Pešek o rozvratu rodiny: Nemám chuť to zachraňovat. Mluví o Slavii i o podvodech

Jeho příběh se do seriálu deníku Sport o tom, jak vést děti při sportu, náramně hodí. Sám se při cestě na vrchol potýkal s otcem, jenž se od něj nedokázal odpoutat. Dodnes se nebaví, vztahy nejsou ideální ani s bráchou. „Už ani nemám chuť to zachraňovat. Snažil jsem se, ale bylo by to zbytečný,“ říká 39letý závodník, kterého táta i zadlužil.

Se Šárkou Strachovou, moderátorkou podcastu a lyžařskou mistryní světa, se znají dlouhé roky, jejich malé dcery hrají tenis na Spartě. S nimi se o kariéře, výchově dětí i výmluvách na špatně nastavenou motorku bavil Zdeněk Janda, dlouholetý redaktor Sport Magazínu.

Janda: Přijel jste na motorce?
Pešek: „To ne, protože jsem dorazil s dcerou. Já paradoxně na motorce v provozu moc nejezdím, spíš se zaměřuju na okruhy a na ,bezpečná‘ místa. Provoz je pro mě nebezpečný.“

Janda: V kolonách lidé kličkují, vyhýbají se. To také děláte?
Pešek: „Skútr je vlastně jediná motorka, kterou mám do města. A využívám ho, když někde potřebuju být na čas. S ním se člověk může prokličkovat a dojet včas. Navíc relativně snadno zaparkuje. A jestli je to dobře, nebo není, nevím. V jiných zemích jako Itálie nebo Španělsko je to běžná věc. Řidiči se vzájemně respektují, takže to funguje. A mám dojem, že u nás je to taky lepší.“

Strachová: Začal jste jezdit ve třech letech. Je to pravda?
Pešek: „Prý jo!“ (smích)

Strachová: Dočetli jsme se, že jste hned spadl a zlomil si obě ruce.
Pešek: „Ano, právě z tohoto důvodu si to pamatuju. Byl to hned první den. Samozřejmě jsem dělal kravinky, machroval, mával jsem, otáčel se. Pak jsem zajel do škarpy, motorka mi spadla na záda a zlomil jsem si obě ruce. Jednu nadvakrát. Takže takhle já jsem začal s motosportem.“

Strachová: Ale neodradilo vás to?
Pešek: „Nevím, jestli mě. Ale spíš rodiče to neodradilo. Protože kdyby to bylo jenom na mně, asi na motorku už znovu nesednu.“

Strachová: Jak vůbec vypadá motorka pro tříleté dítě?
Pešek: „Je menší, přizpůsobená dítěti. Tu mojí vyrobil táta. Když jsem závodil a mluvil o tom, že jsem začínal ve třech letech, měl jsem za to, že je to naprosto standardní věc. Do tý doby, než se mi narodila dcera. A já si říkal, že bych ji ve třech letech měl posadit na motorku? To se mi nějak nezdálo. (smích) Spíš si myslím, že je obvyklý začínat kolem čtyř, pěti až šesti let. Trénuju i děti, takže tam mám jedno, které je šikovné a zvládá to už opravdu ve třech, ale není to běžný.“

Strachová: I holčičky jezdí?
Pešek: „Ano. Protože v tomhle věku jsou některé šikovnější než kluci.“

Janda: Vy jste začal takhle brzo kvůli tátovi?
Pešek: „Určitě to nebylo tak, že bych se ve třech letech probudil a řekl, že chci jít jezdit na motorce. Táta závodil, jezdil motokros. Já taky začínal v terénu, postupně jsem se dostal k silnici. K tomu jsem ještě relativně dobře hrál fotbal. Zkoušeli mě na hokej, na tenis. Dělal jsem skoro všechny sporty.“

Strachová: Proč vyhrála motorka?
Pešek: „Byl jsem kluk, je v tom adrenalin, možná jsem se cítil, že jsem i něco víc. Ve čtrnácti jsem se musel rozhodnout. Ve fotbale jsem se dostával do výběrů Prahy, celkem mi to šlo. Jeden z trenérů, který mě měl docela rád, mi dal laso do Slavie. Oni mi chtěli dát smlouvu, ale řekli, že mi zakazují motorky. Takže mě donutili se rozhodnout. No, a zvítězil motosport.“

Janda: Slávistou jste dodnes?
Pešek: „Jo, jsem. Chodím na fotbal i s dcerou, protože ji atmosféra baví. Akorát já jsem slávista a ona sparťanka. To je jediný problém. (smích) Tam jsem to, bohužel, neuhlídal.“

Janda: Jak se to stalo?
Pešek: „Protože začala hrát tenis na Spartě, takže ve všem fandí Spartě, no. Ale ona časem přijde na to, co je dobrý.“ (smích)

Janda: Mrzelo vás někdy, že jste nezůstal u fotbalu?
Pešek: „Úplně si nepamatuju, jak jsem to tehdy prožíval. Byl to přirozený vývoj. Motorky mi šly, byl jsem dobrej, tak jsem asi ani nepociťoval, že o něco přicházím.“

Strachová: Trénoval vás vždycky otec?
Pešek: „Na začátku ano. Dřív nebyly žádné akademie jako dneska, kdy se závodníci shlukují dohromady a jezdí spolu. Tehdy to bylo individuální a každý si jel svoji lajnu. Takže trénoval jenom mě. (přemýšlí) Nebo trénoval… Dřív vlastně nikdo nevěděl, jak trénovat. Dělalo se to, co někdo někde odkoukal. A hlavně se drtilo, drtilo, drtilo.“

Strachová: Takže trochu systém pokus, omyl?
Pešek: „Dá se říct, že jo. Ale i dneska to tak trochu je. Není to tak, že vezmeš nějakého závodníka a přesně víš, jak na to. Cesty v našem sportu se mění a člověk musí být dostatečně inteligentní, aby byl ve správný čas na správném místě. Jinak můžeš přijít o rok, o dva. Když třeba nejezdíš správný šampionát.“

