Šembera: Rozhovor o sexu a životě na vozíku | iSport.cz
Jiří Punčochář
14. srpna 2010 • 05:00

Šembera: Rozhovor o sexu a životě na vozíku

Vstoupit do diskuse
9
TOP VIDEA
SÁZKAŘSKÉ TIPY: Pardubice mohou obrat i Baník. Vyplatí se vsadit na střelce Sparty
RENTGEN: Jaká je souhra stoperů Sparty? Návrat Hancka odskáče Lischka
VŠECHNA VIDEA ZDE

OTEVŘENÝ ROZHOVOR - Řádí na skateboardové U-rampě, touží zkusit bungee jumping, plánuje cestování po Americe. Motocyklový závodník Lukáš Šembera je sice na vozíku odkázán na druhé, přesto je jeho život v některých ohledech svobodnější než ten minulý. Od tetování na rukou až po volný čas s přítelkyní. Žije s vervou, nevzdává se. Pořád věří, že jednou vstane.



Ten den se snaží vymazat z paměti, i když skutečnost už nezmění. Náraz na obrubník při exhibici, na níž si zlomil čtvrtý a pátý páteřní obratel, mu loni nejen zkazil kariéru jezdce v mistrovství světa, ale hlavně otočil svět naruby. „Přál bych pořadatelům, kteří tam ten obrubník nechali, aby si jeden den zkusili můj život,“ řekne posmutněle sedmnáctiletý Šembera, když o nehodě vypráví.

Kdybych vám dal možnost týden dělat cokoliv jako dřív, závodil byste zas na motorkách?
„Nevím, jestli bych šel do motorek, nebo raději na školu. A jezdil jen tak pro zábavu. Ale o tom je těžké mluvit. I kdybych nejezdil, mohlo se stát to stejné. Znám lidi, co spadli ze schodů a jsou na vozíku. To mohlo být jakkoli. Pokud je to tam někde napsané, tak to nemusela být ani motorka. Mohlo mě srazit auto. Já jsem dělal hodně blbostí. Možností by bylo až až.“


Věříte na osud?
„Četl jsem takový text, kde stálo, že lidé nazývají osudem svoje hloupé činy. Jako že osud je jejich výmluva na vlastní blbost. Za to, co se nám děje, si můžeme sami. Plus za můj úraz organizace závodu, která tam ten obrubník nechala. Všechno to bylo dohromady. Nebyla to jen moje chyba, ale i organizátorů. Nevím, jestli zrovna v tomhle má palce osud.“

Přepadávají vás černé myšlenky?
„Celkem pořád. Nedá se říct, že by nic nebylo. Kolem sebe mám bariéry, s tím se musím naučit žít. Ale i tak se to dá. Hlavně se snažím dělat co nejvíc věcí sám, abych nebyl na někom závislý. Od osmnácti budu mít auto, což bude mnohem lepší. Doteď s dopravou po Brně otravuju máti, aby mi pomohla. Pak budu mít auto, budu mít výtah u baráku, takže si vyjedu z vlastního bytu výtahem na parkoviště. Budu samostatný. Věřím, že pak to bude zase o něčem jiném.“

Kdy na vás jde splín?
„Třeba když ležím v posteli, nemůžu zabrat, koukám do zdi a myslím na to, že jsem mohl dělat něco jiného. Ale to je blbost. Řeknu si pak pro sebe, že to nezměním, a že jen můžu čekat, makat a doufat, že to vyjde.“

Funguje to?
„Já jsem vždycky trpěl zlomeninama. Už ve třinácti letech jsem si přerazil nohu a ležel jsem v nemocnici v Chorvatsku. Byl jsem zvyklý, že se mi pořád něco stávalo, a přesto jsem bojoval. Po tom Chorvatsku jsem měl berle a už jsem mazal na motorku. Němci si mě fotili jako blázna.“

Co vás drželo nad vodou loni, když jste zjistil, že nebudete chodit?
„Vzpomněl jsem si na třináctiletého kluka, týpka, co skočil salto vzad na vozíku. To mě drželo. Že bych mohl taky něco takového udělat. Jsem blázen. Vždycky jsem měl rád adrenalinové věci a nepřemýšlel jsem nad tím, že by se mě mohlo něco stát. Dělal jsem kraviny na skútru, jakmile mi někdo řekl, že jsem srab, hned jsem mazal a udělal to. Nikdy jsem nechtěl být srab.“

