Táto, díky, ale... Růžička o vztahu s otcem, tichém konci či mizející radosti ze sportu

Kariéru ukončil v tichosti už před třemi lety. Rozhovory od té doby odmítal, během hraní si jich užil dost, neustále kolem něj bylo živo. Mluvilo se o protekci, věčně musel něco dokazovat. „Nebudu říkat, že jsem ze skály. Jsem ještě poměrně citlivý člověk, takže to kolikrát nebylo snadný,“ popisuje, jak k němu okolí přistupovalo.

Až pro podcast z dílny iSportu se rozhodl s nadhledem ke všemu vrátit. Tátovi, jednomu z nejlepších útočníků československé historie a kapitánovi ze zlatého Nagana, nic nevyčítá. Tedy v hokejové rovině. V té osobní je to jiný příběh. „Jsou věci, přes které prostě nejede vlak,“ naráží na to, že si brzo po úmrtí maminky našel známost s nevalnou pověstí…

Ale je nad věcí, užívá si vlastní šťastný život. S manželkou, mistryní světa v aerobiku, vychovávají dvě děti. Obě vedou ke sportu. A zvlášť o jeho synovi možná bude ještě hodně slyšet.

Janda: Proč jste ukončil kariéru tak v tichosti?
Růžička: „Neměl jsem ani touhu to nějak oznamovat. Rozhodl jsem se vymizet a dát si od všeho odstup. Je pravda, že rozhovorů a všeho bylo hodně, postupem času už mi i tohle lezlo krkem. Říkal jsem si, že se dám trošku do ústraní.“

Strachová: Hned jste věděl, že je to definitivní konec?
Růžička: „Chvíli jsem přemýšlel, že bych si ještě zahrál s kamarádem Kubou Sklenářem, který nastupoval za Kolín, ale rychle mě to opustilo. Nechci říct, že jsem cítil vyhoření, ale už mi prostředí kolem hokeje nedělalo dobře. Ani lidi, ani dřina.“

Strachová: U mě nastala obrovská úleva, když jsem skončila. Co u vás?
Růžička: „Taky. Spadl mi balvan ze srdce. Možná jsem si tím i vyléčil alergii.“

Janda: Na co? Na hokej?
Růžička: „To už k tomu málem spělo. (smích) Ne, to si dělám srandu. Myslím, že mám pořád alergii na oříšky. A od té doby jsem si je někde asi třikrát nebo čtyřikrát omylem dal. Tedy manželka tvrdí, že v tom byly. Snědl jsem to, a nic. Takže se smějeme, že potom, co jsem skončil s hokejem, jsem si odblokoval alergie. Spíš jsem si chvíli říkal, co budu dělat. Vlastně od tří a půl let jsem dělal jenom hokej. Jo, maturitu mám, ale co dál? Nad tím jsem přemýšlel.“

Janda: Je vám 36 let, což je i na hokejové poměry aktivní věk. Opravdu jste nikdy nelitoval?
Růžička: „Ne. Jediné, co mi chybí, když se občas podívám na hokej, je třeba finále. Nebo vypjaté zápasy v play off. Tohle by mě i teď bavilo si ještě zahrát! Ale jinak ne. Hokej mi vůbec nechybí. Je zvláštní, když táta končil kariéru, tak…“

Janda: To jste byl při hvězdné exhibici na ledě, jako 11letý kluk jste byl jedním z hlavních hrdinů.
Růžička: „Jo jo, zachránil jsem tátovi remízu. (smích) Ale proč o tom mluvím. Já jsem se ho tehdy ptal, proč končí. Bylo mu sedmatřicet. A on na to, že už ho to nebaví. Mně to však vůbec nedávalo smysl. Teď se mi všechno vrátilo, protože mám syna a ten se mě ptá: Táto, proč už jsi skončil? Taky mě nechápe samozřejmě… Tenhle pocit si vybavuju.“

Strachová: Dělal jste hokej od dětství s nadšením? Nebo byly i okamžiky, kdy vás nebavil?
Růžička: „Vždycky v tom bylo nadšení. První bruslení si nevybavuju, to mi byly necelé čtyři. Ale prý se mi to moc nelíbilo. Že jsem byl víc nadšený z toho sedět ve výstroji na střídačce. Protože co si budeme povídat, hokejisti převážně sedí. (smích) Když jsem byl malej, vždycky jsem hledal tátu, kde má místo. Protože na ledě jsem ho moc nestíhal. On z toho byl na nervy, říkal: Pojď už bruslit! Po pár trénincích mě to hrozně moc chytlo. I díky tomu, že jsem ještě generace, která když přišla domů, hodila tašku do kouta.“

Janda: A šel jste mydlit hokej s kamarády.
Růžička: „Bydleli jsme za Prahou, kde v tu chvíli, bohužel pro mě, bydleli spíš starší lidi bez dětí. Ale i tak jsem byl schopný venku si pět, šest hodin hrát sám hokej s tenisákem. Možná i díky tomu jsem se hokeje tak přejedl, že už mi to teď nechybí.“

Janda: Neprojevil se i celoživotní tlak? Mít na zádech jméno Růžička?
Růžička: „Myslím si, že to taky sehrálo roli. Víte… (přemýšlí) Ono není extra příjemný, když každý střídání musíš něco předvádět. Dalších devatenáct kluků udělá chybu a ostatní řeknou: To je kopyto, ale to se stává. Pokud jsem ji vyrobil já, hned se povídalo: Ježiš, co to zas udělal ten mladej Růža… Vždycky jsem byl vidět víc. Postupem času jsem si zvykl, ale asi máte pravdu, že ve skoro 34 letech mě to dohnalo. Nebavilo mě už honit si ego a dokazovat všem, že jsem v lize právem. V tu dobu jsem měl pocit, že už je mi padesát.“