Janda: Jak vypadaly vaše tréninkové dny?
Pešek: „Nebyl jsem odmala zaměřený jenom na motorku. Jak jsem popisoval, dávali mě na různé sporty, měl jsem každý den trénink, ale nebyl to vždycky jen motosport. Měl jsem to pestrý. Nedělal jsem jako cvičená opička neustále jednu věc. Bavilo mě to. Na motorce jsem jezdil možná dvakrát týdně během léta. V zimě vůbec ne. To jsem dělal motokros. Podle mě byla moje výhoda, kterou jsem si nesl s sebou do kariéry, že jsem v mládí dělal víc sportů. Což je opravdu důležitý, z každého si člověk něco vezme.“

Janda: Co vám pomáhalo potom na závodních okruzích?
Pešek: „Kdybych jezdil jen na motorce, tak jsem neměl tak dobré oči, které jsem měl z fotbalu. Na hřišti jsem musel být opravdu ve střehu, abych věděl, co se děje kolem mě. Ze všeho jsem si vzal něco. Je to výhoda. Protože dneska se dovednosti cvičí uměle, není to ono.“

Strachová: Kdy vám došlo, že už do toho jdete naplno?
Pešek: „Ve čtrnácti letech. Už bylo jasné, že vsázíme všechno na jednu kartu a není cesta zpět. Šlápli jsme do toho a čekali, kam až dojdeme.“

Strachová: Jak to bylo s financováním? Určitě to není levný sport.
Pešek: „Dával to dohromady táta. Jak to dřív bývávalo – lítal po lidech a prosil je: Přispějte mi na syna, on je nejlepší, jednou uvidíte. Každý rodič má přece nejlepší dítě na světě… I když v tomto případě to zrovna vyšlo. Komu řekl, že jednou budu nejlepší, nemusel by toho litovat. Potom už to bylo o větších penězích, začal jsem mít partnery. Musím říct, že jsem měl štěstí. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Potkal jsem zajímavé lidi, kteří mě podpořili a posunuli dál.“

Janda: Je v motoristickém sportu hodně peněz na mládež?
Pešek: „No, tohle je otázka, do které bych nechtěl zabrouzdávat… Když to řeknu za sebe, my jako akademie a závodní tým žádnou podporu od státu nemáme. Jsme závislí na penězích od rodičů a od partnerů, které podpoří moje projekty a pomohou nám s podporou závodníků, které vedu.“

Strachová: Ale peníze si sháníte sám, že?
Pešek: „Jasně. Všechno sám.“

Strachová: Co vás nejvíc bavilo na motorkách?
Pešek: „Hlavně rychlost. Zezačátku i to, že vyhráváš a vozíš si poháry. Vidím to dneska i u malých. Dostanou medaili a to je to nejvíc.“

Strachová: Jenže pak přichází síto, stejně jako v každém sportu.
Pešek: „Jo. Ale já jsem měl strašnou výhodu, možná to byl i dar, že čím jsem jel těžší závody, tím lepší výkon jsem podal. Umím fungovat pod tlakem. Bez něj ne. Mě musí pořád někdo držet pod krkem. Když jsme vyjeli do Itálie, což bylo pro nás nejvíc, na startu bylo třicet závodníků. Češi jsme byli tři. Dva byli v poslední desítce, já v první. Nikdo nechápal proč. Mě to prostě vyburcovalo k větším výkonům. Zbytek se z toho podělal, že jsme jeli ven, navíc mezi obří konkurenci. Mně to bylo jedno. Naopak mě to vyburcovalo.“

Janda: Zmínil jste, že máte dobré oči. Co vůbec vidíte v takové rychlosti?
Pešek: „Něco jo, nebojte. Je to o tom, že když se poprvé dostaneš do rychlosti tři sta kilometrů v hodině, máš strašnou paniku. Mozek to vyhodnocuje, že je to hrozně nebezpečný a nezvládneš to. Ale pokud to opakuješ, už ti to přijde normální. Potom vidíš to, co ostatní při chůzi nebo běhu.“

Strachová: Zažil jste hodně pádů?
Pešek: „Můj nejtěžší byl hned první den, jak jsme se o tom bavili. Ve třech letech. Potom, musím zaklepat, žádné velké nebyly. Jednou jsem si zlomil klíční kost. S oblibou říkám, že jsem jeden z mála motorkářů, kdo prošel kariérou bez operace, bez železa, bez šroubů. Mně se to nějak vyhýbalo. Vždycky říkám, že štěstí přeje připraveným. A já ho měl.“

Strachová: Jak se mezi sebou závodníci chovají na okruzích? Jsou profesionálové a nesnaží se navzájem ohrožovat?
Pešek: „Je to individuální. Jak jsem šel kariérou, už jsem o soupeřích věděl, komu to tam dát nemůžu, protože vám to zavře hlava, nehlava, a je mu jedno, co se stane. Jiný naopak lehce ucukne. Fakt záleží. Mám dojem, že jsem po většinu kariéru jezdil chytře. Karamboly se mi vyhýbaly.“

Strachová: Hraje se v motosportu na fair play?
Pešek: „Mělo by! (smích) Ale moc to neplatí.“

Janda: Nemůžete být velcí kamarádi?
Pešek: „Doba, kdy jsem závodil, byla jiná. Nekamarádil nikdo s nikým, protože všichni závodili pro živobytí a pro smlouvu na další rok. A teď? Je to jiné a vůbec to nechápu. Vidím závodníky a všichni jsou kámoši. Strašná sranda, a pak proti sobě mají závodit? Já tomu fakt nerozumím. Nemohl bych proti svému kamarádovi závodit a dělat mu prasárnu, protože někdy to prostě musíš udělat. Dnešní dobu v tomhle nechápu. Je to moc kamarádský.“

Janda: Čím to je?
Pešek: „Já se v tom moc nevyznám, ale přijde mi, že je to dopad sociálních sítí. Každý touží být krásný, přátelský… Přitom jsou ve skutečnosti úplně jiní a je to přetvářka. Nevím. Mně se to prostě nelíbí. Taková je doba. Všichni chtějí být zadobře s každým.“

Janda: Jakou největší rychlostí jste jel na motorce?
Pešek: „345 kilometrů za hodinu. Bylo to při vytrvalostních závodech, které trvají 24 hodin. Ve třech lidech se střídáte po hodině.“

Janda: A co někde po německé dálnici, kde je neomezená rychlost? Tam jste to rozjel?
Pešek: „Na cestovní motorce jsem jednou jel dvě stě. A musel jsem zastavit, protože jsem z toho byl úplně vykulenej, že je to hrozná rychlost. Kamarád mi říká: Co je? Vždyť jedeme jenom dvoustovkou! Já mu oponoval, že jak člověk jede kolem svodidla, je to hrozný… Jet dvoustovkou kolem svodidel a aut je pro mě mnohem horší než na okruhu přes tři sta.“