Jak se takové salto na vozíku dělá?
„Má nájezdovou rampu, na ní zabere dozadu a skočí to. Viděl jsem to už dřív, tak jsem si na to video vzpomněl. Ten kluk je blázen jako já. Taky jsem už byl ve skateparku, dával jsem si i U-rampu.“

Napadlo vás někdy, že svoje soužení sám ukončíte?
„Ne, to je zbytečné. Kdybych byl nehybný od krku dolů, tak bych se asi nechal převézt do Švýcarska, dal sto tisíc a nechal bych si píchnout injekci. Protože bez rukou bych nechtěl žít. Já jsem hodně aktivní člověk a ruce potřebuju. Bez nohou se to ještě dá, ale žádat někoho, aby mi dal napít nebo najíst, to už bych nechtěl. Jenže to jsem řešit nemusel. Naopak bych teď chtěl říct všem mladým lidem, kterým se stalo něco těžkého, ať bojují. Život se dá žít. Nemá cenu se litovat.“

Od vás to zní opravdově. Je vidět, že životní drajv jste neztratil.
„Ten nezmizí. (usmívá se) Jednou bych chtěl zkusit bungee jumping. To musí být něco.“

Řekněte, jak teď vlastně žijete?
„Život jde celkem v pohodě. Mám měsíc a půl novou přítelkyni, takže většinou jsem u ní, na nějaké akci nebo na rehabilitacích. Prázdniny si užíváme. Jezdíme spolu třeba na srazy, kde se scházejí motorkáři a vozíčkáři. Já jsem si tam například zahrál paintball s šesti vozíčkáři.“

To jde?
„Jasně. První dvě hry platil zásah i do vozíku, pak jsme si sedli na zem, normálně jsme se plazili po hřišti. Na konci dne jsem byl strašně utahaný, lehl jsem a bylo po mně.“

Každého napadne, jak těžká musí vaše situace být. Je na ní taky něco snadnějšího než bylo dřív?
„Že by? (ušklíbne se) Leda tak parkování, míst je dost.“

Jinak ne?
„Čekal jsem, že bude větší ochota ve školách, nebo že někdo bude mít pro mě práci, brigádu, abych si vydělal peníze. Ale to se neděje. Většina škol mi řekla, že předělávat kvůli mně nic nebudou. Mám možnost jít do školy pro tělesně postižené a nebo tam, kde by mě to nebavilo. Do toho se mi nechce. Cukrářství nebo tkaní, o to nemám zájem.“

O co byste zájem měl?
„Třeba o auta. Pohybovat se kolem nich, dělat mechanika. Já jsem ale byl na motomechanikovi a vím, jak je to tam těžké. Na vozíku by to bylo ještě těžší.“

Chcete si teď udělat školu, na kterou jste kvůli závodění neměl čas?
„Jo, chtěl bych mít maturitu. Mám na papíře hodně škol, které by přicházely v úvahu, ale žádná taková, kterou bych chtěl dělat. Jedna je umělecká, kde bych využil svoje kreslení. A chtěl bych taky začít tetovat, to by mě bavilo, ale to je v Ostravě. To bych musel dojíždět nebo tam být na internátu. Jenže já jsem teď pět měsíců nebyl doma. Chci chvíli zůstat v Brně.“

Kdy jste přišel ke kreslení? To není moc motorkářská záliba.
„No to není. (směje se) Já jsem dřív moc nekreslil, neměl jsem moc čas. Ale třeba jsem si obkresloval z internetu postavičky. Víc jsem začal v nemocnici. Teď se tomu chci věnovat pořádně, plus se přes photoshop naučit obrázky upravit.“

Jak se teenagerovi na vozíku například balí holky?
„Když se podíváte, já mám dobrou kočku. Moc fajn. Nemůžu si stěžovat, že by to nešlo. Ona mi napsala i sama, dali jsme si schůzku, pokecali jsme si, dali jsme si něco na pití… klasika.“

