29. prosince 2017 • 11:09

Zlomeniny? To je pro nás jak rýma, říká před startem Dakaru Klymčiw

Autor:
Motocyklový jezdec Ondřej Klymčiw chce atakovat TOP 10
TOP VIDEA
KDO JE KDO v průvanu na Strahově. Proč nahradí Prokeše zrovna Kotrba? KDO JE KDO v průvanu na Strahově. Proč nahradí Prokeše zrovna Kotrba?
Štěpánek vzpomíná na Davis Cup: Ještě teď mám husinu Štěpánek vzpomíná na Davis Cup: Ještě teď mám husinu
VŠECHNA VIDEA ZDE

Má pro strach uděláno a rychlost je jeho recept na úspěch i krizové situace. A že jich tam, kam se za pár dní zase vydá, bude hromada. „Oficiálně se říká, že na Rallye Dakar vyhraje ten, kdo má větší srdce. Ale bez obalu platí, že uspěje ten, kdo má větší koule,“ žertuje český motocyklista Ondřej Klymčiw. Už v minulém ročníku nadchl konečným 11. místem. A nyní chce atakovat i TOP 10.



K tomu se navíc zdá, že poslední roky Dakar stále víc a víc zrychluje, neděsí vás to?
„Ono je důležité že celá filozofie se změnila. Dakar zprvu začal jako dobrodružství a nebylo to tak o rychlosti, jako komu dřív nevydrží technika. Prostě maratonská soutěž. Tím, že je ale teď Dakar tak populární a sledovanost narůstá, přichází i velké peníze a hvězdy motorsportu. Nejen v autech, ale i motorkách…teď jsou tu fakt ikony endura a páni piloti v nejlepších letech, kteří umí jezdit. Dá se to srovnávat s Valentinem Rossim v MotoGP a tím, že je tu taková elita, zvedá se i laťka. Neřekl bych, že je tedy trať rychlejší, to jen ti piloti co tu jsou, umí jet rychle a riskují.“

To zní ale ještě zrádněji, že?
„Ano, technika jde dopředu a každý rok se to stupňuje. Všichni vědí, že musí skoro riskovat život, aby byli vepředu. Pořadatel se to tedy snaží udělat co nejbezpečnější, ale moc výběru nemá, jelikož kdyby nám třeba dali omezovač, tak to budeme stejně dohánět a riskovat v technickém a rozbitém terénu. Je to jak v atletice – všichni chtějí nové rekordy a žene se to do extrému. Někde by se to mělo asi zastavit, ale zatím to tak nevypadá.“ (směje se)

Jak bude tedy pro vás těžké navázat na parádní jedenácté místo z minulého roku?
„U nás motorkářů je to asi nejtěžší. Je tam pětatřicet továrních pilotů, přičemž tihle kluci nemají žádnou starost se sháněním sponzorů, stavění zázemí, řešení administrativy a tak. Já si vše dělám sám a to mi taky zabírá hodně času. Nicméně je to motor a motivace pro další práci. Propracovat se znovu dopředu nebude jednoduché a z té první dvacítky může vyhrát každý… závazek ale necítím. Jsem realista, a aby to dvakrát dopadlo takhle dobře, to je nepravděpodobné. Prostě matematika.“

Matematika?
„Ano, udělám pro to maximum, hlava je čistá, ale v tom tempu jaké se jede, to bude těžké. Vsadím nicméně vše na jednu kartu – hop nebo trop. Ono desáté místo v roce 2018 je už jako top 3 v roce 2010. Ti kluci, co jezdili dříve bednu, se dnes ani do dvacítky nevejdou a sami říkají, že už prostě nebudou riskovat víc, jenom proto, že ti jiní jezdí úplné nesmysly. Já se však do té desítky budu snažit prokousat a ukázat že i za našich podmínek se ten výsledek dá udělat.“

Sedí vám, že se do programu vrátí Peru, kde celá soutěž 6. ledna odstartuje?
„Bude to zpestření a určitě tam bude lepší klima. Když jsme minulý ročník startovali v Asunciónu, tak tam byla asi devadesátiprocentní vlhkost a sedmatřicet stupňů. Prádelna, jak někde v Thajsku. Já se na to sice adaptuju dobře, ale tahle změna bude příjemná i pro doprovod, že zase pojede něco nového. Těším se navíc i na peruánské písky. Věřím, že to nebude nic drastického, přeci jen to musí udělat, aby tím projely i kamiony, ale zase to bude o tom stanoveném tempu. Ten terén nemusí být obtížný, ale zrádnost je v té rychlosti a únavě, kdy se musíte rozhodovat v tisícinách vteřiny.“