Strachová: Odkud přicházel ten největší tlak? Od táty, od okolí, nebo od médií?
Růžička: „Nejvíc jsem si ho dával sám na sebe. V relativně mladým věku už jsem možná i díky tomu, že mi to táta vždycky dal pocítit, pochopil, jestli jsem zahrál dobře, nebo špatně. Pořád jsem chtěl být lepší. Někdy se zápas povede, jindy ne. Je to kolektivní sport. Ale já to bral na sebe.“

Janda: Měl jsem možnost pokrývat celou vaši kariéru a bylo zřejmé, že i venkovní tlak na vás byl mimořádný. Každý čekal, co předvede mladej Růža. Jak jste to vnímal?
Růžička: „Nebudu říkat, že jsem ze skály. Jsem ještě poměrně citlivý člověk, takže to kolikrát nebylo snadný. Ale bral jsem to. Chtěl jsem hrát hokej, který mě bavil, ostatní věci jsem se snažil neřešit. Do dorostu a juniorů se celkem dařilo, byl jsem i nahoře v bodování, takže jsem to nějak nevnímal. V šestnácti jdeš do áčka, což taky neřešíš, protože jsi furt mladej, navíc jenom zaskočíš, když se někdo zraní. Potom už jsem to ale začal trochu pociťovat. I tlak z novin. Máte ještě v oblibě dávat známky, ne? Tehdy jste s tím podle mě začínali.“

Janda: Ano. A dávali jsme i palec nahoru a palec dolů hráčům, kteří zazářili nebo naopak zklamali.
Růžička: „Jo, moc hezký. Myslím si, že tohle každý hokejista nebo sportovec miluje, že si druhý den přečte, že dostane z deseti bodů dva. Paráda!“ (smích)

Strachová: Už i ve škole se upouští od známek, dává se radši slovní hodnocení.

Janda: Na hokejovém šampionátu jsme od známkování ustoupili, pokračujeme v tom pouze ve fotbale, protože na hřišti je méně hráčů, dá se to objektivněji zhodnotit.
Růžička: „V dnešní době je extrémně složitý být vrcholový sportovec. Nejde jenom o fyzickou stránku, ale sociální sítě, komentáře, kritiku. No a ty známky? V kabině jsou noviny, kluci je otevřou a ty si řekneš: Ty vole, dostal jsem nejnižší známku, super… Pro duši sportovce je to fakt nepříjemný. Vnímá to každý a nemusí mít slavný jméno na zádech. Vezmi si, že jdeš do práce a tam si o sobě přečteš, že za minulý článek dostaneš dva body z deseti, protože v něm moc nebylo.“

Janda: Ale sportovec by měl unést nějaký tlak, ne? Nicméně: jak jste nesl srovnání s tátou?
Růžička: „Věk tě obouchá, řekneš si, že se stejně nemůžeš zavděčit všem. Když to vezmu zpětně, nepamatuju si, že by na mě při zápase v afektu někdo zařval, že hraju jenom díky tátovi. Možná jsem to vytěsnil, nebo si to říkali v kabině.“

Janda: V zákulisí to zaznívalo hodně.
Růžička: „Jasně. Ale mně do očí to nikdo neřekl. Nevím.“

Strachová: Vrátím se ještě k hodnocení hráčů i sociálním sítím. Co byste poradil sportovcům?
Růžička: „Na to neexistuje recept. Ale moc mi nejde do hlavy, proč se píšou pod články a posty komentáře. Určitě jsou lidi chytřejší než já a našli v tom něco pozitivního… Prostě je třeba se obrnit. Ve světě je, bohužel, extrémní negace. Lidi se chtějí anonymně vyhulákat. Já jsem pozitivní člověk, a když se někomu něco povede, nenapíšu to tam. Takových je nás víc. Píšou se jenom ty hnusy. Sportovec to musí vydržet. Nečíst to. Nebo zavřít internety, ale to by si lidi nepustili ani televizi.“ (smích)

Strachová: Finální rozhodnutí je vždycky na sportovci. Navíc si musí uvědomit, že opravdu není důležité, co tam někdo zhrzený píše.

Janda: A od fanoušků jste to kvůli jménu slýchával?
Růžička: „Je jasný, že na mě sprostě řvali, ale že by tam zmiňovali tátu? To ani ne. Na jednu příhodu si vlastně vzpomínám, i když o něj úplně nešlo.“

Janda: Co se dělo?
Růžička: „Hráli jsme ve starým Edenu s dorostem. Vedli jsme s někým 4:1, začalo se to pošťuchovat, na trestné lavici jsem se s někým štěkal. Prý, že jsem hroznej. Tak na něj křiknu: OK, ale vedeme o tři góly a já už dal hattrick. On se nedal a pokračoval: No jo, no. Tak se ti povedl jeden zápas! Ale i z toho bylo jasné, že dobře věděl, kdo jsem. Já na to mám svůj názor. Někdo ti může pomoct, ale stejně si to na ledě musíš uhrát sám.“

Janda: V zákulisí se to hodně rozebíralo. I u vysoce postavených lidí ve Slavii.
Růžička: „Vím, že pan Tvrdý, bývalý slávistický prezident, jednou dal rozhovor, kde to naznačil. Jo, to bylo nepříjemný. Já jsem dělal maximum, abych pomohl týmu. Pak otevřu noviny, a tohle…“

