Zlomeniny v závodě nevadí

Letos už byl ovšem dvakrát sedmý a má víc bodů než Lukáš Pešek.V posledním závodě v nizozemském Assenu byl osmnáctiletý závodník v dlouhém záběru: seděl na boxové zídce a sledoval ostatní. Závodit nemohl - po těžkém pádu.

Bylo vám posledně líto, že jste nemohl závodit?
„Líto? To se tak nedá říct. Měl jsem po otřesu mozku, motala se mi hlava. Chtěl jsem nastoupit do warm-upu, ale lékaři mě poslali do nemocnice na cétéčko, a i když bylo všechno v pořádku, řekli ne. Beru to, lékaři vědí, co dělají. Ale když se podívám na vývoj závodu, říkám si, že je trochu škoda, že jsem nemohl vyrazit. Určitě bych dokázal jet s Lukášem Peškem. Šance, že bych získal další body, by byla velká. Co se dá dělat.“

Třeba se vzbouřit a nastoupit?
„To nešlo. Lékaři rozhodli. Cítil jsem, že jsem v pořádku, ale oni to viděli jinak. Bylo to preventivní. Kdyby se mi na motorce zamotala hlava, mohl bych spadnout a třeba srazit ještě někoho jiného. Byl bych v takovém stavu nebezpečný nejen sám sobě, ale taky ostatním. Jsem závodník, chci závodit... Tentokrát to prostě nešlo.“

Neříkal jste si, že je to nespravedlnost, když Španěla Lorenza nechali v MotoGP závodit, i když měl zlomené kotníky a na motorku ho museli vždycky mechanici vysadit?
„Kdyby mi šlo o něco velkého, třeba o titul jako Lorenzovi, tak by mě asi pustili. Je v tom ale zásadní rozdíl. Lorenzo neměl problémy s hlavou, neměl otřes mozku. Když zvládne jet na motorce, tak je to jeho problém. Mně se mohla zamotat hlava.“

A nepřijde vám šílené, že někteří z vás závodí polámaní?
„Zlomeniny v závodě nevadí. Ale trochu šílené to je. Nicméně - v MotoGP jde o sponzory, o velké peníze, důležité závody. Nikdo nechce chybět, to už se musí stát něco velkého. Máme tady doktora Costu a ten musí udělat všechno pro to, abychom mohli závodit. Třeba i za tu cenu, že by měl být na startovním roštu lazaret.“

Letos jste měl odhadem sedmnáct, možná osmnáct pádů - v závodech i trénincích. Čím to, že je to číslo tak vysoké?
„Ten poslední pád byl blbej, zase naprosto zbytečnej. Je fakt, že jsem letos hodně padal, jenže nevím proč. Pár závodů nebylo takových, jak bych potřeboval, trochu jsem zpomalil a zároveň asi moc tlačil, abych zase zrychlil. Proto jsem padal. Naštěstí už teď pádů ubylo, není jich tolik. Ale je to zvláštní v porovnání se začátkem sezony: jezdil jsem rychleji a nepadal jsem. Je to záležitost hlavy.“

Pomáhá vám psycholožka?
„Stále ji mám, ale teď jsem u ní měsíc nebyl. Mám návštěvu naplánovanou po Sachsenringu... Snad tam přijdu s lepší náladou.“

V posledním závodě jste nezávodil, ale pár dní nato testoval v Brně. Bylo těžké sednout na motorku?
„Byl to jako vždycky, nic výjimečného. Na pády jsem zvyklý, nijak extra mi to nevadilo. Musel jsem se rozjet jako při každém závodním víkendu a pak už jsem jel naplno. Větší pozor na pády si nedávám - alespoň ne tak, že bych o tom věděl. Nejsem vylekaný ani se nebojím. Každý z nás dostane občas strach. Riskujete, chcete do zatáčky najet rychleji a nevíte, jestli to vyjde. Nemám v té chvíli vyloženě strach, jen mi tělem proudí adrenalin a cítím velké vzrušení. Je to jako lézt po žebříku - nesmíte se dívat dolů.“

Nesouvisejí pády i s nervozitou a tlakem? Na začátku roku jste porážel Lukáše Peška, který je obecně považován za domácí motocyklovou jedničku.
„Přijde mi, že jsem byl na začátku sezony lepší a pak přišel propad. O letošní sezoně se nedá říct, jestli je naprosto výborná, nebo úplně špatná. Pár závodů bylo super - Katar nebo italské Mugello. Průměrný byl třeba Donington. A pár závodů bylo naprosto katastrofických - Portugalsko, Čína a Francie. Hrklo mi tam v palici a nevím proč. Tlak cítím a samozřejmě chci být před Lukášem. Nakonec je ale jen dalším z kluků, které chci předjet. Když pojede šestnáctý, tak nebudu spokojený s patnáctým místem.“

Sledujete českou bitvu v pořadí? Zatím jste výš.
„Vím, jak na tom jsme. Ale neřekl bych, že spolu závodíme o to, kdo je česká jednička.“

Pešek říkal, že má sice méně bodů než vy, ale že lidé, kteří závodění rozumějí, pořád považují za domácí jedničku jeho. Co vy na to?
„To řekl? (Dlouho se zamyslí.) Nechci to komentovat. (Opět se zamyslí.) Nechci říkat, že jsem lepší než Lukáš Pešek... Ale určitě nejsem horší závodník než on. Je sice nováčkem třídy, ale zkušeností má mnohem více než já. Jede ve dvěstěpadesátkách svoji první sezonu a postupně se hledá, zatímco Pasini už taky jako nováček jeden závod vyhrál a čtyřikrát byl na bedně. Kdybych tolik nepadal, byl bych před Lukášem bodově ještě víc. Ale přijde mi zbytečné řešit, kdo je česká jednička.“

A cítíte se tak?
(smích) „Pro někoho je česká jednička Kuba Smrž. A pro jiné zase Andrea Toušková, která jezdí mistrovství republiky. Ale tím nechci říkat nic proti nim, každý to prostě vidí jinak. Pro každého znamená každý výsledek něco jiného. Radši budu světová jednička než česká, i když z toho prvního logicky vyplývá i to druhé. Ale to je vzdálené jako stupně vítězů.“

Pro koho jsou blíž? Pro Lukáše Peška, nebo pro vás?
„To nedokážu říct. Tratě v italském Mugellu a Austrálii Lukášovi hodně sedí, jezdí na nich skvěle a určitě pojede velkou kládu. Bedna by pro něj nemusela být nereálná. Stejně tak doufám, že není nereálná pro mě a čím dřív to přijde, tím lépe. Když padne dobrá trať, budu mít štěstí, přijde dobré počasí... Mohlo by se to povést.“

Zatím jsou vaším nejlepším výsledkem dvě sedmá místa.
„Bylo by pěkné se ještě zlepšit a jsem toho schopný. Čtvrtlitry jsou letos vyrovnanější než dřív. Špička se tolik nezlepšila a celé startovní pole se smrsklo. Je možné, že jeden závod budu dvacet sekund za prvním a budu jedenáctý, i když bych byl jinde s takovým odstupem čtvrtý. Těžko říct, jak se mi bude o víkendu dařit na Sachsenringu. Doufám, že se povede. Ale určitě je bedna docela vzdálená.“