Strachový: Jaký jste řidič? Jezdíte v autě podle pravidel?
Pešek: „Nejsem řidič, který lítá dvě stě po dálnici. Někdy se mi stane, že na padesátce pojedu pětašedesát, ale jinak jsem klidný. Než mě někdo naštve.“

Janda: Pak někoho vytroubíte?
Pešek: „Asi podle toho, jak se vyspím. Nedá se to definovat. Umím být i takový, stejně jako ledově klidný.“

Strachová: Musím říct, že po čtyřicítce jsem v autě zpomalila. Dřív jsem neměla problém se na bezpečných úsecích na dálnicích svézt rychleji, ale teď mám pocit, že sto padesát už je moc.
Pešek: „Jo, souhlas. Já taky jezdím pomalu. Kdybych měl rychlý auto, stejně s ním nebudu jezdit rychle. Nikam nespěchám. Jsem vyklidněný. Jestli pojedu sto padesát nebo sto šedesát, stejně mi to nedá adrenalin, který mám, když jedu tři sta.“

Janda: Jak často se svezete na silniční motorce?
Pešek: „Přes léto skoro každý týden v rámci kurzů, které mám po celé Evropě. Paradoxně teď sedím na motorce víc, než když jsem závodil. Pořád mě to baví. Je to moje práce, navíc z ní máme i výsledky. Dokážu to lidi naučit velmi dobře, už jsou v davu rozpoznatelní, což je fajn. Tohle mě na tom baví. Když někde přijde a řekne o našich závodnících: Ten se mi líbí.“

Janda: Jak se pozná závodník, kterého vede Lukáš Pešek?
Pešek: „Když se na něj podíváte, vypadá, že jede pro housky. Přitom jede strašně rychle. Dělá pohyby, které má, navíc ve správnou chvíli. Nevidíte žádné velké změny. Jako laik nepoznáte, že na motorce něco dělá. Všechno je sladěné a plynulé.“

Janda: Takhle jste jezdil vy?
Pešek: „Snažil jsem se. A dá se říct, že takhle jezdí většina těch nejrychlejších. Musíte ve správnou chvíli dělat správný pohyb, aby vše navazovalo a neprali jste se s motorkou. V tu chvíli vás vede úplně sama a jsou z toho nejlepší časy.“

Janda: Když hrál Roger Federer tenis, také to vypadalo tak jednoduše.
Pešek: „Přesně tak.“

Strachová: Co nejdůležitějšího vám předal táta?
Pešek: „To, že musíš makat, makat, makat. On byl stará škola. Když makáš víc než ostatní, jsi lepší. Bez hlubší filozofie. Bylo to účinné, to jo, ale dál to nevedlo. Když jsem přišel k dalším trenérům, kteří byli z oboru, teprve mi začali otvírat oči. Pokud jde o techniku, kam se koukat, kdy se nadechnout. Já jsem si říkal, co se zbláznili, vždyť to všechno umím. Ale neuměl jsem to.“

Dýchej, dýchej!

Janda: Jak se dýchá při velké rychlosti?
Pešek: „Je důležité vůbec dýchat. Nejvíc s tím bojují amatéři. Když přijedou do zatáčky, jsou v takovém stresu, že jedou jako potápěči. Bez nádechu. Protože řeší, jak se mají naklonit, že jedou sto padesátkou… Mají jiný starosti, takže tají dech. Až když to zvládnou, nadechnou se a zároveň si vydechnou. Tohle na profi úrovni nefunguje. Člověk musí přemýšlet, aby permanentně dýchal. Je třeba si to připomínat: Dýchej, dýchej! Když jedeš v Malajsii, kde je obrovská vlhkost, do toho 38 stupňů, na rovinkách mi vyloženě zdůrazňovali, že musím prodýchávat do maxima.“

Strachová: Jak je důležitá kondiční příprava?
Pešek: „Někdo tomu věnuje víc, někdo míň. Jeden jede balanc, druhý sílu. Není univerzální vzorec. Musíš pochopit svoje tělo a dávat mu, co víš, že je dobrý. Čím jsem byl starší, tím víc mi pomáhalo, že jsem cvičil. Nabral jsem svaly, takže i hmotnost, ale cítil jsem se dobře. Měl jsem lepší nastavení hlavy – věděl jsem, že jsem namakal, co šlo. A na motorce jsem byl schopný si to obhájit.“

Strachová: Musíte si hlídat váhu?
Pešek: „V menších kategoriích ano. Pak už ne. Jestli jsem měl kilo, dvě navrch, nevadilo to. Když jsem měl třeba 72 kilo, tak jsem cítil, že mám super sílu, ale hrozně rychle mi odešla. Pokud jsem nabral tři, čtyři kila, cítil jsem se perfektně. Síly mi nedocházely.“

Janda: Co vás nejvíc bolí v cíli? Jaká partie těla dostává nejvíc zabrat?
Pešek: „Když nevyhraješ, bolí tě srdce. To je průšvih. Jinak? Klasická únava sportovce. Člověk jezdí rychle, do toho jsou na okruhu další jezdci, musíš být neustále koncentrovaný, je to i psychicky vyčerpávající. Ale i tělo je totálně vyčerpaný. Já jinou bolest neznám, takže to ani nedokážu porovnat.“

Janda: Laik by řekl, že nejvíc bolí ruce, jak ovládá řidítka. Je to tak?
Pešek: „Ty bolí podle toho, jak jsi připravený a jak se s motorkou pereš. Ne vždycky se povede, že jedeš hladce. Je to souhra jezdce a motorky. Když ji nemáš od techniků v komunikaci s tebou správně nastavenou, tak se s ní můžeš rvát, jako kdybys na ní seděl poprvé. A stejně ji do rychlosti nedostaneš, což tě vyčerpává a o to víc všechno bolí. Na motorce hodně trpí nohy. Dá se říct, že víc než ruce. Rukama by ji člověk neměl křečovitě držet. Měl by jenom udávat směr, kam pojede. Zbytek bys měl dělat nohama a tělem.“

