PŘÍMO ZE ŠPANĚLSKA | V šestatřiceti letech vládne MotoGP a útočí na další rekordy. Jen dvanáct výher ho dělí od vyrovnání absolutního rekordu Giacoma Agostiniho (122) a v tuto chvíli je lídrem MS. „Každý závod je ale jiná story,“ vypráví Valentino Rossi. Na tiskové konferenci před GP Španělska vysvětlil, kde stále bere motivaci i jaký je jeho vztah k rivalovi Marcu Márquezovi.
Márquez po nehodě v poslední GP Argentiny prohlásil, že se od vás může stále učit. Jak se vám to poslouchá?
„Ano, v Argentině to byl skvělý závod. A nejen díky tomu boji na konci, ale i díky odlišné strategii zvolených pneumatik. Zpočátku jsem ztrácel, ale pak se dotáhl na čelo a vyhrál. Škoda, že Marc havaroval. Byla by to pěkná bitva do poslední zatáčky.“
Sám Márquez pak prohlásil, že to byla smůla a oba víte, co se při tom stalo…
„Souhlasím. A zcela jistě, na nás oba byl velký tlak. Střetli jsme se zrovna při změně stopy, bohužel Marc trefil mé zadní kolo a upadl. Prostě tak.“
Jak se nicméně tahle rivalita liší od té, co jste třeba zažil s Biaggim nebo Gibernauem?
„Každý příběh je jiný. S Biaggim jsme nikdy neměli výborné vztahy a víceméně to zůstává stejně. Se Setem jsme zase teď kamarádi, ale naše vztahy také prošly složitou cestou, protože si myslím, že v Kataru 2004 hrál nečistou hru. Po protestu jsem musel startovat poslední, havaroval jsem, zranil si prst na ruce a ještě ztratil spoustu bodů, takže to od té doby bylo složité. Ale teď jsme zase přátelé. Když závodíte, tak je těžké říct o někom, že je váš dobrý kamarád, ale pořád máte s ním nějaký vztah. Stejně jako tady. Na trati se snažíme ze sebe vydat maximum, ale mimo vždy cítíme k tomu druhému respekt.“
Jak jste tedy vnímal zprávu, že si Márquez o víkendu při motokrosu zlomil malíček?
„Je to jednoduché, závodíme na motorkách a jakýkoliv další trénink na ní je pro nás důležitý. Všichni jezdci milují motokros, je to velká zábava, fyzický i velmi technický trénink. Všichni to milují, ale bohužel se občas takové věci stanou. Staly se mě s ramenem, stanou se i ostatním. Musí se trénovat, ale někdy ne až moc a mít u toho i trochu štěstí.“
A vy jste takový příklad, jak plnit sny v jakémkoliv věku…
„Je mi šestatřicet let, mám za sebou dlouhou kariéru, ale stále se cítím v dobré formě. Nemám problém ovládat motorku na sto procent. Fyzicky i psychicky. Hlavní je ale motivace. Buď jako jezdec skončíte, protože si myslíte, že jste už dosáhl všeho, chcete si odpočinout a neriskovat a nebo ještě ne. Já navíc miluju svůj život plný závodění. Je to potěšení pracovat tam kde se cítíte dobře.“
Tím pro vás byl i návrat od Ducati k Yamaze s níž jste zase pookřál že?
„Ano, to zázemí je také důležité. Pracujeme dobře na motorce a máme dobrý plán jak se trénink od tréninku zlepšovat. V tenhle moment jezdím dobře a od roku 2013 jsem zlepšil nejen své schopnosti ale i svůj jízdní styl. A také dobře pracujeme v boxech.“
Rozhovor s Karlem Abrahamem čtěte v zítřejším deníku Sport
Související články
