Zpověď trenéra Olehly: Jak se změnily dostihy v Česku? Dnes je to žalostné
Na jedné straně nablýskaná Velká pardubická nebo České derby, které s napětím sledují miliony diváků. Vysoké peníze protočené v sázkových kancelářích. Elegantní svět parádních obleků, originálních šatů i kreativních klobouků. Ale taky nekonečná dřina, obracení každé koruny a čím dál těžší boj o holé přežití. Pandemie koronaviru vše ještě posunula na samou hranu propasti. „Současný stav dostihového sportu u nás? Žalostný,“ glosuje respektovaný trenér Čestmír Olehla. „Hezky natřená stará dřevěná chata. Stačí fouknout a všechno půjde do kopru.“
O holý život musí dostihoví nadšenci bojovat neustále. Každý den. To platilo za komunismu, v divokých privatizačních dobách po Listopadu, i v současnosti.
Čestmír Olehla poprvé chytil za vrata jezdeckého oddílu v Beňově u Jaromíra Dostála v roce 1970, u koní je půl století. Byl u čtyř triumfů legendárního Železníka, dvakrát vyhrál Velkou pardubickou s Registanou, trénoval stále nejbohatšího koně české historie Masiniho, na Slovensku ovládl s Tankredem klasickou Trojkorunu.
Na průřezu kariéry 62leté osobnosti se dá vyčíst, odkud a kam dostihy směřují. A jak moc se časem měnily podmínky, peníze nebo vztah fanoušků ke koním.
Leden 1987. Světlá Hora, malá vesnice v podhůří Jeseníků, je zapadaná sněhem. Začínající trenér Čestmír Olehla přijíždí z Albertovce, aby sourozencům Novákovým pomohl a naplno převzal přípravu několika dostihových koní. Mezi nimi byly i dvě tehdejší hvězdy stáje, která se jmenovala Státní statek Bruntál-Světlá Hora. Železník a Paramon.
„Přijížděli jsme v noci, rozhrkaná cesta, všude škvára, všechno zaprášené, nevábné,“ vzpomíná Olehla. „Stáje byly spíš takový kutloch, vedle malá šatna pro třicet děcek, které po škole u koní pomáhaly. Mě tehdy napadlo jediné: Olehlo, kurva, co tu děláš?!“
Osmiletý Železník byl stále teprve na začátku hvězdné kariéry. Ale s Paramonem už patřili mezi překážkovou elitu. Důkazem byla i nabídka anglického žokeje Rogera Rowella, který si chtěl Železníka společně s Valenciem (vítězem Velké pardubické z roku 1986) pronajmout do Velké národní v Liverpoolu. Nabídka to byla pro šéfy statku jedinečná: Ukážeme, jak se u nás připravují koně! Anglie byla a je dostihový pojem.
Ztracené anglické iluze
Přesto právě tehdy ztratil Olehla gentlemanské iluze o dostihové Anglii. Ani ne tak proto, že se Železník na start Velké národní nedostal, ale kvůli tomu, jak se personál ke koním choval.
„U Želdy zjistili, že má v těle zvýšenou hladinu protilátek proti virové artritidě, což byla věc, která se v Československu, nebo ve východním bloku obecně, vůbec nevyšetřovala,“ líčí Olehla. „Banalita, nic vážného. Ještě ve svých sedmnácti letech měl Železník tyto protilátky v krvi. Dodnes nevím, jestli to byla jen záminka, nebo opravdu tak přísné předpisy. V každém případě mu startovat zakázali a dali ho do karantény.“
Velkokarlovický Valencio běžel a jako první (a stále jediný) český kůň se i přes nesenou nálož 76 kilogramů do cíle dostal. Ve výsledcích oficiálně nefiguruje, protože kurz absolvoval s jedním pádem. Domů se vrátil totálně zničený.
„Právě tehdy jsem ztratil iluze o Angličanech,“ říká naplno Olehla. „Valencia naložili hned po doběhu v Liverpoolu, odvezli ho do Doveru, tam přeložili na loď a převezli přes celou Evropu. Dva dny byl v autě. Když ho v Rozvadově vykládali, byl úplně hotový. Stál na asfaltce, hlavu spuštěnou až na zem, zavřené