Neměl jste ostych, jak si budete počínat, co v nové situaci dělat?
„Bylo to tam. Že věci, které běžně fungují, nejsou. To jsem se styděl. Ale potom, když už jsem s přítelkyní delší dobu, nemám před ní strach cokoliv říct nebo udělat.“

Lukáš Šembera s přítelkyníLukáš Šembera s přítelkyníFoto Michal Beránek (Sport)


Vy jste partnerku dřív měl, ale rozešli jste se krátce po úrazu. Nebyl jste zatrpklý?
„Nebyl, to ne. To jsem spíš chtěl najít další.“ (usmívá se)

Chápal jste, že se s vámi přítelkyně rozchází?
„Nebyl jsem naštvaný. Chápal jsem to, ale hlavně to bylo vzájemné. Po té nehodě se ona hodně změnila. A takhle, jaká byla, jsem s ní nemohl být. Měl jsem jasno.“

Co vám pomohlo, aby vás to nezlomilo?
„Říkal jsem si, že budou další. Neměl jsem nikdy problémy najít si další holku. (směje se) Tak jsem to vzal, a myslím si, že jsem udělal dobře. Neměl jsem rozhodně strach, že to na vozíku nepůjde.“

Jak vám bylo, když jste takhle jel na první rande?
„Neměl jsem s tím problém. Zrovna byla akce s basketbalem, tak jsem se mohl trochu i předvádět. (smích) Cítil jsem se líp, že před ní můžu něco dělat, že nejsem jenom tak odkázaný na sezení.“

Dostal jste plusové body za to, že jste byl závodník?
„Ona se o motorky zajímá, dělá hostesku na závodech. Znala mě, já si ji moc nevybavoval… Říkala, že mě chtěla už dřív. Třeba je dobře, že to tak celé dopadlo.“

Váhal jste, jestli do vztahu jít? Jestli nebudete mladé děvče brzdit?
„To ne… Nebyl k tomu důvod. Já jsem do toho šel hned. Zamlouvalo se mi to, byli jsme skoro pořád spolu. Ona není přímo z Brna, tak jsme za sebou dojížděli. Teď jsme třeba týden u ní, týden u mě. Od října se bude stěhovat do Brna, dostala se na vysokou školu. Bude mi pomáhat i doma a na to se taky těším. Ženská ruka bude potřeba.“

Jak vás představila doma rodičům?
„Já myslím, že mě už znali. Prostě jsme přišli, pozdravili se a bylo to. Představila mě jako každého jiného kluka. Nikdo se na mě nedíval zkoumavě nebo podezíravě, alespoň si toho moc nevšímám. Snažím se nedívat se, co si myslí lidi.“

Je to docela poznat, třeba na oblečení nebo piercingu.
„Tetování bych chtěl ještě další. Líbí se mi to. Lidi říkají, co budu dělat, až mi kůže zestárne, ale mám já řešit, jestli moje kůže bude někdy stará? Žiju teď. Oblečení, co nosím, se mi líbilo už dřív, ale nosil jsem hodně závodní mundúry. Teď si můžu vybírat. Líbí se mi tenhle styl.“

Grafika ŠemberaGrafika ŠemberaFoto Blesk


Bavili jste se o budoucnosti vašeho vztahu, třeba nebo o dětech?
„Ne úplně, tohle téma necháváme. Na to je čas.“

V partnerství, zvlášť pro mladé lidi, je velmi důležitý sex. Jak tohle zvládáte?
„Tak, tohle je se mnou těžší. Ale jde to. Jsem hodně aktivní, přítelkyně může být spokojená. Dokážu jí některé věci vynahradit jinak. Je těžké, když od hrudníku dolů necítím nic. Je složité to snášet, vyrovnat se s tím. Ze začátku to bylo strašné, teď už jsem si zvykl a dokážu si to vzrušení užít jinak.“

V čem to je nejhorší?
„Například nemám orgasmus. Normálně se chlap uvolní, dostane ze sebe všechno. To já nemám. Vzrušení je ale především v hlavě, mě sex baví a dokážu si ho prožít i tak.“

