Romana Barboříková
3. srpna 2021 • 06:47

Špotáková nekončí: Takhle s hlavou dole ne. Olympiáda jako hybrid

Vstoupit do diskuse
9
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Zažila to při své první účasti na olympiádě v Aténách 2004, kdy oštěpařka Barbora Špotáková nepostoupila mezi dvanáctku nejlepších. Pak vždy brala medaile – dvě zlata a jeden bronz. Teď se v Tokiu opakuje situace z jejích prvních Her. Špotákovou v pátečním finále neuvidíme, stejně jako zbývající dvě Češky Nikolu Ogrodníkovou a Irenu Gillarovou. „Byla jsem v tom vedru jako žvýkačka. A vy tam potřebujete mít pružinu, ne žvýkačku,“ popisovala světová rekordmanka.



Co se v kvalifikaci nepovedlo?
„Nevím. Nepovedlo se všechno. Nebylo tam spojení, které potřebujete, aby to střílelo, a mně to nestřílelo vůbec. Během kvalifikace se to dá změnit hrozně těžko. Tam máte jen tři hody. Na tréninku to zvládnu. Tam si dám nějaký hod, který mě probudí, a pak se to zlepší. Ale tady je na to málo času. Nebyl to vůbec můj den. Je to špatné. Ale v životě se dějí určitě horší věci. Jsem z toho zklamaná, ale asi je nám to tady nějak zapovězené. V pondělí mě potkal Libor Varhaník a říkal, že tu byl v roce 1991 na mistrovství světa. Já říkám: A jak tady vlastně dopadl Železňák? A on: Vypadl v kvalifikaci. Tak to zrovna nechcete den před kvaldou slyšet. Mrzí mě to kvůli lidem, kteří se o mě starají a věří mi. Ale ti dobře vědí, že se tohle stává.“

Cítila jste od rána, že to není ono?
„No jasně. To cítíte. Ale věřila jsem, že se to probudí.“

Jak jste se poprala s rozběhem, o kterém jste dopředu říkala, že by to mohl být oříšek?
„Furt jsme ho posouvali, byla jsem možná moc blízko. Ale úplně o tom to nebylo. Spíš o takové té dynamice. Ta tam nebyla. Špatně se to popisuje, působilo i vedro. Já jsem sama od sebe hrozně hypermobilní, a v tom vedru jsem pak jako žvýkačka. Úplně. A vy tam potřebujete mít pružinu, ne žvýkačku. Já jsem teď extrémně flexibilní, tady bych si dala nohu za krk, to v normálních podmínkách neudělám ani náhodou. Ale na to se nemohu vymlouvat.

Nelitujete, že jste pokračovala v kariéře?
„Vůbec, mám hroznou radost, že ty poslední dva roky s trenérem Honzou Tylčem byly tak pěkné. Myslím, že jsme dobré výkony předvedli. Jedu na světové finále do Curychu, vyhrála jsem letos Diamantovou ligu. Úplně tragické to není. Baví mě to pořád. Hrozně jsem si to přála hodit pro Janečka, protože ten to teď doma strašně prožívá. Věřím, že to jednou uvidí na stadionu, že to třeba hodím před ním. Možná je to i tím, že tahle doba není úplně pro mě. Tohle je takový hybrid. Dneska jsou v módě hybridní auta, tak tohle je přesně hybrid. Je to taková divadelní verze olympiády. Je to vlastně jako když Tři sestry hrály doma v obýváku a přenášely to lidem do obýváků.“

Jak jste prožívala v sektoru okamžiky po třetím pokusu?
„Právě že nějaký konec mi hlavou neběžel, že je to naposled. Nikdy jsem nekončila špatným hodem, vždycky na tréninku hážu do té doby, než se mi povede hezký hod. Takhle s hlavou dolů končit nechci. Kdo ví, ještě mám určitě chuť pokračovat. Až budu mít pocit, že tohle je ta pověstná tečka, tak… Tečky ať si zatím dělají jiní lidé, ale ne já.“

Takže to byla poslední olympiáda, ale rozhodně ne poslední závod?
„Kdo ví. Byla tady 46letá gymnastka, mimochodem velmi sympatická. Takže všechno je možný. Když třeba bude světová situace jiná, bude nějaká šance na zlepšení… Já zatím jedu dál. Až budu cítit čas konce, tak to určitě nebudu hrotit. Ale takhle se loučit, před prázdným stadionem, v takhle špatném dni. To nechci, to bych nerada. Bylo by to smutné a já má ráda happy endy a ne smutné konce.“

Zmiňovala jste, že váš syn Janeček to hodně prožívá. Myslíte, že si přivstal, aby vás viděl?
„Myslím, že jo. On rád drží noční hlídky.“

I normálně?
„Ne, kdy má maminka přijet nebo když čuje, že se něco v noci děje, tak mu to nedá. Asi to bude hasič, tak bude jednou vstávat taky třeba pětkrát za noc.“

Co vás ještě čeká v této sezoně?
„Světové finále v Curychu minimálně s pár tisíci lidmi. Je to jeden z mých nejoblíbenějších závodů. Konečně atletika, Mekka atletiky Curych. A diváci.“

Už je jisté, že tam budou diváci?
„Jisté to není, ale zatím na všech Diamantových ligách diváci byli. Je to jedno. Prostě jedu do Curychu, ať jsou tam diváci nebo tam dvě myši vyběhnou z podpalubí.“

Snažila jste se tady roztleskat aspoň pár Čechů, kteří byli na stadionu…
„To bylo takové… ne zoufalství, ale člověk se snaží s tím něco udělat. Roztleskání je jedna možnost. Na tréninku si můžete vzít oštěp a jít si hodit nějaký jiný hod, který vás probere. To tady nemůžete, nemůžete hodit ničím, protože vás hnedka vyoutují. Můžete běžet rovinku, ale tady bylo takové vedro, že z člověka hrozně lilo, to jsem vyzkoušela. A pak je možnost roztleskat si diváky, kterých tady bylo poskrovnu.“

Pomohlo by to, kdyby jich tady bylo víc?
„Mně by asi teď nepomohlo nic. Omlouvám se těm, kteří vstávali a kteří věřili. To jediné je mi moc líto. Mám hodně fanoušků a lidí, kteří mi věřili, a nepovedlo se to. Ale zase ti, kteří jsou dobří, to pochopí. Je to smutné, ale v životě jsou opravdu horší věci … On vlastně člověk mohl v pondělí oslavit to, že byl doposud negativní a že může závodit. To večer opravdu spadl jeden kámen ze srdce. Už to samo o sobě je dobré.“

Vstoupit do diskuse
9
Články odjinud


Články odjinud