Janda: Je pravda, že Miroslav Tvrdý o vás v zákulisí nemluvil hezky. Byl na vás vysazený, že jste protekční synek.
Růžička: „Člověk si říká, že to nebude vnímat, ale stejně se ho to nějak dotkne. Záleží, jak zareaguješ. Buď se zhroutíš, jsi na práškách a začneš chlastat. Nebo to vezmeš jako motivaci. Což byl můj případ. Sám sobě jsem si pověděl, ať si každý říká, co chce, a prostě budu makat. Podle mě kariéra, kterou jsem měl, nejde vzít, že ji za mě odehrál táta. Jo, mohl mi pomoct, ale nevím, to je otázka na něj. Každopádně tam bylo velké napojení otec – syn. Když jsem jel nájezd, věřil mi. Já to věděl. A hned se jede líp. Taky jsem zažil trenéry, kteří ti nevěří. Ukážou, abys jel, jenom proto, že bys měl jet. Přitom jsi moc nehrál, necítíš takovou podporu. A jede se ti hůř.“

Janda: V čem vám táta nejvíc pomohl? Radami? Že vás cepoval?

Strachová: A vždycky to bylo o hokeji? Nebo jste měl na výběr?
Růžička: „Já jsem si hokej zamiloval tak, že jsem nedělal nic jinýho. Nechci říct, že mě nebavily další sporty, ale furt jsem všude lítal s hokejkou. Táta byl hokejový fanatik, tomu nešlo uniknout. On miluje i fotbal, který doma taky běžel, ale jinak to byl od rána do večera spíš hokej. Tedy když už byl doma, protože on většinu času trávil na zimáku.“

Janda: Jaký jste pod ním zažil dril?
Růžička: „Velký. Je pravda, že se mě snažil připravit, že to nebude jednoduchý. Tlačil na mě, ale vůbec nic mu nezazlívám, naopak jsem mu vděčný. Peskoval mě za každou maličkost. Nebylo snad jediné cvičení, které bych udělal dobře. Od dětství jakákoliv odfláknutá střela, nahrávka, ty jeho oči nic nevynechaly. Všechno viděl a komentoval. A on když komentuje, většinou řve.“ (smích)

Janda: Dodneška slyším jeho mohutný hlas, jak se rozléhal ve stařičkém Edenu.
Růžička: „To tam snad musí dunět ještě teď… Jo, řval na mě dost. I na ostatní. Vím, že dneska se na děti musí opatrně, ať se jim to neznechutí. Já si myslím, že diamant se těží pod tlakem. Nevím, jestli jde dosáhnout něčeho velkého jenom klidnou, mírumilovnou cestou. Ale tím nechci říct, že jsem diamant, aby si lidi nemysleli.“

Strachová: Vy jste to tak bral?
Růžička: „Já jsem to nikdy nebral tak, že když na mě táta řve, neměl by mě rád. To jsem nikdy necítil. Pořád mi vysvětloval, že to myslí dobře. Že mě tím chce posouvat a zlepšovat. Abych věděl, jestli jsem hrál dobře, nebo ne. Většinou to mělo význam.“

Janda: Chválil někdy?
Růžička: „Když řval míň nebo vůbec, to jsem bral jako pochvalu! (smích) Když to řeknu v nadsázce, první pochvalu, která mi zůstala v hlavě, když jsem dal v šestnácti první gól v extralize. Přišel, plácnul mi po ramenou a řekl: Dobrý to bylo. Ne, že by se rozplýval. Když o tom přemýšlím, tak nechci, aby to vyznělo, že mě týral. To určitě ne! Jsem mu spíš vděčný.“

Janda: Prozraďte nějaké příhody. Těch muselo být!
Růžička: „To, že jsem měl roztržený dres a… Už jsem dospělý, takže na něj snad už nikdo nemůže zavolat sociálku! (smích) Jednou jsme hráli s dorostem, myslel jsem si, že jsem mistr světa a zařval na rozhodčího, že to nebyl ofsajd. Táta mě čapnul za dres, ať se laskavě uklidním, tak silně, že ho roztrhnul. V dětství mi rozšlapával hokejky. Nebo jak děti hrají s mřížkou, tak když jsem měl střídat, drápnul mě za ni tak rázně, že mu skoro pokaždý zůstala v ruce, musely se dotahovat šroubky. Pleskání hokejkou o trénincích přes zadek bylo taky běžný. Ale za nás to bylo normální, dneska nevím, jak by se na to lidi koukali. Takový trenér by asi v klubu dlouho nevydržel.“

Janda: Vy jste to od něj brali, že?
Růžička: „Ano. Věděli jsme, že hokej hrál a neléčí si na nás žádný mindrák. Řval i na ostatní, ale na mě jako na syna si dovolil nejvíc, to je normální. Ale já na to vzpomínám hrozně rád, žádná traumata z toho nemám.“

Janda: Jak jste ho vlastně oslovoval? Tati, trenére?
Růžička: „Ty jo, jak to bylo? (přemýšlí) On mi říkal normálně Vláďo, ale já ani nevím… Já jsem ho vlastně nijak neoslovoval. Ani jsem s ním moc nemluvil, jako že bych s ním něco konzultoval na střídačce. To s ním nikdy moc nešlo. (smích) Tam byla vždycky jenom jedna pravda. Ale určitě jsem mu nevykal.“