Chtěl byste mít děti?
„Maximálně jedno. Ano, jedno bych chtěl.“

Ptal jste se, jestli to půjde?
„Jde to. Většinou po nějakém zákroku, musí u toho asistovat doktor. A co jsem se dozvěděl, je to nejlepší kolem pětadvaceti let, potom je to už těžší a těžší.“

Když budoucnost ještě detailně neplánujete, jaké jsou vaše blízké plány?
„Chtěl bych příští rok do Ameriky, do Kalifornie. To mě hodně láká. Když jsem byl v Indianapolis, moc se mi ta zem zalíbila. Přál bych si takovou dovolenou přes celé prázdniny. Podívat se do Hollywoodu, projet si Los Angeles. Uvidím, jak to bude s penězi. Zatím předělávám byt, kupuju spoustu věcí a to je náročné. Musím počkat, až budou nějaké peníze, třeba od pojišťovny, pak můžu plánovat dál.“

Co vás momentálně živí?
„Zatím jsem měl nějaké peníze. Mám nemocenskou, od osmnácti čekám důchod. I když to bude jen základ kolem sedmi tisíc. Hodně mi pomáhají rodiče. Musí. Já bych chtěl brigádu, ptám se, abych neseděl doma a něco dělal, ale nedaří se mi ji sehnat. Nemusím přece sedět doma proto, že jsem na vozíku. Chci něco dělat a vydělat si.“

Když nejsou brigády, jak je to s bezbariérovými přístupy? Můžete se pohybovat bez omezení?
„V Líšni, kde žiju, je to kopec nahoru, kopec dolů. To zrovna není dobré měřítko. Autobusy se dají najít, když si zkontroluju na internetu, v kolik jede bezbariérový. Pak se dokážu dopravit. Ovšem musím to mít naplánované, i s přestupy. Dá se to.“

Takže je váš život mnohem organizovanější než dřív.
„Byl jsem free člověk, nic jsem neřešil. Je to těžké si zvykat, že potřebuju něco organizovat. Dřív jsem se podíval na hodinky, řekl jsem si, že to vyjde, sedl na motorku, sto dvacet na tachometru a za pět minut jsem tam byl. Teď musím mít hodinky a pořád to kontrolovat, abych se někde nezasekl.“

Což o to, pro dospělejší život to není špatná průprava.
„To ano, naučím se organizaci.“

Za to, že jste skončil na vozíku, váš otec dříve zvažoval žalobu na organizátory onoho osudového závodu. Za to, že nedostatečně kryli obrubník, o který jste se zranil. Jak to dopadlo?
„My jsme na té akci podepisovali papír, že jdeme na vlastní nebezpečí. Žaloba by byla asi na prd.“

Vyčítáte to pořadatelům?
(přemýšlí) „Nechal bych je vyzkoušet si jeden můj den.“

Na život na vozíku Lukáš Šembera nijak zvlášť nežehráNa život na vozíku Lukáš Šembera nijak zvlášť nežehráFoto Michal Beránek (Sport)


Změnil se po nehodě váš vztah s otcem, který vaše závodění podporoval?
„Moc ne. Doma je stejně ticho, není o čem se bavit. Ony už motorky jsou pryč z naší rodiny, protože nejsou peníze a otec do toho pořád nechtěl sázet další. Už chce taky žít svůj život. Kvůli nám s bráchou prodal loď, Porsche. Věci, které miloval. Vzdal se jich kvůli nám. Teď už se chce i bavit. Já mu to přeju. On dal hodně síly, abychom se dostali tam, kde jsme byli. Teď mu přeju, aby si užil a dostal tu práci zpátky, aby se mu to líbilo.“

Co nejvíc chybí z běžného života vám?
„Hodně mi chybí motorky. Souboje v grupě lidí, které mě nejvíc bavily. Mohl jsem být v této sezoně zase někde vpředu. Když se podívám na lidi, se kterými jsem jezdil, a vidím je na bodech, mrzí mě, že nepokračuju. Nikdy jsem nedosáhl na body v mistrovství světa, nejsem nikde napsaný. To mě mrzí hodně. Kdo projede archiv, nenajde mě tam.“