Navíc zde bude i obávaný písek feš feš, který se dostane všude, že?
„V něm platí jediné pravidlo: neubírat plyn. Jak ho uberete, zastavíte a horko těžko vyjedete ven. Musíte tím fakt prolétnout, ale zase je tam risk, že jsou pod ním ujeté koleje od náklaďáku nebo šutr. Když tedy chcete jet vepředu, musíte to tam dát a věřit, že máte ten den kliku. Poslat to i do nesmyslných míst, nemyslet na riziko a říct si, dnes prostě vyhraju jackpot.“

Hodně odvážné…
„Jenže to nejde jinak, než z těchto nevýhod udělat výhodu. Jedete krajem, kde jsou trny, které se vám zabodávají do rukou, trhají kombinézu, ale musíte si říct: ať se z toho ostatní zblázní, to já budu ten, kdo z toho vytěží. Musíte si to přepnout na to, že je to váš terén, odevzdat tomu všechno, dát tam 140 a věřit že za horizontem je rovina. A ona tam buď je, nebo ne a máte po Dakaru. Vyhrává prostě ten, kdo tohle psychopatické myšlení vydrží všech čtrnáct dní. Oficiálně se říká, že vyhraje závodník, kdo má větší srdce, ale platí, že uspěje ten, kdo má větší koule.“

Jak moc velké koule nebo srdce tedy máte vy? Jak je těžké se do tohoto transu dostat?
„Dá se to. Navíc mám i vyzkoušené, že když nejedu svoje tempo, ale pomaleji, je to pro mě třeba nebezpečnější. Když chcete výsledek, musíte jet trochu přes hranu a vím, že jde jet ještě rychleji… ale víte co, mám doma dvě zdravé děti a skvělou rodinu, takže se tam zase nehodlám zabít. Jsou lidi, kteří říkají: No a co, v nemocnici tě dají do kupy, ale já chci mít ten sport dál rád a pokračovat v něm, takže jsou rizika, do kterých nejdu. I tak ale zažijete chvíle, kdy něco přehlédnete v road booku a řídíte ze svahu, víte, že už to nedobrzdíte a nezbývá vám nic jiného, než se pomodlit, dát plyn a věřit, že tam nebude skála. Je to paradoxní, ale někdy vás zachrání právě přidat plyn.“

Vy jste navíc už na Dakaru jedno zranění utržil, v roce 2015 jste si po pádu zlomil pánev. Bude tedy letošní etapa v Belénu, kde se to stalo, vaší osobní pomstou?
„Jednoznačně se na to těším, s Belénem mám nevyřízené účty. Vím, že je tam peklo, hrozné horko, ale bude to moje osobní pomsta. Já bych i ten kámen, kde se to stalo, dodnes poznal. Pořád ho mám mezi těmi miliony dalších kamenů před očima a věděl bych, který to byl.“

Cítíte i zadostiučinění, že jste to po tom zranění nevzdal a dál jezdíte na špici?
„Ne, tohle je součást našeho sportu. Kdo nepadá, nezrychlí a bohužel tyhle úrazy k tomu patří. Zlomená ruka nebo noha… to když se stane kamarádům, je to smutný, ale pro nás je to jako rýma. Na Dakaru se stávají horší věci: zlomená páteře, obratle, člověk tam může ochrnout, někdy i se tam bohužel stane nějaké úmrtí… je to nedílná součást. Za to zranění jsem si tehdy mohl sám, ale je fakt, že mě to i morálně posunulo. Věděl jsem, že to bude výzva se zase vrátit.“