Strachová: Ostatní vrstevníci mu museli vykat, ne?
Růžička: „V mládí určitě jo. Za nás to tak bylo. Dneska je to samej tréňo, trenére, ahoj, čauky. Do toho vzájemné plácání. Je jiná doba. Nevím, jestli bych panu Slížkovi, když nás vedl na Slavii, přišel a řekl mu: Čau tréňo… Asi by nebyl úplně spokojený. Za nás se vykalo všem.“

Janda: A jak to potom bylo v áčku?
Růžička: „Když byl člověk mladej, vykal mu. Ale po jedný, druhý sezoně sám přišel s tím, ať mu tyká. Já jsem byl vychovaný, že jsem všem vykal. Povolali mě v šestnácti do áčka, a i když jsem dobře znal Michala Supa, tak jsem za ním přijel a říkám Dobrý den. On se na mě podíval, jestli jsem prý normální. (smích) Já jsem radši všem vykal a čekal, než mi nabídnou tykání.“

Strachová: Jak to všechno šlo skloubit se školou?
Růžička: „Těžký to bylo. Ale naštěstí jsem měl skvělou mámu, která psala do čtenářských deníků, sbírala byliny. Nebyl jsem premiant třídy, ale moc pětek jsem nenosil, maturitu mám. Tu jsem udělal hlavně kvůli mámě, jsem za to rád. Být jenom na mně, tak nevím nevím.“

Strachová: Takže máma vás musela dokopat.
Růžička: „Obrazně řečeno. Byla hrozně hodná, pomáhala, jak to šlo. Měl jsem spoustu tréninků, zápasů, do toho výjezdy s mládežnickou reprezentací.“

Janda: Bojoval jste někdy s myšlenkou, že nebudete v hokeji tak dobrý jako táta? Nebo jste chtěl být lepší?
Růžička: „Samozřejmě jsem chtěl být lepší. Tohle mi trošku chybí v dnešní mládeži. Když se někoho zeptám: Chceš být nejlepší? On na to: Jo, asi, klidně, proč ne… Za nás jsme chtěli být všichni nejlepší! Za nás nikdo nedělal hokej, že si jenom chodíme zahrát.“

Strachová: Čím to je?
Růžička: „Nevím. Neberou to asi tak vážně. I když pochopitelně jsou výjimky. Jestli je to tím, že těch možností je fakt fůra. Když to vezmu na sebe, měl jsem taky hodně možností. Počítač, PlayStation, super Nintendo, měl jsem skoro každou konzoli, co byla. Ale stejně jsem běhal venku. Když k nám kamarádi přijeli na víkend, pět až šest hodin jsme hráli hokej. A potom do noci PlayStation. Protože venku byla tma, hrát hokej nešlo. Obecně je spousta možností, děti dělají víc sportů, což je super. Čím víc, tím líp. Ale v určitou dobu je třeba si vybrat. Když chceš dělat něco pořádně, super. Když ne, tak ok, dělej si toho víc, ale nehroť to tolik. Rodiče to ani nebude stát tolik peněz a starostí. Takže ať to spíš berou zábavnou formou.“

Strachová: Jestli to není tím, že děti ani často nevědí, proč vlastně sportují.
Růžička: „Možná. My jsme tím žili, chodili jsme na hokeje. Když Slavia vyhrála první titul, všichni jsme chtěli být v áčku a zažívat to samé. Lidi na vás koukají, fandí. Navíc vyhraješ tak obrovský pohár, který je větší než ty! Třeba dnešní děti nemají takovou představivost.“

Janda: A když se vrátím ke srovnání s tátou, řešil jste to někdy? Že nebudete tak dobrý?
Růžička: „V určitý moment jsem to pochopil. Vidíš, že se loučí s hokejem na Slavii a je tam tak narváno, že lidi div nevisí na lustru. Legendy na ledě, všichni o něm vypráví, v televizi je medailonek. Mluví o něm jako o jednom z nejlepších v historii. Takže mi to postupně došlo. Já jsem potom hrál hokej, aby mě to bavilo.“

Strachová: A pak jste zjistil, že už vám takovou radost nepřináší?
Růžička: „Postupně mě přestal bavit. Je to profesionální sport, člověk za něj dostává peníze, ne malé. Ale pořád by to měla být zábava. I během tátovy éry se tím bavili. Dneska? Moc radosti není. Prohraje se, je konec světa. Prohraje se podruhé, potřetí a je panika, co s tím. Neustále mítinky, pohovory. Ze sportu vymizela radost. Táta mi navíc říkal, že jsem se měl narodit do jiné doby.“

Janda: Jak to myslíte?
Růžička: „Že jsem mohl hrát ještě líp. Já mám tátovu postavu. Kdo si trochu pamatuje, jak hrál, tak mám podobné bruslení, dlouhý skluz. Jenže za mě se to začalo posouvat. A dneska statnej chlap, který má 190 centimetrů a 105 kilo, už skoro nehraje. Když jsem přišel v šestnácti do áčka, pořádně jsem si nezahrál. Kolem všechno stokiloví pořízci, stačilo fouknout a já lítal po kolenou. Dělali si srandu, že si můžu dát brusle na lokty, abych po nich vyjížděl z rohu. Dneska hrajou kluci, kteří mají 80 kilo, stokiloví mizí. Sport se změnil, je to o rychlosti, o dřině. Technika vymizela.“

