Fandící profesor Havlas o synovi Mamlasovi: Bere to líp než já
Civilní profesí je lékař. Profesor Vojtěch Havlas působí jako přednosta ortopedické kliniky v Motole. Ale v Malmö Areně usedl se šálou a českými vlaječky na obličeji do hlediště a přidal se k početné skupince fanoušků. Svého syna Matěje při cestě za bronzem opět podporoval početný rodinný klan. „Celkem nás bylo asi 32,“ pousmál se Havlas starší, jemuž také v mládí říkali Mamlas. Ale na rozdíl od syna, jenž také studuje medicínu, mu to příliš radosti nedělalo… Také o tom promluvil pro iSport.cz.
Je to erudovaný expert, v medicíně velmi vážený. Ale když přijde na sport, dokáže se proměnit ve vášnivého fanouška. „Jsme obrovští nadšenci,“ popisuje Havlas starší, jenž vedl tradičně početnou skupinku, která v hojném počtu fandí už na třetím šampionátu. I tentokrát z toho byla medaile. Bronz však chutnal hořkosladce, florbalisté mířili za zlatem.
Hráči asi museli být hodně zklamaní, že v semifinále nestačili na Švédy, že?
„Je to hrozná škoda. Byli možná trochu přemotivovaní nebo ustrašení. Jim se nedařilo. No a k tomu Švédové zahráli takticky i po všech stránkách výborně. Nám se to nepotkalo, jim ano. Tak třeba za dva roky… Vždycky je lepší odjíždět z mistrovství světa s poslední výhrou, ale lepší by bylo, kdybychom hráli o zlato.“
V Českém domě, který sloužil fanouškům, byl k vidění i tento nápis: Mamlasi, zatahám tě za vlasy (pokud vyhrajete), táta. To jste psal vy?
„Ne ne, to asi někdo z legrace napsal za mě.“
A co to je za narážku?
„Lidi mu říkají mamlas, ale on to bere jako výhodu. Já jsem to jako dítě měl obráceně. Mně říkali Mamlasi, zatahám tě za vlasy, a velkou radost jsem z toho neměl. U něj je dobře, že otočil negativum do pozitivna. Stejně jako že hraje se třináctkou, bere to jako šťastné číslo. Dřív měl 31. Mně to celé přijde super. Mě s tím taháním za vlasy provokovali, jeho tím vyznamenávají a fandí mu.“
Vy jste oba s manželkou lékaři. Jste rádi, že Matěj pokračuje v rodinné tradici a studuje medicínu?
„Jeden ze tří se takhle odrodil, ostatní zatím ne. Je to těžké řemeslo, ale máme radost, že jde naší cestou. I když není jednoduchá, ale je zajímavá.“
Jak to kombinuje s vrcholným florbalem?
„Není to legrace. Ještě k tomu studuje na nejlepší lékařské fakultě v republice, což je 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Takže o to složitější to má. Teď to trošku myslím v legraci, protože na ní působím. Ale on to má tak nastavený, že svůj čas dělí mezi sport, školu a další aktivity. Je ve čtvrtém ročníku a zdá se, že to zatím zvládá dobře. Je super, že kombinuje něco, co je dobré pro budoucnost s něčím, co dělá teď aktuálně a co mu jde. Kombinace škola a sport je ideální.“
Jaký ohlas má florbalový šampionát a vaše zapojení v roli aktivních fanoušků u vás v práci?
„Je pravda, že po špitále i ve svém okolí potkávám lidi, kteří o tom dobře vědí. Florbal je u nás hodně a dobře propagovaný, takže spousta fanoušků vnímá, když se hraje mistrovství. Hodně lidí to prožívá. Občas mě zastaví, jsou rádi, že se našim klukům daří.“
Jak vůbec vznikla tradice, že velká skupinka kolem vaší rodiny jezdí fandit?
„Jsme obrovští nadšenci. Všichni tím žijeme. Nás je tady asi 32. Rodina i lidi z okolí. Jsme takový klan Havlasů a spřízněných rodin. Nabalují se na nás další lidi. Jsme už na třetím mistrovství ve větší skupině a je to bezvadný.“
Celkem máte tři děti, všechny sportují. Z toho musíte mít radost.
„Určitě ano. Asi jsou po nás po obou. Možná duchem víc po manželce, která je obrovský sportovec. Ale hlavně jsme rádi, že je to baví a jsou zdravé. Pro celou rodinu je super oživení takhle před Vánoci, že vyrazíme ven zafandit. Člověk se vytrhne z příprav a věnuje se něčemu jinému. Přijdeme na jiné myšlenky a ještě můžeme podpořit kluky.“
