Jícha jako trenér Kielu přibral: Jsem přísný, musím se trochu mírnit
PŘÍMO Z RAKOUSKA | Světlé kalhoty, košile, kapesníček v kapsičce saka. Každý druhý kolemjdoucí ho na EURO ve Vídni přátelsky zdravil, podával si s ním ruku. Tohle je nový život Filipa Jíchy (37). Nejlepší házenkář světa za rok 2010 si buduje kariéru jako trenér. Před touto sezonou dostal výjimečnou šanci vést německý THW Kiel, klub jeho srdce. Daří se mu. „Jde to moc dobře,“ říká v rozhovoru pro Sport.
Aktivní sport? S tím má Filip Jícha po vleklých problémech se stydkou kostí a kolenem utrum. A nevadí mu to. Tuhle knihu uzavřel. Jen si musí víc hlídat váhu. „Přibral jsem patnáct kilo. Mám rád jídlo, pivo, víno,“ nezapírá jeden z hostů evropského šampionátu, na který přiletěl s delegací z Kielu. Ve Vídni se pár dní zdrží, už stihl pozdravit české kamarády. Postup ze skupiny označuje za velký úspěch.
Filipe, jak jde trenéřina?
„Musím říct, že jsem moc spokojený, jak to běží. Momentální okamžik je skvělý, protože jsme po dlouhé době první v bundeslize i v Champions League. Ani já jsem nečekal, že by to mohlo být takhle dobré. Také jsme postoupili do Final Four Německého poháru, což byl jeden z cílů.“
Když jste v Kielu hrával, byl klub nejlepší na světě a vyhrával Ligu mistrů. Pak přišel mírný propad, a teď se pod vaším vedením tým opět drápe nahoru. Co se tam stalo?
„Proběhla přestavba kádru. V posledních čtyřech letech se ani jednou nevyhrála bundesliga. Skok k tomu být druhý je obrovský. A vyhrát, to je ještě možná o dva kroky dál. Teď se to učíme. Jako trenér cítím, že mužstvo má hroznou chuť se učit a obrovskou sílu to prokletí zlomit.“
Kde vidíte rezervy?
„V lize jsme prohráli čtyřikrát. Ve třech zápasech jsme vedli, jednou už o sedm branek. A prohráli jsme o gól. Jestliže dokážeme tato utkání na jaře zvládnout a poučíme se, budeme mistři. Pokud budeme dál vyrábět takové chyby, rovnice je jasná. Nejlepší soutěž světa nevyhrajeme. Kluci to neměli jednoduché v tom, že přišli do rozběhnuté organizace, která vyhrávala. Oni taky chtěli vyhrát. Ale pak to najednou leželo na nich a poslední roky už to nedokázali. Byly různé tlaky, i mediální. Nyní ale cítí, že tu šanci znovu mají.“
V minulé sezoně jste byl asistentem Islanďana Alfreda Gislasona. Je vaše nynější role zásadně jiná?
„Vůbec jsem nebyl tradiční asistent. Alfred mi plno věcí přenechal. Umožnil mi, abych celou obranu předělal podle sebe. Teď můžu v roli šéftrenéra dělat všechny věci k obrazu svému. Zodpovědnost je obrovská. Moc si vážím šance, kterou jsem dostal. Začít trenérskou kariéru v tak velkém klubu, který je pro mě navíc srdeční záležitostí, je něco speciálního. Jsem za to hrozně vděčný. Bylo relativně dlouho dopředu dané, že tu příležitost dostanu. Už během prvního půlroku po mém návratu z Barcelony se mě vedení ptalo, jestli bych si to dokázal představit. Za krátkou dobu jsem si to dal dohromady a řekl O. K.“
Jaký jste trenér? Emotivní, náročný, puntičkář, dobrák?
„Myslím, že dobrák moc nejsem. Hlavně se snažím být férový a jít příkladem. Rozhodně jsem emotivní, přísný. Jako hráč jsem byl magor a puntičkář. Byl jsem přísný na sebe i na své kolegy. A o totéž se snažím jako kouč. Ale musím se trošku mírnit. Disciplína je pro mě v práci to nejdůležitější. S ní máte drajv pracovat, plnit úkoly. Mám pocit, že mě mužstvo následuje. Kluci mají chuť spolupracovat.“
Když jste tak přísný, to vás asi hráči úplně nemilují, co?
„Víceméně je mi to jedno. Já tam nejsem pro to, abych s nimi byl kamarád. Podstatné je, abychom spolu šli po cestě, která je úspěšná. O to mi vždycky šlo, v jakékoliv organizaci. Úspěch je forma odměny, která tě naplní a najíš se jí. Je mi zcela upřímně jedno, jestli mě někdo má rád víc nebo míň. Máme pracovní vztah, fungujeme na nějaké úrovni. Pokud tvoříme, jsme na jedné lodi, je to v pořádku. Pak jsme všichni kamarádi.“ (úsměv)
Jste už tak zběhlý v němčině, že řeknete vše přesně tak, jak máte v hlavě?
„Určitě. V němčině komunikuju na profesionálně-pracovní úrovni každý den. Dokonce bych řekl, že se jí dokážu lépe vyjádřit. Česky je to pro mě mnohem těžší, protože ten jazyk ve své profesi nepoužívám. Pobavím se jen doma s manželkou. S dětmi tak napůl. Česky už moc mluvit nechtějí.“
Máte to nastavené tak, že jste ochotný jako trenér kočovat po Evropě, měnit kluby, stěhovat se?