Janda: Přitom táta byl geniální technik.
Růžička: „Což jsem podle mě byl po něm. Ale technika vymizela. Párkrát jsem zažil, když se ti povedlo něco hezkýho, technicky skvělýho, tak trenér si povzdychl: No, ještě že ti to vyšlo! Kdyby ne, oni by jeli do protiútoku… Tohle vymizelo, což mi taky vzalo chuť do hokeje. Protože přihrát si, něco vymyslet, vymíchat, přečíslit, udělat si radost sám sobě? Všechno je jinak. Motto je jasné: Hlavně to neztratit! Oni řeknou: Hrajte si v útočném pásmu, co chcete. Ale ono to taky tak není. Já to chápu, hraje se na výsledky, ale už je to bohužel bez radosti.“

Strachová: Máte pocit, že to hokejisté berou hlavně jako práci? A způsob, jak vydělat peníze?
Růžička: „V určitém věku podle mě jo. Prostě člověk dělá, co chce trenér.“

Strachová: Ale pak musí být rozdíl mezi hráčem, u kterého cítíš, že ho to baví… Nebo ne?
Růžička: „Stoprocentně je to cítit. Jsou výjimeční hokejisté, jako třeba Pasta (David Pastrňák), Neči (Martin Nečas), kteří volnost mohou mít. Protože jsou neskuteční. Nedovedu si představit, že by Pastu měl někdo svázat. Ale když to vezmu v extralize, hokej se změnil. Z nadšení a výjimečných věcí do stereotypu. Nahodit puk, bojovat, bruslit nahoru, dolů, vystřídat. Někdy se něco naskytne, ale těch situací je málo. Já si třeba hrozně rád pustím na youtube zpětně play off 2003 nebo 2004. Každý hokejista byl úplně jiný. Hráč nemusel mít jmenovku na zádech, ale poznal jsi ho. Někdo nebyl technik, hned jsi to viděl. Jako třeba bývalý parťák Marek Tomica, snad mi promine. Ale zase jsi věděl, že byl schopný skočit obličejem do střely, aby puk neskončil v bráně.“

Janda: Technické hráče jste také poznal hned.
Růžička: „Třeba Jakuba Klepiše. Nádhera! Když měl puk na hokejce, to byl balzám. Zvlášť pro mě, technického hráče. To byl jeden z mých vzorů, chtěl jsem mít ruce jako on. Ale dneska? Když vezmeme hráčům jmenovky, je těžký je rozpoznat. A za chvilku bude hůř, až skončí top hokejisti jako třeba Vláďa Sobotka. Kdo ví, jak to bude dál…“

Janda: Led plný univerzálních vojáků bojující o vítězství.
Růžička: „Asi tak, no. Tak jedině jim udělat větší jmenovky…“

Není den, abych si na mámu nevzpomněl

Strachová: Během řady dílů jsme se bavili, jak je těžké, když rodiče trénují svoje děti. Jak to ustál váš vztah s tátou? Mělo to na něj vliv?
Růžička: „Vůbec ne. Už jsem zmiňoval předtím, že jsem mu za všechno vděčný. Já na to vzpomínám fakt rád. Bylo řvaní, kolikrát i slzy. Ale já nebral slzy tak, že je na mě táta zlej. Brečel jsem spíš kvůli tomu, když se mi nedařilo, nebo když jsem nedal gól. Protože jsem chtěl být nejlepší. Ale vztah to vůbec neovlivňovalo.“

Strachová: Vždycky jste cítil, že vás má rád?
Růžička: „Nám táta vždycky vštěpoval, že když na tebe trenér řve, něco v tobě vidí a chce to z tebe dostat. Až přestane, to je konec.“

Janda: Protože nad vámi zlomil hůl, že z vás nic nebude.

Strachová: Nebo že už jste všechno ukázal a nemůžete se posunout.
Růžička: „A musím říct, že je to pravda. Pak jsem hrál v Rakousku, byl jsem na Spartě, když tam byl Uwe (Krupp). A člověk pozná, že i když se trenér snaží, tak mu na tobě tolik nezáleží. Když vidíš, že za tebou ani nepřijde, je to blbý. Taky je třeba rozlišit, jak kouč řve. Něco je zbytečné a může se stát, že je na tebe jenom zasedlý. Ale pokud s tebou rozebírá hokej, je to jiné. Musí to být konstruktivní řev. To je krásný výraz, co? (smích) Tohle nám vždycky táta vštěpoval. Když na nás řval, nebral jsem to tak, že nás asi nemá rád, ale chce nás posouvat.“

Janda: Šárka se ptala na vztah s tátou. Teď na další citlivé téma. Už to bude skoro deset let, kdy zemřela maminka Eva. Obrovská hokejová fanynka a velmi oblíbená žena, která vás maximálně podporovala. Jak moc vám chybí?
Růžička: „Když jste tohle všechno vyjmenoval, chce se mi brečet. Jo, je to pořád smutný.“

Janda: Maminka nosila do slávistické kabiny sladké, hokejem také žila.
Růžička: „Není den, abych si na ni nevzpomněl. Změnil jsem si číslo na dresu na její památku, góly jsem věnoval jí, na ruce mám vytetovaný její podpis. A musím říct, že hlavně dva roky poté, co odešla, jsem cítil, že ji mám neustále vedle sebe. Jako by věděla, že ji opravdu pořád potřebuju. Bylo mi sedmadvacet, ale pořád jsem byl malý ucho. Takový střevo, který si myslelo, že za něj máma vždycky všechno vyřeší. A najednou zjistí, že je hozený do světa. Bylo to silný probuzení.“