Třeba se zapíšete jako basketbalista, nevedete si vůbec zle.
„Je to možné. Basket na vysoké úrovni se hraje v Itálii nebo ve Španělsku, tam se dá vydělat i tisíc euro měsíčně. To už je pěkné. Rozhodně bych se chtěl basketbalu věnovat víc.“

Vy jste byl vždycky rád s kamarády, podnikal různé akce. Jak je to teď se zábavou a třeba s pár skleničkami navíc? Můžete si je dát?
„Když se to stane, tak mám asistentku, ta mě pomůže. (směje se a kýve na přítelkyni) Ze zábavy se nechám odtlačit. Opřu se loktama o kolena, koukám dopředu a někdo tlačí.“

Baví vás chodit na večírky?
„Na vyložené kalby nechodím. S lidmi, které znám, je to bezva. Když se kecá, griluje, pivečko si dáme, to je bezvadné.“

Jeden velký večírek byl na konci minulého roku, když jste měl pronajatou celou diskotéku. Tehdy jste se vracel domů z rehabilitace. Koho napadla taková věc?
„Ono to tam patří kamarádovi, takže se to dalo domluvit. Já jsem to moc neorganizoval, spíš otec a nějací další lidé. Mě to potěšilo hodně. Měl jsem kolem sebe kamarády, uvolnil jsem se, zatancoval jsem si, pak jsem na konci spadl na držku. Abych to zachránil, oznámil jsem to jako pokus o backflip.“ (smích)

Představujete si někdy svůj život za pět nebo za deset let?
„Chtěl bych vstát. Pořád v to věřím. Zase by ten život byl o mnoho lepší. I když budu pořád potřebovat vozík. Protože i když udělám pár kroků s berlemi, tak než bych se někam dobelhal ve městě s berlemi, padnul bych. Zatím mi říkají, že vozík potřebovat budu.“

Pár kroků už jste udělal, že?
„Nedávno ano, s dlahami. Zkoušel jsem i berle, ale s nimi to je složité, protože mě nefunguje trup a ujíždí mi zadek. Takže já nepřesunu berle dopředu. To je nebezpečné, hned bych si namlátil. Ale jde to.“

Šembera stále doufá, že se ještě někdy postavíŠembera stále doufá, že se ještě někdy postavíFoto Michal Beránek (Sport)


Zajímáte se u lékařů, jaká je budoucnost?
„Oni toho moc neřeknou. Nedávno jsem ale byl za doktorem na kontrole a ten mi říkal, že místo, které mi šroubovali, je nezlomitelné. Že můžu klidně jezdit na čtyřkolce. Páteř tak srostla, že se nezlomí. A pokud ano, tak se zlomí někde jinde.“

Vy jezdíte na čtyřkolce?
„Jezdil jsem nedávno, jeden vozíčkář mi ji půjčil. Má za barákem pole, tak jsem to tam trochu rozryl. Třikrát jsem se z toho málem vyklopil, ale udržel jsem se. Ani jsem nestačil sledovat, kolik jedu. Koukal jsem hlavně po dírách, aby mě to nevykoplo a nevyletěl jsem někam na Mars.“

To o sobe nemáte strach?
„Obrubníkům se vyhýbám, to není můj kamarád. Strach vážně nemám. Otloukl jsem se hodněkrát. A vždycky jsem padal na hlavu, ta toho vydržela hodně. Nevím, proč jsem padal pořád na ni. Asi ji mám těžkou.“

Témata:  sport, motorismus, Šembera
Vstoupit do diskuse
9

Sport 2020

Tour de France 2020: Vše o 107. ročníku
Trasa a etapy TdF 2020 Startovní listina a týmy na TdF 2020 Vítězové a historie Tour

US Open 2020
Pavouk Ženy Pavouk Muži Vše o US Open 2020

Zrušené a odložené akce
MS v hokeji 2020 zrušeno Olympiáda 2020 odložena EURO o rok odloženo

Koronavirová pandemie zasáhla všechny probíhající i plánované sportovní soutěže a akce. Kompletně zrušen byl ročník Tipsport extraligy, fotbalová Fortuna ligy se nakonec ani kompletně nedohrála.

Tenisové vybavení * Tenisové rakety * Tenisové míče na Heureka.cz

Články odjinud


Články odjinud