Janda: Nebolí kolena, jak v zatáčkách dřou o asfalt?
Pešek: „Vůbec ne. To fakt člověk necítí. A zase – záleží, jak se jezdí. Když se podíváš na laika, on brousí koleno po zemi dlouho, má radost, že se tam dostal. Když sleduješ profíka, on se kolenem jen dotkne, potom ho automaticky zatáhne, aby s ním nebrousil o zem. Je to bod, že ví, kdy je v maximálním náklonu. Ale pak už se nechce brzdit, že bude brousit zem. Čím míň, tím líp.“

Strachová: Když porovnáme naše kariéry, mají leccos společného. Hlavně dodnes vážně narušený vztah s tátou. Kdy jste se s ním rozešel?
Pešek: „V roce 2005, v tu dobu mi bylo devatenáct. Už to dál nešlo, nebylo to snesitelné. Souhra všeho. Jak po osobní, tak i trenérské stránce. Když vám někdo patnáct let opakuje dokola pořád to stejné a není tam žádná hodnota navíc, v jednu chvíli vás to přestane bavit.“

Strachová: Přichází to i s věkem, že?
Pešek: „Ano, člověk nad tím přemýšlí víc. Chceš mít trochu kontrolu, ale táta tě sekýruje. Nemůžeš udělat nic sám. Došlo to do bodu mrazu. Táta to podle mě přepálil. Nenašel hranici, kdy měl říct: Hele, dobrý, jsi dospělej. Pořád ze mě dělal totální dítě. Ne, že by mě to uráželo, ale přestalo mě to bavit.“

Strachová: Sbíral jste odvahu?
Pešek: „Chvíli jo. Není jednoduchý najednou všechno odstřihnout. Hledal jsem kuráž. A několik měsíců jsem pak tápal, jak vypadá reálný život. Že člověk platí nájem, chodí mu složenky…“

Strachová: Takže jste úplně odešel z domova?
Pešek: „Ano. Ve mně se to tak nahromadilo, že jsem to prostě střihnul a šel pryč.“

Janda: Největší úspěchy přišly v roce 2007, to už jste byl bez táty, že?
Pešek: „Jo. Cítil jsem, že jsem dospělejší a zodpovědnější za to, co dělám. Což mě strašně posunulo, přemýšlel jsem nad tím jinak. Když se vrátím k tátovi – my jsme to střihli, ale toho, co mi celkově dal, bylo hrozně moc. Akorát bohužel neuměl vyhodnotit, kdy to má stopnout. Škoda.“

Strachová: Kolikrát jsme v našich podcastech řešili, že podpora rodičů je nenahraditelná, ale pak je těžké najít moment, kdy je třeba to změnit. Jak reagovali rodiče, když jste odešel?
Pešek: „Já jsem od deseti let žil bez mámy, jenom s tátou. S mladším bráchou až později, protože on předtím bydlel s mámou. No, a já jsem pak odešel. Úplně sám. Neměl jsem to s kým probírat, takže to nebylo jednoduchý. Řešil jsem to sám v sobě a doufal, že dělám správný věci.“

Janda: Říká se, že rodina je základ, což ve vašem případě moc nevyšlo.
Pešek: „To ne. Nějak se to rozbouralo.“

Janda: Už se vám o tom mluví dobře?
Pešek: „Ano, jsem s tím vyrovnaný. Pět, šest, možná sedm let potom bych se o tom nedokázal bavit, protože jsem měl tendenci všechno nějak slepit, o což jsem se i pokusil, ale nešlo to.“

Strachová: S tátou jste přerušil kontakty? Už vás potom ani nejezdil podporovat?
Pešek: „Ano, úplně. To by ani nebylo dobrý, protože už jsem z toho sám chtěl utéct. Nemyslím si, že by rodič, který do tebe devatenáct let něco dává, najednou na okruhu jenom stál a nic neříkal. To nedá žádný táta. To nejde. To se musí šmiknout úplně.“

Janda: Takže nejste vůbec v kontaktu?
Pešek: „Ne. Tedy takhle – občas se někde potkáme, protože jsme ve stejném sportu. Už ho dokážu pozdravit, zeptat se, jak se má. Ale nic víc tam není.“

Strachová: Vnímal jste ho v mládí víc jako tátu, nebo trenéra?
Pešek: „Já to měl pořád spojené. Nerozlišoval jsem to. Řešili jsme vlastně jenom sport. Podle mě táta, který trénuje svoje dítě, spadne do toho, že není táta, ale jen trenér. Občas s tím mám taky problém doma.“

Janda: S dcerou?
Pešek: „Ano. A potom mi to naběhne a říkám si: Buď zticha!“ (smích)

Strachová: Vy ji v něčem konkrétním trénujete?
Pešek: „To ne, protože nejsem tenista. A tomu se teď dost věnuje. Jezdí i na motorce, ale jenom pro radost. S tím sama přišla loni, že chce jezdit.“

Janda: Měl jste z toho radost?
Pešek: „Nejsem rodič, který by s dítětem chtěl dělat sport, kterému se sám věnoval. To ne. Já to nechal být. Nic jsem nehrotil. Třeba ještě před dvěma lety jsem nastartoval motorku a ona se rozbrečela, že se bojí. Přitom jí nikdo neříkal, že na ní má jet. Tak jsem si říkal, že super, že to vychází a jezdit nebude. (smích) Ale minulou zimu jsem ji znovu nastartoval, nechal jsem ji v garáži. Ona kolem ní pořád chodila, což už mi přišlo divný. Potom se na mě koukala. Tak ji říkám: Přidej plyn, jestli chceš. Tak přidala, a nic to s ní neudělalo. Tak jsem jí chcípnul a malá najednou: Táto, naučíš mě to?“

Člověk se omlátí, nemůže být panenka

Janda: Nešlo odmítnout?
Pešek: „Nemůžu jí říct ne. Ale vyšlo to z ní, z čehož jsem měl radost. Takže jsem hned využil situace, okamžitě jsem ji šel obléct, aby si to nerozmyslela. Od té doby jezdí jako doplněk. Nechci z ní mít závodníci, to říkám každému. Asi bych to nedal. Ale naučím ji to. Motosport se mi celkově líbí. Je těžký, člověk se omlátí, protože padá, nemůže být panenka. Takže to děláme i z toho důvodu, aby se obouchala.“

Strachová: Jinak razíte teorii, že by si měla vyzkoušet všechny možné sporty?
Pešek: „Ano. Jede motorky, tenis, fotbal, byla na atletice. Sportů už je dost. Akorát je to těžký v tom, že okolí, další rodiče vás zblbnou. To asi sami můžete potvrdit. Tvrdí, že by se dítě už v šesti letech mělo specializovat. A ve mně se to hrozně bije. Vždycky radši odejdu, protože si říkám, že se snad zbláznili. Pak přijdu domů a honí se mi hlavou: No jo, ale když to nebude dělat, ostatní ji porazí! Fakt se to ve mně pere a neumím odpovědět, jak by to vlastně mělo být.“

Janda: To je výzva, která se line celým podcastem. Neexistuje jednoduchá odpověď.

