Byla to sobota, 19. září, přesně před rokem. Na parkovišti u brněnského obchodního centra Olympia se konala exhibice pit biků. Pro motocyklového závodníka Lukáše Šemberu (17) to byl první závod takového druhu v životě. A byl osudový!
Mladý závodník měl v zatáčce nehodu, upadl hlavou na obrubník a zlomil si čtvrtý a pátý páteřní obratel. Boj o život vyhrál, ale dnes je upoután na invalidní vozík. „Je to úplně jiný život,“ říká Šembera.
Co se událo za ten rok, kdy jste se zranil?
„Změnilo se toho hodně. Byl jsem na třech operacích, pak rehabilitoval v Kladrubech. Rodiče teď upravují celý dům, aby byl bezbariérový. V suterénu budu mít byt. Na motorce už nemůžu jezdit, tak abych zůstal u sportu, hraji basketbal.“
Kde ho budete hrát?
„Budu hrát za Hobit tým v Brně. Teď čekám na sportovní vozík. Stojí osmdesát tisíc.“ Tak to je tedy drahá záležitost... „Hlavně je drahé být na vozíku. Především proto, že to člověk potřebuje. Navíc já mám mercedes mezi vozíky. Jezdím po obrubnících, tak potřebuji, aby něco vydržel. Je o pět kilo lehčí než obyčejný.“
Jak náročné je jezdit na vozíku?
„Je to makačka. Když jedu do kopce, tak mi lezou oči z důlku.“ Vraťme se k basketbalu. Jak vypadá trénink? „Je to ostré a hlavně makačka. Je to i těžké na pochopení. Bolí z toho záda a jsou z toho puchýře. Člověk se tam občas válí po zemi...“
Jaká panuje mezi hráči nálada?
„Pohodová. Děláme si srandu. Třeba někdo řekne: Nechtěj, abych vstal a nakopal tě do prdele.“
Jak vzpomínáte na motorky?
„Celkem dobře. Ale je to pryč. Chybí mi to. Někdy se mi zdá, že jezdím závody.“ Před vaší nehodou jste chodil do školy, kterou jste musel přerušit. Dá se v ní pokračovat? „Učil jsem se na motomechanika. Teď se mi škola ozvala, že bych v tom mohl pokračovat.“
Jak vám to šlo ve škole?
„Kvůli závodům jsem trochu nestíhal. Bylo to těžké. Ale motorku dokážu spravit.“ Jak jste se vůbec dostal k motorkám? „Jezdím od čtyř let. Táta měl na okruhu stánek. Abychom se nenudili, dostali jsme s bráchou malou yamahu.“
Co jste vlastně udělal s motorkou?
„Měl jsem padinu, yamahu. Trochu jsem ji vyšteloval. Vrazil jsem do ní sto tisíc a teď ji v Jihlavě v bazaru prodávám za třicet devět.“
Jak vypadá váš běžný den rok po nehodě?
„Většinou nemám co na práci. Vstávám z postele třeba až v jedenáct. Mrknu na počítač, napíšu kámošům... A taky mám přítelkyni.“
Jak často jste spolu?
„Pořád. Bude chodit v Brně na vysokou, tak se nastěhuje ke mně. Jsem rád, že tu nebudu sám.“ Kde jste se seznámili? „Předtím na výstavě motorek v Brně. Ona mě znala dřív. Pak jsme si dali rande a potkali se na večeři.“
Jak jste se změnil, jaký máte pohled na život?
„S úsměvem, ale občas si zanadávám. Třeba když mi nohy samy skáčou, tak je mlátím. Dám koňara do jedné, ona se uklidní, ale začne skákat třeba druhá a já povídám: Co? Ty chceš taky?“
Když mluvíte s doktory, jakou vám dávají šanci, že budete zase chodit?
„Oni mi nic neříkají. Nikdo mi do zad nevidí. Nedá se to říct. Uvidíme po dvou letech.“ Co si pamatujete z té nehody? „Nějak moc nevzpomínám. Je to za mnou, stejně jako spousta jiných nehod.“
Byl jste se na místě nehody někdy podívat?
„Jel jsem kolem. Říkal jsem si: Tady jsem ležel.“
Jaký teď žijete život?
„Jiný. Býval jsem hodně aktivní a skoro vůbec nebyl doma. Chodil jsem domu o půlnoci. Tohle je mnohem složitější. Jinak teď jsem zodpovědnější. Zdraví mám jenom jedno.“
