PŘÍMO Z FINSKA | Když přišel na rozhovor, rozšafně prohodil pár slov ve finštině. „Nejsem úplně ten studený Fin jako ostatní,“ pousmál se. Kouč Petri Kettunen vede florbalovou reprezentaci přes čtyři roky, teď se s ní pokusí vymanit ze sevření čtvrtých míst. Výběr Suomi už ke zlatu dovedl, v Česku ale neustále poznává jinou mentalitu, po šampionátu v Praze narazil na odpor nejzkušenějších hráčů. Ale svaz se za něj postavil, což zpětně kvituje. V angličtině vypráví i o tom, jak by se mohl florbal zatraktivnit.
Dvakrát dovedl Finy ke zlatu. Nejdřív jako asistent v roce 2010, o šest let později i jako hlavní kouč. „I teď o tom pochopitelně sním. Každý chce uspět,“ hlásí 51letý finský expert. Na minulém mistrovství v Praze skončili nevýrazní Češi čtvrtí, pak nastaly turbulence.
Jaké máte emoce, když se šampionát koná ve vaší zemi?
„Je to zajímavé, ale musím říct, že pro mě to bylo speciálnější, když jsme hráli v roce 2018 v Praze. Protože podpora od fanoušků byla úžasná. Tady v Helsinkách je to jiné. Tolik lidí nechodí.“
Jste z toho smutný?
„Je evidentní, že v době covidu fanoušci tolik necestují. Kdykoliv hrajeme v Česku, je tam nejlepší atmosféra na světě. Tady nám to zatím chybí. Ale pokud se dostaneme do finální fáze, bude to jiné. Lidi mají trochu strach, čemuž rozumím. Je to všude po světě. Ale jinak se maximálně soustředím na náš tým. Mám sice finský pas, hrajeme ve Finsku, ale moje práce je pro český výběr. Jsem tady s českými hráči, kteří jsou velmi milí, charakterní, užívám si to.“
Umíte některá česká slova?
„Určitě. První slovo, které jsem se musel naučit, bylo zada.“
Myslíte záda?
„Ano. Protože při hře musím na hráče volat, aby se podívali, koho mají za sebou. A v angličtině je to hodně dlouhé. Takže zada je jednoduché. Už rozumím i něčemu, o čem kluci mluví, ale musím říct, že čeština je opravdu těžký jazyk. Fakt jo. (usměje se) Ale s hráči jsem moc rád.“
Takže to není tak, že si tady v Helsinkách radši s krajany zajdete večer na pivo?
„Ne! Na přátele bude čas až po mistrovství. Teď tady mám jinou práci. Samozřejmě je pro mě jednoduší mluvit s recepčními na hotelu nebo lidmi v hale v rodném jazyce, ale není to pro mě tak emotivní, jak by si možná lidé mysleli.“
V roce 2010 jste byl asistentem u finského výběru, který nakonec tady v Helsinkách získal zlato. V čem to bylo jiné?
„Všechny zápasy se hrály v Hartwall Areně, bylo neustále plno. O náš finský tým byl velký mediální zájem, na který jsme nebyli zvyklí, byl na nás tlak. Ale zvládli jsme to. Byla to pohádka.“
Jak dlouho vám trvalo, než jste poznal českou mentalitu?
„Jsou tam rozdíly, i když ne nějaké totální. Sportovci jsou vždycky sportovci. A ti, kteří jsou v národním týmu, jsou ti nejlepší. Už jsem u české reprezentace čtyři a půl roku, ale přijde mi, že se každý den ještě učím českou mentalitu poznávat. Vždycky se něco objeví.“
Co vás překvapuje?
„V pozitivním smyslu to, jak jsou důležité pro české hráče emoce. Když trénujete finskou reprezentaci, tak zápas běží velmi dobře, když hráči sedí na střídačce a maximálně se soustředí na hru. Ale u vás je k úspěchu potřeba, aby se kluci povzbuzovali, křičeli… Musejí v tom mít emoce. Na začátku, když jsem začínal a koukal jsem, co se na střídačce děje, jsem tomu nerozuměl. Divil jsem se. Ale teď už to chápu. Potřebují být v zápase. Vtažení v emocích.“
Musíte i hráče koučovat jinak? Víc jim toho říkat?