Strachová: Taky záleží na dítěti. Pokud na něm vidíš, že je úplný blázen do fotbalu a kdykoliv vidí míč, chce si kopat, je v tom vášeň. Ale jsou i děti, které si nedovedou představit, že by dělaly jenom jeden sport, protože by se nudily. Je třeba jim nabídnout jiný.
Pešek: „Taky děláme víc sportů. Dneska už víme, že bychom se chtěli věnovat tenisu, ale další děláme k tomu, aby to bylo pestrý a z každého si něco vzala.“

Janda: Když se vrátíme k rodině, vy ani s maminkou nejste v moc v kontaktu, že?
Pešek: „Ne. Chtěl jsem jí dát šanci, když se mi narodila malá, aby vycházela z mojí strany aspoň babička. Ale nějak to nevyšlo. Ukázala se párkrát, potom rok ne. Teď už to budou zase dva, tři roky. Není to jednoduchý. Do hlavy jí nevidím, nedokážu to ani pochopit.“

Strachová: Dokážete si představit, že byste takhle přetrhal vazby s vlastní dcerou?
Pešek: „Budu dělat všechno, aby to nenastalo. Ale do budoucnosti nikdo nevidí. Nemusí to být z mé strany, může si ona udělat v hlavě blok.“

Strachová: Snažíte se na to dívat tak, že v danou chvíli všichni dělali to, co si myslí, že je nejlepší? I když jste to tehdy nedokázal pochopit?
Pešek: „Ano, přesně tak. I táta měl dobrý záměr. Obětoval tomu spoustu času, peněz, prostě všeho. Ale v určitou chvíli se to musí přehoupnout jinam, což nenastalo. Nemyslím si, že jsem jediný sportovec v téhle situaci, je nás jistě víc. Tak to prostě je. Je třeba žít dál, možná se z toho poučit.“

Strachová: Já jsem často slyšela, že to můj táta nemohl dělat špatně, vždyť vychoval mistryni světa, že to musela být správná cesta. Jenže naše rodina je rozbitá na střepy. Vždycky namítám, že se člověk nemusí rozhodnout: buď úspěch ve sportu, nebo rodina. Jsou případy, kdy to jde skloubit. Stalo se i vám, že lidi říkali, že jiná cesta nebyla? Že nemůžete mít všechno?
Pešek: „Ano. A dá se říct, že s tím i vlastně souhlasím. Protože v danou chvíli to byla nejlepší práce, kterou mohl odvést. Věřím, že já v téhle situaci nikdy s dcerou nebudu, protože ji nebudu trénovat tenis, když ho neumím. Naši rodiče byli v jiné situaci. Byli úžasní v tom, že se pustili do sportu, o kterém nevěděli vůbec nic, ale dělali, že ho umějí a vědí o něm všechno. Což dneska nejde. Můžeš uspět do deseti let, ale dál nemáš šanci. Pokud syna nebo dceru budeš od pěti let drilovat, bude z něj mistr republiky. Ale potom ti ujede vlak. Protože nemáš techniku, odborný dozor. Dřív to možná fungovalo: budeš to dělat víc, budeš nejlepší.“

Janda: Máte podobný příběh. U Šárky navíc přicházely zvláštní věci ohledně peněz. Dělo se to i u vás?
Pešek: „Jo jo, to jsme si prožili. Dá se říct, že z toho se lížu dodneška. Táhne se to mnou a bohužel se ještě nějaký pátek potáhne.“

Janda: Otec vás zadlužil?
Pešek: „Ano.“

Janda: Ani s mladším bratrem nejste příliš v kontaktu, viďte?
Pešek: „S ním se nevídám, protože on je malej táta. Protože s ním zůstal, mají stejný myšlení. To se nedá změnit. Vnímám ho, vím, co dělá. Ale nenavštěvujeme se.“

Strachová: Může se to ještě změnit? Jsou z vaší strany otevřené dveře?
Pešek: „Myslím si, že už ani moc nemám. A už ani nechci. Zašlo to tak daleko, že by to bylo zbytečný.“

Janda: Dá se říct, že to způsobil sport? Nebo by k rozvratu došlo i jinak?
Pešek: „Asi to bude sportem. Rodiče jsou obecně fanatici a chtějí mít ze svého dítěte toho nejlepšího. Zacházejí příliš daleko, přitom to sami tak nevnímají.“

Janda: Otec to takhle bral podle vás?
Pešek: „Jasně. A to není jenom on. Já to vidím u malých tenistů. Rodiče jsou fanatici. Já jim říkám: Co blázníte? Vždyť je těm dětem sedm! Za pár let takových případů, jako jsem já, tady bude sedět ve studiu ještě víc.“

Strachová: Já bych jenom dodala, že jde hlavně o ambice rodičů, které se ale objevují i jinde. Třeba že dítě bude pianista, chirurg. Jen se o tom tolik nemluví, protože sport je pak spojený s mediální pozorností. Možná bychom se divili, jak je to v jiných oborech.

