Florbalová legenda Kafka: Jak prožíval kariéru a co všechno propálil?

Delší povídání než tento rozhovor jsem s „Bolkem“ nikdy neabsolvoval. Byl rival! Byl starší! Se střešovickým Tatranem v cestě za třinácti tituly několikrát v derby zmasakroval i můj mateřský klub Chodov. „Mám pět kilo nahoře, už si to nahrávej,“ hlásil s úsměvem hned na startu společného sedánku v centrále poradenské společnosti Ernst & Young, kde šéfuje týmu třiceti forenzních vyšetřovatelů.

A tak jsem začal nahrávat. Vyprávění sebevědomé ikony a nejlepšího florbalového brankáře světa za rok 2006, který si v kariéře vyčítá jen dvě branky a zažil přerod sportu, který hrálo 300 lidí, po aktuální „masovku“ čítající 80tisícovou základnu, si to zasloužilo.

Pochopila florbalová veřejnost, že tvůj konec je definitivní, nebo ti drnčí mobil s nabídkami angažmá?
„Myslím si, že jsem konec kariéry oznámil poměrně rezolutně, ale přesto něco přišlo. Naposledy v polovině července nabídka z německé bundesligy. Nabízeli mi byt, který bych sdílel s dalším hráčem z Liberce, a jednu výstroj zdarma. Asi úplně neznali souvislosti, volal jsem jim a dovysvětlili jsme si to.“

Jaké to je mít volné večery a víkendy?
„Nejsou zas tak volný, vrhnou se na mě děti, hned jak přijdu domů. Místo míčku chytám malou dceru a syna, kteří po mě lezou, šplhají a skáčou.“

Už se ti začalo po florbale stýskat?
„Co mi trošku chybí, že po práci bylo fajn si vyčistit hlavu fyzickou aktivitou. Po tréninku jsem přišel domů napumpovaný a byl plný energie. Teď se stává, že dorazím domů bez nějaké aktivity a jsem takovej zvadlej. Chybí mi ten reset.“

A jdeš mu nějak naproti?
„Začal jsem, ale po tolika letech ve florbale mi chybí parťáci na jiné sporty. Hledám cestičky, jak rozhodit sítě a přifařit se k nějakým skupinám, se kterými jsem chodil, než jsem začal dělat florbal. Lidi na volejbal, basket, squash. Uvidíme, jak to dopadne. A abych netloustnul, chodím hrát dvakrát týdně florbal s veterány ze Star Dustu, což je tatranské céčko, a taky s Forzou, což jsou moji spoluhráči z 90. let. Ale nechytám, běhám v poli.“

Tvoje florbalová kariéra trvala neuvěřitelných 23 let a já si tě nepamatuju zraněného. Jak jsi to dokázal?
„Rozdělil bych to do tří oblastí, které tomu přispěly. První je genetická, mám mohutnou postavu a tvrdé kosti, hodně laicky řečeno. (smích) Druhá oblast je ta, že jsem se na florbal nezačal specializovat moc brzo, dělal jsem fotbal, volejbal, basket a tenis. Různorodá zátěž moje tělo připravila na specifický pohyb v brance a množství pádů. A za třetí? Strečoval jsem a rozehříval se před tréninky relativně poctivě, v Tatranu jsme navíc vždycky měli k dispozici maséry a fyzioterapeuty na vysoké úrovni a později i wellness linku, což přispívalo k dobré regeneraci po zápasech.“