Strachová: Taková ztráta nikdy nemůže přebolet, jen smutek není tak intenzivní. Ona byla náruč, v níž jste vždycky našel zastání, že?
Růžička: „No jasně. Jak už jsem říkal, byl jsem na sebe hodně sebekritickej. Po dvou blbých třetinách jsem si připadal na ledě k prdu. Zbytečný. Říkám: Mami, pomož mi! No, a na začátku třetí části jsem z rohu hodil puk na bránu. A gól! I poté, co odešla, je pořád se mnou… Pro mě je máma středobod vesmíru. A určitě nejenom pro mě. Napojení dítě – matka je nejsilnější. Něco neskutečného. To se ani nedá vysvětlit, zvlášť v dnešní době, kdy se dá všechno dát do tabulek, propočítat. Ale tohle ne. Bylo to těžký. Když máma onemocněla, bylo mi šestadvacet. Člověk si v tu chvíli myslí, že jsou všichni nesmrtelní, ale…“ (odmlčí se)

Janda: V čem vám nejvíc pomáhala?
Růžička: „Prakticky ve všem. Co bylo potřeba v bance, na úřadě, prostě všude. Měla na starost veškerý chod celé rodiny od á až po písmenko, které ani neexistuje v abecedě. Řešila komplet všechno.“

Strachová: Jak prožívala, když vás táta cepoval? Snažila se vás chlácholit?
Růžička: „Pro mámu, i kdybych bruslil na jedný noze, jsem byl nejlepší z nejlepších. Naopak tátovi říkala: Už ho nech bejt! Vždycky byla oporou celé rodiny. Musím říct, že nás její odchod zasáhl všechny. Babičky, dědy… I moji manželku, tehdy ještě přítelkyni. Každý ji měl moc rád. Byl to blesk z čistého nebe. Když vám mamka někdy v květnu nebo v červnu řekne, že je nemocná, ale že to bude dobrý, a vidíš na její tváři, že to dobrý nebude, je to silný… (odmlčí se) Šlo to hrozně rychle. Asi během sedmi měsíců.“

Janda: Navíc báječně vařila a pekla, že? Jednou jsem měl možnost ochutnat ty sladkosti, které donesla do slávistické kabiny. A bylo to něco úžasného.
Růžička: „Její jídla mně budou chybět nadosmrti. Můžu si dát svíčkovou od nejslavnějších kuchařů na světě, se všemožnými michelinskými hvězdami, ale stejně mamky byla nejlepší. Na to se nedá zapomenout. A to nemusela být jenom svíčková, ale i normální jídla uměla úžasně. Třeba když položila řízek na talíř, člověk na něj měl chuť, jenom když ho tam viděl. Ona si s tím vyhrála. Když se o tom bavíme, musím zmínit manželku Veroniku, která mi v těžkých chvílích moc pomohla. Formuje mě do osobnosti, jakou teď jsem. Máme hezky nastavenou rodinu. A když jsou doma všichni spokojení, hned máme lepší život.“

Janda: Musíme zmínit další citlivé téma, které s tím souvisí. Není tajemstvím, že si táta našel krátce po smrti manželky novou známost s nevalnou pověstí. Hned bylo jasné, že to těžce nesete. Jak se od té doby změnil váš vztah s otcem. Jste spolu v kontaktu?
Růžička: „Co k tomu můžu říct… V nějakém kontaktu jsme, není to úplně na každodenní bázi. Ale víme o sobě, voláme si. To je asi tak všechno. Už se o tom napsalo dost, lidi si asi dokážou sami dát nějaké souvislosti dohromady. Krev není voda. Prostě je to pořád můj táta. Ale jsou věci, a on to ví, že jsou věci, které…“

Janda: Přes které nejede vlak.
Růžička: „Ano. A nad kterými nedokážu jenom tak mávnout rukou. To asi nejde. A on to ví.“

Janda: Lidé nejsou úplně mimo sociální sítě a vědí, koho si táta našel. I tohle určitě řešíte?
Růžička: „Já bych to asi nějak zaobalil. (přemýšlí) Víte, nechci se k tomu vyjadřovat, ale pro mě je priorita, aby byl táta šťastnej.“

Janda: A je?
Růžička: „To je otázka na něj. Já můžu říkat, jestli já jsem spokojenej a šťastnej. Můžu mluvit jenom za sebe. Ručím za svůj život, mám krásnou rodinu, psa. Já jsem šťastnej.“

Janda: Děti se vídají s dědou?
Růžička: „No tak vídají… Jo, vidí se. Není to extra často, ale geny se nezapřou.“

Janda: Váš syn je také Vladimír?
Růžička: „Ano, v rodině už čtvrtý v řadě. Doufám, že jednou bude i pátý. Chodí do třetí třídy, už má taky telefon, takže si občas s dědou napíšou. Ale že bychom se vídali nějak hodně, to úplně ne.“

Strachová: Vy jste ale přes neshody v osobní rovině dokázali dlouho fungovat jako trenér a hráč v Chomutově. Což mi přijde fajn. Bylo to ale těžké?
Růžička: „Když se k tomu vrátím, začátek jo. To se bavíme o období bezprostředně poté, co mamka v únoru zemřela. Ale spíš šlo o náš vztah mimo zimák. Na ledě se nic moc neměnilo, což souvisí i s tím, jak jsme se bavili – já ho vždycky při hokeji bral jako trenéra. Na ledě to pro mě nebyl táta, já v něm viděl auru neskutečného hokejisty i kouče. A věděl jsem, že to se mnou myslí dobře. Tam mi to nedělalo problém. Až vždycky mimo led to pro mě byl táta.“