Janda: Je dobře, že se o tom bavíme, je to cesta do pekel.
Pešek: „My jim to řekneme, ukážeme, co se nemá dělat. Ale oni si z toho stejně nic nevezmou. Protože když je někdo tak ambiciózní, nenechá si moc radit.“

Janda: Jací jsou rodiče v motosportu?
Pešek: „Ze sedmdesáti procent peklo. Každý má doma Valentina Rossiho, všichni jsou nejlepší. Rodiče podvádějí, dávají dětem silnější motory, aby vyhrály. Uměle v nich budují, že jsou nejlepší, přitom nejsou.“

Strachová: Takže soutěžení rodičů skrz děti?
Pešek: „Jo, dá se to tak říct. Strašně moc se podvádí. I proto jsem řekl, že nechci svoje dítě vychovávat k motosportu. Mám spoustu nadějných jedinců, ale hodně času mi zaberou dohady s rodiči, aby bylo všechno správně a podle pravidel. Protože mám odstup, není to moje dítě. Dokážu při tom přemýšlet. Kdybych tam měl svoje dítě, už je to osobní. Nechtěl bych se do toho vůbec pouštět. Jsou i rodiče, kteří jsou schopní na mě řvát, co mám do toho co říkat, co já jsem dokázal…“

Janda: To myslí vážně?
Pešek: „Jo jo. Nedávno jedna maminka takhle na mě řvala. Oni vědí, jakou mám za sebou kariéru, ale myslí si, že oni jsou nejlepší. Motosport není žádný med. Stojí hodně peněz, je to náročný, a ještě se hádat? Není to pro každého.“

Janda: Jak konkrétně se tam podvádí?
Pešek: „Podvodů se dá udělat spousta. I tak, aby se na ně nepřišlo. Ale udělat to vlastnímu dítěti? To chce odvahu. Prostě bych do toho nikdy nešel. Navíc už deset let mám akademii, vychovávám závodníky. Kdybych takový podvod udělal, zavřu si tím podnikání.“

Určitě nebudu podvádět

Janda: Navíc byste se na sebe nemohl podívat do zrcadla.
Pešek: „Ano. Všichni by mě odepsali, ani bych si neškrtnul. U mě jedou kluci vždycky na správných motorkách. Všechno je tak, jak má být. Bohužel se stalo, že někdy na tom byli bití. Rodiče za mnou chodí a říkají: Ten má támhleto, dej mu tam taky… Já s tím pochopitelně nesouhlasím. Říkám, že buď budeme víc trénovat a předjedeme ho právě díky tomu, nebo to nemá smysl. Ale určitě nebudu podvádět.“

Janda: Chápou to rodiče?
Pešek: „Nechápou. Přijde mi, že to dělají tady a teď. Nepřemýšlí dál. Vědí, že by jednou chtěli být v mistrovství světa, ale nic pro to nedělají. Požadují medaili hned. Okamžitě, což je za mě hrozná chyba. A jestli někdo švindluje? Ať si to dělá. Protože ve dvanácti, třinácti se to otočí. Přijdou do šampionátu, kde už nebudou moct podvádět, a najednou budou bez šance. A rodiče si můžou trhat vlasy, ale bude jim to prd platný. Protože tohle způsobili právě oni. Že je v pěti letech nejlepší? Oukej, ale v juniorech narazí, končí, nikam to nedotáhne. Je třeba vydržet. Kluci se musejí ztotožnit s tím, že prostě s někým prohrajou, ale vědí, že dělají všechno férově. Navíc právě takové děti bývají psychicky dost silné.“

Strachová: Jak je pro děti důležitá porážka a to, aby ji správně zpracovaly
Pešek: „Je zajímavé sledovat reakce. Máš děti, které prohrajou, a první, co udělají, hodí to na někoho. Že něco udělal špatně. Což je za mě problém a do sportu to nepatří. Tady se ještě vrátím k tátovi – ten mi nikdy neřekl, že jsem měl špatnou motorku. Když jsem dojel blbě, byla to moje chyba. Vždycky. Až zpětně jsem se dozvěděl, že se na motorce třeba něco nepovedlo nastavit, ale řekli mi to jiní. On to nikdy nepřiznal. Takže ve mně vybudoval, že první, na co koukám, jsem já a můj výkon. Co jsem udělal já špatně. A díky tomu se můžu posouvat. Dnešní mládež je vychovávána tak, že jsou nejlepší a za všechno může ten druhý. Což je podle mě průšvih.“

Janda: Je těžké dětem vysvětlit, že správné je nepodvádět? Když vidí, že ostatní jsou díky zakázaným fíglům lepší?
Pešek: „To je věc rodičů, od toho já nejsem. Jsem přesvědčený, že dobrý jezdec se špatným materiálem porazí špatnýho jezdce s dobrým materiálem. Pokud to nezvládne, nemá smysl, aby se tomu věnoval dál a myslel si, že něco dokáže. Takhle bych se na to díval já, kdyby šlo o moje dítě.“

Strachová: Do určité míry je ale někdy trenér u menších dětí větší autoritou.
Pešek: „Ale takové téma, co se týče motorek, s dětmi neotvírám. S tím začínají rodiče, protože se před nimi o tom baví. Což je za mě blbě. Já bych žádnému klukovi neřekl, že soupeř má něco jiného. Prostě bych mu jenom řekl, že vyhrál někdo jiný a on pro to příště musí udělat víc. Tečka, nic dalšího. Tohle by byla moje odpověď. Informaci o tom, že podvádějí, mají od rodičů, protože oni se o tom baví. Ve stylu – on tě porazil, protože mu to jede víc. Když si tohle téma otevřou, ať si to obhájí.“

Janda: Oni v dítěti vyvolají pocit, že to vlastně není jeho chyba.
Pešek: „Přesně tak.“

Strachová: Provozujete akademii, v níž máte děti i profesionály?
Pešek: „Ano. Vychoval jsem už dvě generace, teď jedu třetí. Moje první vlaštovka byl Oliver König. Toho jsem vzal ještě v době, když jsem závodil. Za tři roky jsme z něj udělali mistra Evropy. Potom přešel k jiným lidem, u nichž viděl budoucnost. Nabízeli mu finanční podporu, kterou jsem tehdy neměl. Ale nemyslím si, že to bylo moudrý rozhodnutí, protože člověk v patnácti, šestnácti nepotřebuje až tolik peníze, ale trenéra. Možná si to zpětně uvědomil. Ale máme spolu hezký vztah, vrátil se ke mně a pomáhá mi trénovat děti. Pak to byl Roman Durdis, toho jsem vychovával od jeho sedmi let. Prošli jsme různé kategorie, šampionáty. Až loni jsme narazili zase na to samé. Možná cítil, že potřebuje změnu, nebo přestal věřit tomu, co dělám já. Nechal si něco nakukat a přešel jinam. Zase okolo čtrnácti. Dneska závodí proti nám. Což je fajn, protože máme kluky z Maďarska, ze Slovenska, kteří s námi spolupracují už dlouho. Dřív mu nesahali ani po paty. Ale po dvou letech usilovné práce ho dohnali, takže teď s ním soupeří.“