Což ale také nebylo samo sebou, že?
„No, všichni říkali, že to je na náhradu kloubů, že už nikdy nebudu jezdit, nebo budu mít problémy s plícemi, protože jsem je měl propíchané… s trenérem jsme ale na tom začali zase pracovat, a byť jsem měl třeba jen tři měsíce přípravu na motorce, pracoval se mnou i psychologicky. Říkal, že mě tam pustí, jen když mu slíbím, že si to půjdu jen odjet – to ale byla jen hra, jelikož ve skrytu duše to do mě dával, že pojedu kládu a ukážu, že jsem zpátky. Poslední den před odletem se tak jen usmál a říkal: Ty víš, co máš dělat, tak to dělej dobře jako doteď. A ono to funguje. Stejně mě podpořila i rodina. Manželka též říkala, že se mi za kariéru nic vážného nestalo a procházelo mi to tolik let, že jsem si to zase vybral a mám zase na pět, šest let vystaráno. Zase ta matematika.“ (směje se)

Tím, že jste se ale už dokázal dostat i mezi elitu, jak vás tam ostatní světové hvězdy berou?
„Je třeba k tomu přistupovat s pokorou. Respekt si zaslouží i ten nejpomalejší závodník, protože rovněž on měl odvahu se tam postavit. Jsme sice blázni, ale nikdo se na nikoho nepovyšuje. Ano, v těch týmech se občas dělají různé nefér praktiky jako protesty, nebo když to pořadatel umožní, tak některé právní kličky… je to jak ve fotbale nebo hokeji, když se rozhodčí nedívá, tak se ten faul udělá. Na druhou stranu bych si ale přál mít takové vztahy, jako mám se zahraničními jezdci i s českými účastníky. Nevím proč, ale ty vztahy tam prostě nejsou tak vřelé. Jestli každý bojuje o svou prestiž a své sponzory, protože v Česku jich je málo… nevím.“

Finanční náročnost Dakaru se v tomhle také hodně změnila?
„Říká se, že je v tom spoustu peněz, ale bavil jsem se s panem Kinigadnerem, jenž Dakar jel třeba v roce 1985 a říkal, že tehdy měl každý manažer továrního týmu i své soukromé letadlo, kde měli i náhradní díly jako motory nebo převodovky. Takže ono to sice vypadalo, že se spalo pod širákem, ale peníze tam byly. Dnes sice prý všichni vypadají pompézně, ale s minulostí je tam peněz míň.“

Na kolik tedy třeba vyjde provoz týmu, jaký vedete vy?
„Dá se to samozřejmě vytáhnout na nesmyslné částky, ale snažíme se z minima udělat maximum. Všechny peníze, které seženu navíc, dávám zpět do týmu. Teď jsme třeba stavěli kamion, jenž nás stál 120 tisíc euro, ale máme tam osm klimatizovaných spaní, záchod, sprchu, kuchyň… Když tedy nebudu počítat tyto investice, tak se po provozní stránce, pohybujeme kolem dvou set tisíc euro na sezonu. A to ještě dáváte peníze z rodinného rozpočtu, z firmy. Neděláme z toho cestovní kancelář, jsme čtyři jezdci a máme čtyři lidi doprovodu, normálně bývá na čtyři jezdce dvacetičlenný tým. A to už vůbec nepočítám projetý benzín, spálené pneumatiky, přípravu, tréninky, ubytování, nebo když se něco rozbije… Jenže když se tohle nedělá, nemůže být výsledek.“

 

FORTUNA liga – první fotbalová liga 2018/2019

Program a rozpis zápasů Tabulka Aktuální kolo Tabulka střelců VIDEO: momenty a sestřihy Nový hrací model Fantasy liga

Nejvyšší česká fotbalová soutěž nově s názvem FORTUNA:LIGA v sezoně 2018/2019 prožívá revoluci. Po základní části s 30 zápasy se týmy rozdělí do tří skupin, do kterých si přenesou bodové zisky: skupina o titul (1.-6.), skupina o baráž o EL (7.-10.) a skupina o udržení (11.-16.).

SESTŘIHY všech zápasů 11. kola Fortuna ligy »

12. kolo Fortuna ligy:

Bohemians 1905 - Plzeň (pá 19.10., 18:00), Olomouc - Zlín (so 20.10., 15:00), Slovácko - Teplice (so 20.10., 17:00), Baník - Karviná (so 20.10., 17:00), Příbram - Jablonec (so 20.10., 17:00), Dukla - Opava (ne 21.10., 15:00), Liberec - Slavia (ne 21.10., 17:00), Sparta - Boleslav (po 22.10., 18:00)

Články odjinud


Články odjinud



Klasická verze
Mobilní verze