Janda: A tam přicházely třecí plochy?
Růžička: „Když mamka odešla, najednou jsem se cítil sám. Měl jsem skvělou přítelkyni, která mi byla obrovskou oporou, ale když vám odejde v tu chvíli asi nejdůležitější osoba v životě, je to těžké… Už jsem mluvil o tom, že moje napojení na mámu bylo fakt silné. Najednou je všechno jinak, člověk se s tím pere. Hlavou ti běží otázky, proč se to stalo. Byl jsem někdy i podrážděný a říkal jsem si, jestli mám zapotřebí nechat na sebe řvát. Je pravda, že když byla máma nemocná, byl to první moment, kdy mi to lezlo i do hokeje. Když to s ní bylo blbý a my jsme prohrávali, najednou mě to v tu chvíli ani moc nezajímalo. Myšlenky jsem měl jinde. Což se dřív nedělo, hokej byl středobod vesmíru.“

Strachová: Priority se přeskládaly.
Růžička: „Do toho jsem začal mít rodinu, děti. Hokej se z prvního místa odsunul níž. Bylo těžký se motivovat, neustále dřít. Ale zase byla motivace hrát dobře, dát gól pro mamku. Nebo pro diváky. Vždycky jsem se snažil hrát hokej pro ně. Vymyslet něco, zaseknout puk za modrou čárou. A v době, kdy všichni si říkají, ať už to někomu dám a chytají se za hlavu, si ještě počkat a na poslední chvíli to dát někomu před prázdnou. A pak ti na kafi poví: Ty jo, to bylo hezký! To mě motivovalo dál.“

Syn a fotbal? Láska na první pohled

Strachová: Jaký je váš život po kariéře? Učíte i prvňáčky tělocvik, jak jste se k tomu dostal?
Růžička: „Mám pocit, že děti mě vždycky měly rády. Už když přišly za staršími spoluhráči do kabiny, hned šly za mnou, dělali jsme blbosti, hráli jsme si. Bavilo mě si je získat, třeba jsme hráli na schovávanou. Když jsem končil s hokejem, šrotovalo mi v hlavě, co všechno budu dělat. Bydlím na Jižním městě, což je, mimochodem, skvělá lokalita. Kousek od nás postavili nový úžasný stadion, Kateřinky. Manželka pracuje ve školce, takže mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych zorganizoval kroužek bruslení. Prostě aby se děti naučily bruslit, osvojily si pohyb na ledě. Až jim někdo řekne, aťsi jdou zabruslit, aby měly radost, že to umí.“

Janda: Ale nic na výkon.
Růžička: „Přesně. Je jedno, jestli to někdo umí skvěle a bude z něj hokejista nebo krasobruslařka. Ale aby věděly, co to je mít brusle na nohou, že to klouže. Tak jsem se vydal touhle cestou, obešel jsem školky, přednesl jim svoji představu. Všichni byli celkem nadšení, ale i vystrašení. Že je to led, a co když se jim něco stane? Musím zaklepat, už máme za sebou druhý rok kroužků a nic se nestalo. Jenom malé modřinky.“

Strachová: Děti padají z malé výšky, navíc v jejich věku jsou gumové.
Růžička: „Přesně to jsem chtěl říct. Rodiče se někdy bojí až zbytečně. Opravdu padají z malé výšky. Jo, někdy si natlučou koleno, ale spíš se leknou. Potom jsou děti, které nakonec padají schválně a rády, mají z toho srandu.“

Strachová: A jak jste se dostal k učení prvňáčků?
Růžička: „Kroužky v mateřské školce byly první krok. Potom mě napadla návaznost, protože vedle je i základka. Tam jsem se zmínil, pan ředitel byl nadšený. Funguje to už třetí školní rok, mám vlastně všechny třídy. Některé starší kluky to nadchlo tak, že už začali sami hrát hokej. Já jim říkám, že na extraligu už to asi nebude, ale dělají velké pokroky, chodí ke mně i na individuální tréninky. Hlavní je, že je to baví. No a u prvňáčků mám i tělocvik.“

Strachová: Jak poslouchají?
Růžička: „Jak kdy. (smích) Když je pátek a vědí, že mají před sebou víkend, je to někdy těžší. Když jsem dostal tuhle nabídku, řekl jsem si, že to zkusím. Děti mě baví. U prvňáků chci hlavně vzbudit nadšení pro pohyb. Vím, že je to trochu klišé, všichni to říkají. Omílá se to. Ale je pravda, že děti dneska mají pohybu hrozně málo. Zajímají je jiné věci. Telefony, tablety.“

Strachová: A platí to už i u prvňáčků? Není u nich nadšení pro pohyb větší?
Růžička: „Neříkám, že všichni mají hned telefon, ale je jich dost. A chtějí si hrát na nich hry, už ne tolik v reálu. A co pro mě je trošku smutný, že nikdo nechce být hokejista. Na celé obrovské škole jsou asi dva nebo tři.“

Janda: Čím chtějí být?
Růžička: „Měli jsme hodinu, kdy jsme si povídali, protahovali se na karimatkách, protože tělocvična byla obsazená. Navíc venku pršelo. Takže jsem si je vzal do jedný třídy a schválně se jich ptal, čím chtějí být. A nekecám, z osmnácti jich čtrnáct řeklo, že chtějí být youtubeři. Dva astronauti a mám pocit, že dva fotbalisti. To byli prvňáčci.“