Strachová: Jak reagujete na odchody?
Pešek: „V tu chvíli mám chuť s tím praštit. Říkám si: Dal jsem mu sedm let života, a nic… Přitom vím, jak to má postupovat dál, a on to utne v půlce.“

Janda: Asi do něj hučí rodiče, že?
Pešek: „No jasně. Vždycky je to jejich rozhodnutí. To přece ve čtrnácti nemůže rozhodnout to dítě. Jak vždycky říkají: No, on se Frantík takhle sám rozhodnul… To jsou bláboly, kterým nevěřím. Ještě jsem neviděl někoho, že by se ve čtrnácti letech opravdu sám rozhodnul. Teď mám další generaci, je jim mezi sedmi a devíti. Spadnul jsem do toho znovu. (smích) Zase jsem našel někoho, komu stojí za to věnovat čas. Už o tom nepřemýšlím, že v osmnácti dojdeme do mistrovství světa, ale nastavil jsem si to tak, že jdeme do čtrnácti. Protože vím, kde se to láme. Takže ano, máme hodně zájemců. Dětí, plus k nám chodí trénovat i velcí kluci, kteří jezdí mistrovství světa. Taky si chodí pro rady, občas s někým jedu na závody. Je to moje srdcovka. Evidentně na to mám cit a oko. A kluci, kteří u mě jsou, výsledky mají.“

Strachová: Dá se v českých podmínkách vychovat mistr světa?
Pešek: „Stoprocentně ano. Ale musíte ve čtrnácti letech zavřít dveře rodičům. Pak se to dá. Máme šikovné kluky. Jsem přesvědčený, že to umím a vím, jaký má být systém. Ne, že bych jenom vycházel z toho, jak jsem to dělával já. Dneska se trénuje úplně jinak. Ale věnuju se tomu, sleduju trendy, jsem hodně v kontaktu s Itálií. Zjistili jsme, že máme podobné metody. Dokonce italští trenéři z federace se nás sami ptali, jak u nás trénujeme. Protože se divili, že jsme přijeli a vzali jim medaile. Takže ano, umíme vychovat klidně i mistra světa. Ale je to o hlavě a o tom, aby hlavně rodiče byli rozumní.“

Janda: Do jaké míry je důležitá motorka?
Pešek: „Dá se říct, že do deseti let dokáže horší jezdec s lepší motorkou porazit toho s horší. Ale potom už se nedají udělat takové rozdíly, protože probíhají větší kontroly. Takže se výkon slejvá a začnou vyčnívat jezdci, kteří opravdu mají navrch. Všechno má svůj čas.“

Janda: Hrají roli peníze? Když budu milionář a koupím čtrnáctiletému synovi nejlepší motorku, bude rychlejší než ostatní?
Pešek: „Finance jsou důležité. Ale nesmí se zapomínat, že na motorce nesedí peníze, ale jezdec, který to musí objet. Můžete si koupit nejlepší materiál, najmout renomovaného trenéra, plus můžete trénovat víc. Což je výhoda. Ale ve finále to stejně musí odjet kluk, který si na ni sedne. Nedá se přesně vyčíslit v procentech poměr, co je důležitější. Jestli jezdec, nebo motorka.“

Strachová: A když to srovnáme s formulí 1?
Pešek: „Ta je dneska hlavně o autech. Tam vidíš, že když máš pilota, který dojíždí patnáctý, a posadíš ho auta, které jezdí první, druhé místo, on na nich taky dojede. Motorky jsou víc o jezdci. Tam je mnohem důležitější než v autě, protože řídit motorku je daleko těžší.“

Janda: V čem?
Pešek: „Musíš mít cit, umět pracovat s váhou, se svým tělem. Nesmíš se bát rychlosti. A je třeba dovednosti pilovat, pilovat.“

Strachová: Dá se to naučit? Nebo už u malých dětí poznáte, jestli to má smysl?
Pešek: „Každého jezdce to naučíš. Ale někdo ti pojede kolo za 30 sekund a bude to jeho maximum. A vedle něj to někdo dá za 27 a bude to jeho top výkon. Každý má svoje tempo a my se to z něj snažíme dostat. Ale nejde z každého udělat mistra Evropy nebo republiky.“

Janda: Je to jako u sjezdového lyžování, že ten, kdo se odmala bojí rychlosti, nemá šanci?
Pešek: „Ano. Do osmi, devíti let to není o závratných rychlostech. V tu dobu jsou dobré i holky. Jenže ve třinácti, čtrnácti se to láme, dětí jezdí už kolem dvoustovky. Na to nemá každý odvahu.“

Strachová: Jak je to s holkami na motorkách? Mají vlastní závody?
Pešek: „Vždycky závodily s klukama, bylo pár holek na světě i v Evropě, které dokázaly jet rychleji než většina kluků. Některá z nich by i mě předjela. Dneska mají svoje mistrovství světa. I v téhle kategorii máme Češku, Adélu Ouředníčkovou, což je taky odchovankyně naší akademie.“

Strachová: Přibývá holek na motorce?
Pešek: „Celkově ano. Ale co se týče závodnic, tak ne. Mezi malými dětmi jsou, ale třeba okolo čtrnácti končí. Protože pak rodiče vyhodnotí, že to nikam nevede a je to vyhazování peněz.“

Strachová: Ale řízení je dobrá škola do života, ne?
Pešek: „Stoprocentně. Je to zábava. Pokud mají děti rády motorky, auta, je to super. Ale když má potom stát sezona už miliony, rodiče z toho utíkají.“

Strachová: Když k vám přijdou malé děti, motorku jim půjčíte?
Pešek: „Ano. Chodí už kolem pěti, šesti let. Někteří rodiče přijdou záměrně, že s nimi chtějí závodit. Ostatní nejsou z oboru, vůbec nic o tom neví. Jenom děti otravujou, že to chtějí zkusit. V tom případě jim nejdřív všechno půjčíme, potom jim doporučíme, kde a co si mohou pořídit.“

Internet je peklo!