„Ano, je to jiné. Během zápasu jsem na české střídačce aktivnější směrem k hráčům. Musím používat i tabulku, abych jim to ukázal. Je to jiné. Musím ale najít dobrou rovnováhu. Abych i já zůstal koučem, jaký jsem. Je třeba sledovat hru, pozorovat, co se děje.“
To se zdá, že se vám daří. Emoce vůbec neukazujete.
„Jsem tam od toho, abych analyzoval hru. Ne, abych podléhal emocím. Musím být ten, který vidí celou hru z nadhledu. Pokud jsem pohlcený, ztrácím pozornost. Což není dobré pro tým.“
Nemusíte to pouze hrát?
„Určitě ne. Tohle je a vždycky byl můj styl. I na klubové úrovni. Jsem hodně analytický trenér. Mimo hřiště jsem celkem přátelský člověk. I extroverní.“
Je pro vás urážka, když lidé řeknou, že Finové jsou chladní?
„Možná je to tím, jak na nás lidi obecně koukají. Ale v tomhle ohledu nejsem úplně typický Fin. (smích) Jsem trochu větší extrovert než jiní moji krajané.“
Může pomoct změna pravidel
Nenarážel jste u hráčů se svým přístupem?
„Ne, mluvím o tom s nimi. Respektují způsob, jakým pracuju. Jsem tady pro ně. Není můj styl, abych byl tím, kdo tam nejvíce křičí. Když vidím, že by se něco mělo zlepšit, řeknu jim to. Myslím si, že už jsme po těch letech našli nějakou dobrou rovnováhu.“
Čeští hráči nejsou profesionálové, chodí do práce. Je pro vás těžší je nutit k většímu nasazení?
„Jasně, když jsou hráči plní profesionálové, je to trochu jiné. Ale i ve finské nebo švédské reprezentaci jsou kluci, kteří nejsou profíci, prožívají stejný příběh. Pokud jde o národní tým, je to O. K., protože když hráči dorazí na sraz, v tu chvíli žijou jako sportovci na plný úvazek. Horší je, když hrají ligu. V neděli večer hrají v Ostravě a druhý den v osm ráno musejí být v kanceláři v Praze. Dorazí ve čtyři v noci. Je to těžké. Uvidíme, jak to bude za dvacet let třeba.“
Byl byste rád, aby byl v Česku florbal populárnější? Jak ho vůbec vnímáte?„Zajímavá otázka, není na to jednoduché odpovědět. Jsou věci, které český florbal dělá výborně. Třeba jak se prezentuje, každý ligový zápas se streamuje, kdokoliv se na něj může podívat zadarmo. Což ve Finsku nebo Švédsku není, tam se za to platí. Ale všude se řeší stejná otázka: Jak tyhle lidi, kteří se o florbal zajímají, dotáhnout do haly? To je velké téma i v Česku.“
Nechtělo by ho divácky zatraktivnit?
„Ano, to by mohlo pomoct. Možná změnit pravidla. Třeba hrát čtyři na čtyři? Všichni vědí, že mezinárodní zápasy jsou poměrně nudné, když týmy nechtějí otevřít hru. Jsou to pak spíše šachy.“
A při sledování v televizi je to otravné.
„Ano, o tom mluvím. Možná kdyby tam bylo pravidlo o povinné aktivitě, mohlo by to pomoct. Zápasy by byly zajímavější. Vezměte si třeba basketbal. Také v něm před padesáti lety neměli povinnost, že se musí vystřelit za 24 sekund. Najednou se to zrychlilo, zápasy jsou zajímavé. V našem sportu pravděpodobně k něčemu taky budeme muset přistoupit.“
Pro některé fanoušky je florbal nuda i proto, že ho hrají čtyři země, a Češi jsou čtvrtí.
„To je to, co se pokouším u českých hráčů změnit. Mentalitu. Jestli chceme být někde jinde, musíme změnit naše myšlenkové nastavení. Jsem opravdu hodně šťastný, že junioři to dvakrát dokázali a vyhráli mistrovství světa. Protože tohle jsou zkušenosti, které pomáhají změnit myšlení. Když vyhrajete jednou, zjistíte, že je to možné udělat znovu. Věřím, že to pomůže i nám.“
Takže sníte o zlatu?