Janda: Sociální sítě atakují děti brzy.
Růžička: „Až mě to překvapilo. Ale jsou to děti, třeba to bylo tak, že jeden řekl youtuber, ten druhý nevěděl, co povědět, tak to zopakoval. Je to možný.“

Strachová: U dětí se to mění. Syn od manžela chtěl být taky youtuber, protože byl kolem toho boom. Ale o něčem to svědčí, to je pravda.
Růžička: „Minimálně musejí vědět, že youtubeři existují a co dělají. Pro mě je hlavní, abych je motivoval se hýbat. Nechci z nich dělat hokejovou třídu, jsou tam i holčičky.“

Janda: Mám kamarády, kteří u vás mají děti, a moc si to pochvalují. Že vás děti mají rády, máte k nim krásný přístup.
Růžička: „Tak to moc děkuju. A tahle otázka nebyla domluvená!“ (smích)

Strachová: A jaký přístup máte ke svým dětem? Obě dvě sportují, viďte?

Janda: Osmiletý syn Vláďa je výborný fotbalista, párkrát jste mi posílal videa, co už umí. A opravdu mu to jde znamenitě!

Strachová: Hrál i hokej?
Růžička: „Ano, ale pokud jde o fotbal, byla to láska na první pohled. Už když byl malinkej, na zemi ležel tenisák od našeho psa a levou nohou do něj začal kopat. S velkým citem. Držel si ho u nohy. Tak jsme mu koupili větší balon a bylo to stejný. Potom jsme pořídili brány, každý gól oslavoval. Musím říct, že na co sáhne, to mu jde. Tedy vyjma plavání, s tím má trošku problémy, nemá úplně rád vodu. Jinak se ke všemu umí postavit. Už ve třech letech jsme ho dali do Zlíchova na fotbalový kroužek, kde byl super trenér. Mladej do toho byl neuvěřitelně zapálenej. Ostatní koukali, jak lítá letadlo, jeho to vůbec nezajímalo. Když koukali do nebe, on tam prokličkoval celý hřiště… Vidí balon, hned chce dávat góly. Vedli jsme ho i k hokeji, protože to doma viděl. Bylo super, že když jako malej šel na zápas, dvě a půl hodiny vydržel koukat opravdu na hokej. Na tu hru. Nic jiného ho nezajímalo. Viděl puk a to mu stačilo.“

Janda: To je u menších dětí nevídané, většinou je nebaví koukat celou dobu.
Růžička: „Jak jsme se bavili, že každý je jiný, tak to je dcera. Jak den a noc. Hokej ji vůbec nebavil. Maximálně na jednu třetinu. Ale připoutat někoho k sedačce asi úplně nejde. (smích) Jeho to bavilo. Baví ho běhat, je malý, drobný, čamrda. My sport milujeme, manželka ho taky dělala.“

Janda: A jak dobře! Je dokonce mistryní světa ve sportovním aerobiku.
Růžička: „Přesně tak. Je skvělá, dosáhla toho hrozně moc. Nedávno běžela mezinárodní Spartan race – 52 kilometrů se 70 překážkami. A byla čtvrtá, dala to za deset hodin. Už je v aerobiku úspěšná i jako trenérka, vypiplala si nástupkyni Klaudii Baborovskou, která už byla třetí na mistrovství Evropy. Jsem na ni pyšnej.“

Strachová: Dcera také dělá aerobik?
Růžička: „Ano. Obě děti vedeme ke sportu. Dceři bylo nedávno pět a je po mamince. Doma neustále skáče, je to showman, před nikým se nestydí. Když lidi tleskají, jí to nabíjí, hned přidává další věci. Sport děti formuje. Není to tak, že si může dělat, co chce. Protože jednou každý bude chodit do práce, kde bude poslouchat šéfa. Musíš fungovat ve světě. Sport je na to super připraví.“

Strachová: Je syn soutěživý?
Růžička: „Extrémně. Jakákoliv prohra, to jsou krokodýlí slzy. Ale mně se to líbí. Protože většinou dneska děti něco prohrajou, a je jim to skoro jedno. Malej vůbec. Když nedá gól, je smutný.“

Janda: Co jsem viděl videa, je menší postavy, ale šikovný. Takže nový Messi!
Růžička: „To by bylo krásný. (smích) I pro mě je to modla, ze sportovců nejlepší člověk na planetě. Když vyhráli mistrovství světa, doma na to vzpomínají dodnes. Dcera se schovávala v kuchyni mezi hrnci, protože jsem řval na celý barák. Roztrhnul jsem u toho i tričko. Pak jsem si dojetím pobrečel. I syn ho miluje. Snažíme se ho podporovat. Probouzí se s tím, jestli už má trénink. A jsem rád, že když jde ven, dokáže si kopat tři, čtyři hodiny. Ostatní děti jdou ven na pár minut, ale potom jsou zpátky na telefonu. On ne. Má navíc obrovský chtíč být nejlepší. Když se ho zeptáte, tak hned vypálí, že chce být nejlepší fotbalista na světě. Ještě rychleji, než dořeknete otázku. Maximálně ho s manželkou podporujeme. Ale geny se nezapřou, a když se jdu dívat na syna, tam jsem na něj asi tvrdší, než bych měl být.“ (smích)

Růžička o tátovi: Jsou věci, přes které nejede vlak. Jak mu chybí maminka? Co láska k hokeji?

HokejZdeněk Janda10. září 202512:00

Plekanec a Šafářová o výchově i rodičích na turnajích: Proč stresují pětileté děti?

OstatníZdeněk Janda16. července 202512:00