Házenkář Titkov: Všichni jsou bratranci
Spoluhráči mu pomáhali při stavbě domu. On jim zase předává zkušenosti na hřišti. Ve čtyřiceti letech je ruský pořízek Andrej Titkov inventářem házenkářského klubu ze Zubří, který válčí s Karvinou o třetí titul ve své historii.
První zápas doma nezvládl a fanoušek Spartaku Moskva z toho byl pěkně otrávený. „Ale stejně mě házená baví čím dál víc,“ doznal nakonec.
V březnu jste oslavil čtyřicetiny. Jak dlouho ještě chcete hrát?
„Dokud to půjde. Strašně mě baví, když hraješ na špici, o titul. Vedení říká, ať se soustředím na hraní. Co bude pak, to prý probereme, až skončím. Nemám se o to zatím starat. V této sezoně už chodím jen do obrany. Útok přenechám mladším. Je čím dál těžší udržet se v kondici.“
Zůstanete už na Valašsku natrvalo?
„Postavil jsem dům u lesa, dcera tady má zázemí. Už se mi nikam nechce. V hloubi duše si říkám, že jsem měl na víc. Trošku mě mrzí, že mi nevyšel přestup do zahraničí. Mohl jsem jít do portugalské Bragy. Padlo to. Pak byl ve hře Island. Ale narodila se mi dcera, tak jsem radši přestoupil do Karviné. Už se cítím vlastně jako Čech. V Zubří se mi moc líbí.“
Do Zubří jste přestupoval v roce 1992 z CSKA Kyjev. Takže ve fotbale fandíte tamnímu Dynamu?
„Kdepak. V Kyjevě jsem byl na vojně a zůstal jsem tam. Já jsem spartakovec. Fandím Spartaku Moskva. Když hrálo Dynamo se Spartakem, bylo to velké derby. A já jsem musel být zticha. Jinak by mi mohl někdo rozbít hubu. (smích) Můj favorit je Aršavin. Proto, že je taky Andrej.“ (úsměv)
Jak se cítíte mezi samými mladými kluky? Mohl byste jim dělat tátu.
„Výborně. Jsme kamarádi. Někteří mi zkoušeli vykat, ale to jsem rychle zatrhl. Zubří je zvláštní klub. Tady jsou všichni bratranci. Všechno je provázané. Je fakt, že o moderní techniku se moc nezajímám. Jsem spíš přes les, psy, různé sporty. Ale příhody, které kluci vyprávějí v kabině, mě pobaví. Dovedu si živě představit, co provádějí. Já se toho všeho ale účastnit nemůžu.“ (úsměv)
Na pivo s nimi chodíte?
„Málokdy. Ale když uděláme titul, tak budeme samozřejmě všichni slavit. A dlouho!“
Zpět ke startu finále. Proč jste neuspěli v prvním utkání?
„To už není otázka pro psychologa, ale p r o psychiatra. Podle kvality týmu, přípravy, významu utkání a divácké kulisy jsme měli vyhrát o osm gólů. Já spoluhráčům do hlav nevidím. Na to je potřeba papír s doktorským vzděláním. A ten tady zatím nikdo nemá. Kádr přitom nemáme špatný. Ale pořád je to o tom, že taťka těm klukům pomůže a mamka upeče řízky. A tak dále.“
Není problém právě v tom, že Zubří má mladý a nevyzrálý tým?
(kroutí hlavou) „Tohle slýchávám už sedm roků. Je to hodně obehrané a někdy až trapné! Před finále jsme přijali roli favorita. A oprávněně. Tohle mužstvo by mělo získat titul. Chce hrát poháry a mít v Evropě nějaký zvuk. Proto je nepřípustné, abychom takové zápasy prohrávali. Karviná dnes není ani průměrné evropské mužstvo. To by nás v pátek porazilo o dvacet gólů!“
Protivník vede 1:0 na zápasy. Otočily se nyní role?
„Oni šli do finále s tím, že nemají co ztratit. Klobouk dolů před jejich týmovým duchem. Makali jeden za druhého. To mi u nás hlavně ve druhém poločase podstatně chybělo. I laik pozná, že naším problémem je útočná hra. “
