Zatáčka, milisekunda na rozhodnutí, přibrzdění… Náraz. I taková je rally. Drsná! Bohužel. Martin Semerád havaroval na Rally Bohemia do stromu, jeho navigátor Bohuslav Ceplecha nehodu nepřežil.
S nešťastnou událostí z poloviny července se vyrovnává sám, bez psychologů. „Užírat mi to ale bude navždy,“ přiznává mladý talentovaný pilot (22let), který neví, zda bude v automobilových soutěžích pokračovat.
Po velké havárii se doporučuje, aby se ihned sedlo za volant a vyzkoušela se sportovní jízda. Například na okruhu. Zkusil jste něco takového?
„Obecně se to říká. Člověk by se měl co nejdříve vrátit do auta, aby na něm bouračka nezanechala následky. Můj případ je něco jiného. Neměl jsem absolutně žádnou chuť sednout si za volant. Chtěl jsem mít od toho chvíli odstup. A vyzkoušet si jiný život. Vždyť rally se věnuji intenzivně pět let a doteď to byla víceméně má jediná forma seberealizace.“
„Soustředil jsem se na tři zájmy – školu, přítelkyni, která tu pro mě byla po celou dobu, a kurzy sportovní jízdy pořádané na autodromu v Sosnové. To mě baví, naplňuje.“
Opravdu jste od té tragické chvíle na Rally Bohemia nepotřeboval žádného psychologa?
„Neřešil jsem, jak se s touto situací má člověk vypořádávat. Nevím. Před letošní havárií jsem měl také pár bouraček, které člověka donutily bilancovat, na takovéto události se připravit. Teoreticky. Nikdo opravdu nechce, aby se něco takového stalo. Velké deprese jsem neměl. Samozřejmě ta nehoda ve mně navždy zůstane. Myslím na ni každý den, navždy mě bude užírat. Zatím jsem se s tím ale dokázal vypořádat sám. Odbornou pomoc jsem nepotřeboval, ale nevylučuji, že před případným návratem na soutěžní tratě bych za nějakým profesionálem zašel.“
Vy už jste vlastně jednou přemýšlel o konci kariéry. Během testování na Rally Pačejov jste před dvěma lety ošklivě narazil do stromu…
„Tehdy všechno dopadlo dobře, byla to obrovská rána, zbytečná. Opravdu jsem přemýšlel nad tím, že se na rally vykašlu. Byl to šok, měl jsem velký strach o spolujezdce Michala Ernsta. Závodění bylo mým životem, nepřestal jsem. Snažil jsem se pak změnit přístup, trošku se zklidnit. Ne že bych na to zapomněl, jenže posouval jsem se v řízení vozu neustále dopředu. A když víte, že to jde více, tak pro nic za nic nepojedete ještě pomaleji.“
Což by vás mohlo charakterizovat – váš jízdní projev je totiž spíše dravější. Souhlasí to?
„Určitě jsem nebyl nikdy žádný velký dojížděč. Paradoxně tato sezona byla dobrá, jezdil jsem celkem konstantně, na stupně vítězů, pak ale přišla Bohemka… No, lidi mě mají za pilota, který limit pokouší. A spíše bourá. Byl jsem ten, co se snažil dojít rychle k dobrým výsledkům. A někdy možná i trošku netrpělivě.“
Před rokem jste mi říkal, že se snažíte svůj jezdecký styl změnit, závodnický pud potlačit …
„Ano. To bylo dané kvůli soutěžím ve světě, které jsou na techniku moc náročné. Zde je důležitější výdrž než rychlost předvedená v jedné erzetě. Snažil jsem se jezdit s větší jistotou. Když ale člověk přijede do Česka, situace se změní. Všichni znají tratě nazpaměť. Všichni tu nejedou na osmdesát, ale na devadesát procent. Po projetí zatáčky s pětiprocentní rezervou může vzniknout i několikavteřinová ztráta. Pakliže se jede v Česku na výsledky, nejde polevit.“
„Já myslím, že ano. Jel jsem poprvé kompletně v domácím mistrovství. Měla to být učební sezona. Věděl jsem, že nebudu mít na to se například honit s Jarinem Orsákem a dalšími rychlými piloty s enkovým mitsubishi. V prvních závodech to šlo, jel jsem v klidu. Nikam se nehnal. Postupně jsem to tu poznával, dostával se blíže ke své výkonnostní hranici. Vyhrával jsem erzety v kategorii produkčních vozů a dokonce i celé závody v absolutním pořadí. A pak jsem asi hranici překročil.“
Takže vás motivoval souboj s Jarinem Orsákem, se kterým jste soupeřil o titul v produkčních vozech?