„Jsem si plně vědom, že mám privilegium trénovat na místě, kde by chtěl být každý kouč. Víceméně nemám představy, kam se posunout. Chci, aby klub, který mám v srdci a obětoval jsem mu své zdraví, byl úspěšný a šel směrem, kterým si představuju. Tohle mě zatím absolutně naplňuje. Na druhou stranu je to obrovsky náročné zaměstnání. Rozhodně si to nepředstavuju dělat tak dlouho jako Noka Serdarušič nebo Alfred Gislason, kteří byli v klubu deset a víc let. To si neumím představit. I kdybych měl úspěch.“
V týmu máte krajana Pavla Horáka. Byl váš nápad přivést ho z Běloruska, aby zpevnil obranu?
„Ano, byl to můj nápad. Pavla si moc vážím jako člověka a hráče, který na sobě na konci házenkářské kariéry začal pracovat tak, že se dostal mezi nejlepší obránce světa. S tím jeho elánem, pracovitostí je pro mě příkladným členem kádru, někdo takový nám chyběl. Z tréninkové haly odchází jako jeden z posledních. On je v uvozovkách exot, ukazuje mladým, jak se mají o své tělo starat.“
V reprezentaci proslul jako velký vtipálek, ze všeho si umí udělat legraci. Funguje tak i v německé kabině?
„Jasně, on je vtipnej. Prostě exot… Když je toho někdy v tréninkovém procesu až přespříliš, i ode mě to schytá. Ale jsme kamarádi. Privátně s ním asi sdílím víc než s někým jiným. Dokážeme skvěle oddělit, kdy jsem nadřízený a on hráč. Pavel je profesionál, vrací mi to svou prací.“
Udržujete kontakty i s trenérem českého národního týmu a druholigového Emsdettenu Danielem Kubešem. Dokážete si z něj něco trenérsky vzít? Začínal dříve než vy.
„Vyměňujeme si informace, rád pozoruju ostatní. Nechci, aby to vyznělo špatně…Víte, já jsem přesvědčený o své cestě. Ale mám otevřené oči a rád slýchám různé názory. Beru si ohromně moc impulzů od trenérů, ale sám si z toho udělám výcuc, co potřebuju a chci pro svoji činnost.“
Co říkáte na další postup Česka ze skupiny na EURO? Opět malý zázrak…
„Řekl bych, že velký zázrak…Ze srdce říkám, že je neuvěřitelné, co kluci šampionát za šampionátem dokážou vytvořit. Když jsem se díval na klíčový zápas s Ukrajinou, byl jsem opravdu nervózní. Cítil jsem šanci, že by to klapnout. Klukům jsem to přál. Navíc jsem věděl, že převážnou část hlavní skupiny budu na místě ve Vídni. Otevřel jsem si k přenosu láhev vína a musím říct, že jsem nadával. Manželka říkala: Co tady děláš? (úsměv) Bylo to napínavé a úplně mě to vcuclo. Byl jsem moc šťastný, že to zvládli.“
Co za tím je?
„Hlavní devíza mančaftu je vůle. Nemá ji každý. Předávají ji hlavně oba trenéři, kteří jsou napůl kamarádi a nadřízení. Pak jsou hráči v klíčových pozicích, kteří tu vůli dokážou přenést na ostatní. Třeba Galoš (brankář Martin Galia). Kdyby nechytal, tak tady dnes nesedíme. Opakuje se to každý šampionát. On je špičkový gólman a bude do té doby, než skončí. Tak jako byl Štochlík (Petr Štochl). Hory (Pavel Horák) dává zase smysl obraně, dokáže ji řídit. Hráči jako Zeman, Mojžíš do toho přinášejí extrémní emoci a obrovskou vůli. Někdy neřízenou, naivní, nováčkovskou. Ale je mnohem lepší brzdit zběsilého než motivovat leklou rybu. Tohle se mi na týmu moc líbí.“
Co ještě?
„Naše vzrůstem malé spojky jako Babec (Tomáš Babák), Ondra Zdráhala a Beči (Roman Bečvář) jsou nepříjemní pro každou obranu. A oproti předchozím šampionátům dokážou být trošku trpělivější. Možná proto, že nemají takovou osobní formu. Snaží se svoje ego trošku potlačit a dát ho pro blaho týmu. Tyhle střípky vyústí v to, že česká házená, která je ve srabu, dokáže znovu stát mezi posledními týmy šampionátu. Zatímco Francie a Dánsko jsou doma. Velikánský zázrak.“
Ještě k vám. Jak jste na tom nyní zdravotně?
„Báječně. Přibral jsem patnáct kilo. Mám na břichu špek jako prase…Ve své podstatě žádný sport dělat nemůžu. Moje koleno je na konci životnosti. Ani jednou jsem s klukama ani částečně netrénoval.“
Nedeptá to celoživotního sportovce, že se nemůže dál aktivně hýbat?
„Vůbec. Tuhle epizodu jsem uzavřel. Bylo to skvělé, naplnilo mě to a hodně mě to naučilo. Ale je to pryč. Jsou lidé jako je Karel Nocar, kteří to potřebují. A pak typy jako já. Užívám si golf, chodit můžu. Mám rád jídlo, pivo, víno. Abych držel váhu v nějakém limitu, občas musím vlézt na kolo. Aspoň jednou týdně se snažím hodinu zpotit, trošku pro sebe něco udělat. Spíš je to povinnost a trápení. Ale házenkářská kariéra za to stála. Nic bych neměnil. Jsem šťastný za to, jak jsem tím vším prošel.“
Koleno už lepší nebude?
„Spíš ještě horší. Náš doktor v Kielu říkal, že se musí operovat. Ale příští dva roky to rozhodně neplánuju. Budu stát na střídačce.“