Janda: Kolik stojí dětská motorka?
Pešek: „Můžete ji koupit někde na bazaru za dvacet tisíc, ale když chcete novou, ta stojí kolem osmdesáti, sta tisíc.“

Janda: Na YouTube se asi nedá naučit řídit motorku, že?
Pešek: „Internet je za mě v tomhle ohledu peklo! Na něm je každý odborník. Jezdí hodně motorkářů, ale spousta z nich řídit neumí… Když některé vidím, už si říkám, že to může zavánět průšvihem. Jezdec vůbec netuší, co se pod ním děje a co se může stát. Je v klídečku. Autoškola ani nemá za úkol vychovávat motokráře, ta má naučit někoho dostat se z bodu A do bodu B. Plus předpisy. Což školy plní, na víc ani nemají čas. Proto jsou kurzy, které děláme i my, kde lidi opravdu naučíme správně ovládat motorku.“

Strachová: Když se vrátíme k šestileté dceři, jakou jste zvolili doma strategii ve výchově? Je to jedna z největších životních výzev pro rodiče. Jak to berete vy?
Pešek: „Je to mix. Vím, co jsem ve výchově neměl rád. Ale je to dědičné, takže i já to občas použiju. Ale hned si řeknu: Nedělej to, vždyť jsi to neměl rád! Hodně nad tím přemýšlím, ale záleží, jaké máte dítě. Naše malá je brutálně živá, celkem drzá. Takže musím být občas hlasitý.“

Strachová: Zastáváte názor, že děti nám něco zrcadlí?
Pešek: „No jasně, všechno. A to je ten průšvih… (smích) Člověk pak doma sedí a ví: To jsem já! Nejsem moderní rodič, který by řekl, že je ve všech směrech úžasná, bombastická. Jsem stará škola. Občas je potřeba to zaseknout. Pak zase víc dovolím. Je to nahoru, dolů.“

Janda: Jak to má s mobilem?
Pešek: „Ten ještě nemá. Teď přišla, že by ho chtěla od Ježíška. Ale řekl jsem jí: Víš, že nenosí všechno? Mobil přese mě určitě neprojde. Tablet máme, ale hodně ho regulujeme. Za mě jsou to zbytečný věci. Když vidím, že se dítě nenaobědvá bez tabletu na stole, je mi z toho špatně. Tohle u nás nefunguje. Má ho za odměnu. Bez mobilu to budu držet, co nejdýl to půjde.“

Strachová: Až půjde brzo do školy, bude těžké to obhájit.
Pešek: „Už teď chodí, že nějaká kámoška ho má. Tak jí povídám: Ty nejsi kámoška, ty jsi moje dítě. V tomhle jsem zatím celkem tvrdej a nepovolím. Protože vidím, že je to zlo. I na tréninku. Někdo odjede, má pauzu, hned bere telefon. Místo, aby se bavil s ostatními. Ze sociálního hlediska to vůbec není dobrý.“

Janda: Ví dcera, jak byl tatínek úspěšný? Kouká na dřívější záběry?
Pešek: „Možná někde říká, že jsem byl nejlepší, ale vůbec o tom nic neví. (smích) Viděla mě jezdit na YouTube, byla se mnou i na závodech.“

Janda: Když jsme se bavili, jestli je reálné vychovat v Česku mistra světa, vy jste k tomu měl blízko. V roce 2007 jste skončil čtvrtý.
Pešek: „V půlce sezony jsem seriál vedl. Prostě se mi pak rozsypala hlava. Přesně vím, čím to bylo. Ale že by mě to mrzelo? Nedívám se na to už. Snažím se nežít z minulosti. Byla to hezká kariéra, úžasná. Dneska jsem nejlepší žijící jezdec v silničních motorkách, protože ten vůbec nejlepší byl Franta Šťastný, který už tady není. Teď jsem já. Už to trvá asi 18 let, nikdo to nepřekonal. Ale kdybych žil jenom z toho, nic neudělám. Ani poháry nemám. Z mistrovství republiky jich bylo až sto padesát, těch jsem se zbavil. Nechal jsem si jenom devět z mistrovství světa, které mají váhu.“

Strachová: Byl byste rád, kdybyste vychoval závodníka, který vás překoná?
Pešek: „To by bylo nejvíc! I proto jsem kluky vychovával. Ale dneska už si nedělám iluze, že to zvládnu. Dávám si za cíl vychovat super závodníka do čtrnácti let. Pak ať jde, kam chce. Ale i těm, kteří jezdí mistrovství světa, dokážu poradit, protože jsem si tím prošel. Taky jsem je posunul, objezdil jsem s nimi rok, dva, zajeli jsme parádní výsledky. Baví mě to. Jít do hloubky, pomáhat jim. Někdy není potřeba říkat odborné věci, ale jenom ho srovnat. Funguje to nejlíp. Není to o kouzlech, jak někteří trenéři říkají, že je mají…“

Janda: Když sleduju závody, neustále se omílá, že někdo měl špatně nastavenou motorku. Není to někdy výmluva?
Pešek: „Je. Bohužel. Jde o první věc, kterou jezdci zmíní. Přitom se nezamýšlí, co oni udělali špatně. Hledají to jinde. Špatně nastavená motorka může být z několika důvodů. Často platí, že jezdec není schopný popsat týmu, co dělá špatně a co by od ní chtěl. Oni mu ji neumějí logicky nastavit. Pak je jednoduchý říct, že je špatně nastavená! Přitom je to tím, že on sám neví, co chce. Pak se pochopitelně může stát, že se něco opravdu nepovede, faktorů je hrozně moc. Ale to zase neznamená, že jste na kolo pomalejší o čtyři sekundy. Třeba o tři desetiny. Jenže i ty můžou znamenat propad deset, dvanáct míst. Je pravda, že když si čtu rozhovor a začíná to tím, že byla špatně nastavená motorka, hned si říkám: Kdy už konečně řekne, že on něco udělal špatně! Výmluva špatně nastavená motorka snese všechno.“

Janda: Někdy to může být pravda.
Pešek: „Jasně. Ale když pojede dobrý jezdec na špatně nastavené motorce, dojede desátý. Když na ní sedí špatný, bude dvacátý. Ten nejlepší něco dokáže zachránit. Je to také o detailech a o jezdeckém umění.“

Rada pro rodiče

„Ať se nenechávají ovlivňovat okolím, a když už si vyberou trenéra, ať mu věří.“

Táto, díky, ale... Růžička o vztahu s otcem, tichém konci či mizející radosti ze sportu

HokejŠárka Strachová21. září 202505:20

Tátovi jsem musela vykat i doma. Strachová líčí drsnou pouť za zlatem

Alpské lyžováníiSport.cz1. února 202509:55