„Rozhodně. Byli jsme nadšení. Místo učební sezony jsme bojovali o titul, a to hned v prvním roce. Nechtěli jsme přestat, zvolnit, být tím druhým. Šlo o to naši kategorii vyhrát, o to přece v rally jde.“
A nešťastná událost na Bohemia Rally byl právě ten moment, kdy jste pod vlivem této vidiny svůj limit překročil…
„To nevím, v tu chvíli už jsme vedli produkční skupinu a měli veliký náskok na ostatní. Neměli jsme potřebu se už nikam hnát, ale i za takové situace může dojít k chybě a mnozí tvrdí, že mnohem snáz, než když opravdu s někým závodíte na krev. Není to o tom, že by člověk jel celou erzetu za limitem schopností. Může přijít jedna jediná zatáčka a na ní je to už moc. Je to otázka jedné milisekundy, jednoho přibrzdění, rozhodují detaily. A chyby k rally, stejně jako k jakékoliv jiné činnosti, bohužel patří, ač to zní drsně.“
Mluvili jsme o potlačení závodního pudu, otázkou však je, zda je to správná strategie. Patříte k největším talentům světové rally. A jsou asi dvě cesty, jak své nadání v mladém věku rozvíjet. Zaprvé se od začátků přibližovat svým limitům ve výkonnějších speciálech, nebo se účastnit soutěží v menších vozech a učit se najíždět jistější stopu. Jaká cesta je lepší?
„Těžká otázka. Levnější a bezpečnější je ten druhý způsob. Ano. Můj progres byl rychlý. Relativně brzy jsem pokoušel fyziku auta. Start mé kariéry byl raketový – ve druhém roce v silnějším autě jsem přešel do mistrovství světa, což není běžné. Jenže já jsem spolu s Bohuslavem vyhrál prestižní Pirelli Star Drivers Shoot-out (soutěž pro nejtalentovanější piloty z Evropy – pozn. red.) a to mi zajistilo účast v mistrovství světa kategorie PWRC. Celkově se stala spousta věcí nad náš plán, ale v tu chvíli to nešlo odmítnout a neznám nikoho, kdo by to udělal. Neměl jsem v plánu skočit tak rychle do závodního mitsubishi a ještě k tomu do MS. Musel jsem předvést hned v prvním roce své maximum. A u pilota, který je na začátku kariéry a snaží se dohánět rychlost dravostí na úkor toho, že nemá tolik zkušeností, je to pak vždycky trošku riskantní.“
A ta druhá, jistější cesta?
„Může přinést úspěchy – pravidelně se dojíždí, zbytečně nebourá. Jenže špičkové týmy po takových závodnících málokdy sáhnou.“
Proč?
„Protože nevidí jejich rychlost. To je první předpoklad toho, že se pilot může stát mistrem světa. Například Jari-Matti Latvala rovněž nepředváděl stabilní výsledky. Jenže je rychlý, proto si ho vyhlídnul Ford, kde je pátým rokem v továrním týmu. Velké chyby dělá ale dodnes.“
Osobně se také angažujete při pomoci rodině Bohuslava Ceplechy, na závodech a internetu se prodávají nálepky se sluníčkem. A rovněž chcete založit nadaci. O co přesně jde?
„Pár týdnů po té události jsem přemýšlel, jak pomoci nějak efektivně. Napadlo mě, že bychom mohli založit nadaci, jejíž zisky by pak byly použity pro účely lidem, kterým nějakým podobným zásadním způsobem náš sport ovlivnil život. Nejenom tedy pro Bohoušovu rodinu konkrétně, ale jednoznačně s Bohoušovým odkazem. Já doufám, že to dopadne a že bychom něco takého zrealizovali co nejdříve.“
Celý rozhovor najdete v sobotním vydání Deníku Sport