„Jasně, kdo ne? Pro každého kouče je to cíl. Je jedno, jestli trénuje Finsko nebo Česko nebo Švýcarsko. Každý chce uspět. Ale jdeme postupně, teď myslíme na čtvrtfinále.“
Čím přispívají mladí hráči, nedávní juniorští šampioni?
„Vidím, že jsou inspirací. Jsou pro nás mladou krví. Přinášejí svěží vítr. Je to zase něco nového. Je možné, že v dalším průběhu turnaje budou mít ještě větší roli. Uvidíme. Já jim věřím. Oni tady nejsou proto, že vyhráli juniorský šampionát, ale proto, že jsou to nejlepší hráči na svých pozicích, které potřebujeme.“
Po minulém šampionátu došlo ke kontroverzím, odmítl pod vámi hrát Matěj Jendrišák, největší česká hvězda. Jak to zpětně hodnotíte?
„Jsem rád, že je to za mnou. Nikdo nemůže být spokojený, když se takové věci dějí. Museli jsme se podívat do zrcadla, já i celý trenérský tým, jak jsme se k tomu postavili. Ale v mých očích neexistuje nikdo, ani kouč, kdo by někoho měl přemlouvat, aby reprezentoval. To musí vycházet od srdce hráčů. Každý se může rozhodnout, co chce dělat. Moje práce je, abych pracoval s těmi, kteří chtějí opravdu reprezentovat a bojovat pro tým. Jenom pro tým.“
Bylo to pro vás osobně těžké?
„Jasně. Nikdo nečekal, že se to může stát. A nikdo z toho nebyl šťastný. Ale teď se musíme soustředit na to, co máme ve svých rukách. Nemá cenu řešit, co bylo. Musíme řešit přítomnost.“
Ocenil jste, jak se za vás postavil Český florbal?
„Ano, z toho jsem měl velkou radost, že stáli za mnou. Od toho jsme se odpíchli. Jsem rád, že tady jsou hráči, kteří chtějí za národní tým hrát.“
Už tušíte, jestli byste mohl po šampionátu pokračovat? Nebo to bude záležet na umístění a konečném výsledku?
„Na to teď nemyslím. Opravdu ne. Navíc nejsem trenér, který až tolik kouká na výsledek. Ale na předvedenou hru. O tom mluvím i s hráči. Je jedno, jestli jste druzí, šestí, nebo třetí. Hlavní pro mě po turnaji je, abych se mohl na hotelu po posledním utkání podívat na sebe do zrcadla a říct si: Pete, udělal jsi všechno, co jsi mohl. Když tohle udělají i hráči, pak je to o tom, že musíme respektovat výsledek. I to, jestli byl někdo lepší. Ale pokud ze sebe někdo nevydá všechno, nemůžeme být spokojení.“
| Očima kapitána Toma Ondruška: Jeho vize jsou správné |
| „Je jednoznačný, že mu chvíli trvalo, než si zvykl na naši mentalitu. Stejně jako nám. Jsme spolu hodně v kontaktu a i teď, když něco řešíme, si říkám: Ty jo, to je zvláštní… Ale respektuju to. Jsou jiná mentalita. Jsou chladnější, zároveň je to spojené s tím, že jsou to větší profíci. To my takoví nejsme. Musíme najít balanc mezi tím, abychom měli zábavu, kterou u toho potřebujeme, i ty emoce. Ale bez profesionality to nejde. Já jsem před MS v Praze kvitoval, že přichází zahraniční kouč. Někteří hráči to nekousli a pořád proti tomu bojovali. Ať si o Petrim myslí každý, co chce, tak trénoval mistry světa a ví, jak připravit tým, aby mohl být nejlepší na světě. Jeho cesta, vize i myšlenky jsou správné. Je důležité, abychom co nejvíce věcí pochopili a přijali je za své.“ |
Témata:
reprezentace, florbal, sport, MS ve florbale 2021, Česko, Praha, Finsko, Helsinky, Florbal, Petri Kettunen, emoce, Sport na Heureka.cz
Související články
