Vstoupila na cestu a ta už ji nesla. Marcela Joglová se v několika letech změnila z běžecké amatérky v elitní reprezentantku, která na olympiádě bude stát na startu maratonu. „Kariéru nekončím, ale je to zakončení cesty. Tohle je vrchol, u kterého nebylo stoprocentní, že se splní,“ usmívá se.
Začínalo to joggingem pro radost. Marcela Joglová nebyla žádná květinka vypiplávaná systémem profesionálního sportu. Kdysi bojovala o život druhých jako záchranářka, vydělávala si i jako fitness trenérka. Dnes? Je z ní hvězda početného běžeckého národa. Maratonkyně pro olympiádu, která sčítá sponzorské smlouvy. Zvyká si na mediální aktivity.
„Sice plynule, ale poměrně rychle to vygradovalo. Je to příjemné. Mám nějaké cíle, povinnosti. Beru, že to k tomu patří. Snažím si hlídat nejosobnější zónu, jinak je to v pořádku,“ říká Joglová.
Z masy nadšeného běžeckého davu začala postupně vystupovat, až před dvěma lety na mistrovství světa v Dauhá přišla její značková chvíle. V drsném půlnočním závodě na nábřeží Al Corniche, kde mnohé soupeřky kolabovaly, doběhla pro dvacáté místo.
„Na základě jednoho závodu se říká, že mám ráda extrémy. Upřímně, netoužím po tom. Když se mi to jednou povedlo, neznamená to, že se mi to povede pokaždé,“ usmívá se Joglová.
V Japonsku se jí podobný zážitek vyhne. Právě z obav kvůli velkému vedru pořadatelé přesunuli maratonské závody na sever do Sappora. Jen bude mít znovu trochu divočejší noc. Start ji čeká předposlední den olympiády už v sedm hodin ráno.
„S blížícím se závodem bych chtěla zkusit teplotní aklimatizaci, určitě budu ke konci přizpůsobovat tréninky víc k ránu, zatím je čas,“ líčí Joglová. „Beru to, jak to je. Do Tokia se bohužel ani nedostanu, pravá olympijská atmosféra mě mine. Jsem ráda, že jsem alespoň tam.“
Joglová splnila olympijský limit v dubnu v nizozemském Enschede osobním rekordem 2:28:16 hodiny. Dovedla tak do cíle svou výjimečnou misi. Ještě před dvěma lety jí totiž na olympijský limit scházelo víc než sedm minut. Při letmém pohledu se to mohlo lehce jevit jako Mission Impossible. Jenže Ethan Hunt se občas zjeví i v reálném životě…
„Tohle je vrchol, který nebyl úplně stoprocentní, že se splní. Najednou se splnil. Cítila jsem uspokojení, zadostiučinění,“ vzpomíná Joglová. „Splnila jsem si, v co jsem doufala, v co jsem věřila.“
V Sapporu poběží maraton jako jedna ze tříčlenného českého týmu. Na startu s ní budou Eva Vrabcová-Nývltová a Tereza Hrochová. A to splnila limit i Moira Stewartová, na kterou už místo nezbylo.
„Já jsem hrozně ráda, že jsem u takového zlomového období. Tolik holek nikdy nebylo,“ říká Joglová. „Já to beru, že je to dobře. Holky mě držely v neustálém napětí, že nemůžu povolit. Je to rivalita, ne úplně špatná, akorát sportovní, aby mě to hnalo dopředu.“
Unikátnost olympijského závodu může v Sapporu podnítit i pokus o nový národní rekord. Vrabcová-Nývltová za svým historickým výkonem z ME 2018 v Berlíně (2:26:31) zůstala koncem dubna při závodě The Battle of the Teams jen o 36 sekund. A Joglová? Její kouč Jan Pernica tvrdí, že podobná úroveň je i pro ni. „Tohle jsou časy, které mám v hlavě vzadu schované. Nechtěla jsem je říct nahlas. Netroufnu si na olympiádu o takových číslech hovořit. Ale zrovna Honza Pernica má dost dobrý odhad, co jsem zjistila i podle tréninku,“ říká Joglová.
Před cestou do Japonska ji čeká tradiční tréninkový kemp ve vysokohorském Livignu. Bez povinností, bez pozornosti. Jen ona, její běžecké boty a myšlenky.
„Já jsem nevěděla, kam se sebou a v běhání jsem se konečně našla. Je to pro mě mise. Tady je tlak, ale těším se do Livigna, kde budu sama se sebou, se svým během,“ vysvětluje Joglová. „Pořád si musím udržovat hladinu, aby mě to bavilo, aby se z toho nestala rutina, profese. Našla jsem si, že občas musím vyběhnout do klidu, do přírody, kde jsem sama se sebou. Já mám běh, mamka má kostel. Dala bych mezi to rovná se.“
