porce jsou stejně menší, než si lidi normálně dají. Tři chody nesním... V Itálii jsem šel na večeři s trenérem Faverem, nacpali mi čtyři chody, už jsem nevěděl, kam to strkat. Vedle mě to měl Raffi Romano spucovaný všechno. A druhý den běhal po závodišti a shazoval tři kila.“ (směje se)
Takže jaký je váš obvyklý jídelníček?
„Ráno nesnídám, co nejrychleji vypadnu s autem a jedu ke koním. Tam si dám tyčinku, někdy jablko, sváču na hlad. Pak přijedu domů. Mám rád nějaké maso, klidně se salátem, nebo těstoviny. Večer si teplou večeři dávám málokdy. Mám takovou zobačku, salám, sýr, k tomu si něco křupnu.“
Je to tedy lepší, než pak honit kila těsně před dostihy, jak to dělá Romano.
„Já zas tolik nepřiberu. Ale když potřebuju ubrat, musím jídlo vyřadit úplně. A musím hlavně něco dělat, jít si zaběhat a vyndat vodu z těla, plus saunu...“
U Váni mám pod zadkem dobré koně
Býváte někdy na hraně?
„Jo. Na rovinách jsem se trápil hodně. Když jsem skončil roviny, s váhou do překážek jsem neměl vůbec problém. Teď, trvá to tři, čtyři roky, je to už těžký. Je mi třicet devět, už je to jiné. Mám rodinu s dětmi, žiju jiný život než v pětadvaceti. I ten režim mi moc nepomáhá, abych byl lehčí. Teď je to s váhou těžší...“ (směje se)
Pořád to za to stojí?
„Mě to furt baví. Důležitá je nějaká motivace, abych měl chuť jezdit. A tu mám celý rok. Nejdřív jsem byl u Váňů na překážkách, když se mi rozjížděla kariéra a to šlo automaticky. Hlavu jsem měl nastavenou jenom na dostihy. Pak jsem hodně jezdil do Itálie pro Favera, kde jsem měl taky dobré koně. Když se to s koňmi začalo zhoršovat, přišla nabídka od mladého Váni a stáje Scuderia Aichner.“
Jak spolupráce funguje?
„Každý měsíc kupují nového koně, pořád se hledá, abychom mohli obsazovat všechny dostihy. Celý život jsem chtěl jezdit na dobrých koních a teď je mám pod zadkem. Je to velká motivace jet dál, protože v mých letech už překážkoví jezdci říkají: Už končíme. Je jich tady pár, co jezdí, ale je jich málo. Dneska kluci končí už v pětadvaceti.“
Výhoda pro vás, ne?
(usměje se) „Oni mi furt otevírají cestu, že mám víc možností. Chci jezdit. Mě to baví. Dělat trenéra je těžké a hlavně je potřeba mít někoho za sebou kvůli financím, nakupování koní. Malý trenér s deseti koňmi se moc neuživí. Vím, jak je to těžké, proto se snažím jezdit. Momentálně jsem nahoře, tak toho využívám.“
Najde se vůbec období v roce, kdy nejezdíte dostihy?
„Bývá to v červenci, jenže letos je změna, protože se nakupilo víc dostihů a v Itálii měli kratší pauzu. V červenci byla i v Čechách v provozu spíš provinční závodiště, tak jsem si našel dovolenou a s rodinou vyrazil. Druhý termín je čtrnáct dní Vánoce a Nový rok. Jinak, když se nezraním, jedu furt. Když se člověk zraní, trvá měsíc, než to sroste. A pak ten další měsíc, který je hodně tvrdej, než se člověk vrátí zpátky...“
Stará škola vymizela
Kdy jste si vlastně uvědomil, že chcete být žokejem?
„Hodně brzo. První dostih poníků jsem jel v devíti letech. Ve čtrnácti, než jsem si začal dělat amatérskou licenci, jsem se rozhodoval a kolem patnácti let jsem měl v hlavě jenom dostihy. O prázdninách jsem jel do Německa, abych byl mezi žokeji a něco se naučil. Naši mě vždycky někam vyslali, abych se rozhlídl.“
Začínal jste na ponících, ovšem už v patnácti letech jste hned při prvním dostihu vyhrál...
„Tam tehdy byli Rája s Andrésem a říkali: Ježišmarjá, teď nás tady začne porážet patnáctiletej od poníků. Jezdil jsem spoustu horších koní, ale bylo super, že jsem využíval úlevu pět kilo do těch pěti vítězství. Člověk se pak v handicapu dostal na dobrého koně.“
Jak takhle mladý kluk zapadne do jezdecké party?
„Já jsem tam přišel s respektem. Dobrý den! Ten tam měl místo,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
