Má jasný plán. Pro Artura Omarova rozhodně není na Hrách v Tokiu cílem zúčastnit se, ale získat medaili. Do prvního souboje nastoupí už zítra. Mezi tréninky si stihl i pořádně prohlédnout olympijskou vesnici. A některé věci jej dost překvapily. „Nejzvláštnější opatření proti nákaze covidem mi připadá zákaz sexu a pití alkoholu, všude,“ směje se český reprezentant v řecko-římském zápase.
Český zápasník dagestánského původu Artur Omarov je skoro pořád v dobré náladě. A tak i o olympijské vesnici vypráví s úsměvem na tváři. Když má říci, co se mu v Tokiu nelíbilo, chvíli přemýšlí.
„Jediné, co mě trochu zklamalo, je ubytování. Čekal jsem to o trošičku lepší, větší. Máme společně s trenérem jednu místnůstku. Jsou tam dvě postele a víc se tam skoro ani nevejde. A nic moc tam nejde dělat. Buď člověk leží na posteli, nebo stojí,“ vtipkuje. „Papírové postele, papírové dveře. Alespoň okna jsou normálně ze skla. Jinak je vše takové nedodělané, zvláštní, no. Ale vůbec mi tyhle válečné podmínky nevadí, alespoň budeme správně bojově naladění.“
Stejně jako většina sportovců si Omarov nemůže vynachválit jídelnu a nabídku pokrmů, která je mimořádně široká.
„Jenom to stolování je šílený. Mezi každou židlí jsou plexiskla, jak před vámi, tak vedle vás. Takže když si sedneme naproti sobě s trenérem, neslyšíme se, musíme na sebe hulákat. Je to zvláštní.“
Na místě také chybí relax centra nebo odpočinkové místnosti, jako tomu na olympiádách bývá. „Máme tu jen jednu místnost, kde všichni fandíme u televize, když někdo bojuje o medaile.“
Zákaz souložení a opíjení
V olympijské vesnici samozřejmě panují mimořádná pravidla s ohledem na nebezpečí nákazy koronavirem.
„Nejzvláštnější opatření proti covidu mi připadá zákaz sexu a pití alkoholu, všude. Nevím tedy, jak kdo pojme olympiádu, ale pro mě je o sportovních výkonech. Takže představa, že si sem přijede někdo jenom užívat, ať už sexuálně nebo alkoholicky, mi připadá podivná. Těmhle proticovidovým opatřením jsem se fakt divil.“
Právě z tohoto důvodu se na místě nenacházejí pověstné automaty na kondomy, které byly odlehčeným tématem několika předešlých olympiád. „Nikde jsem je neviděl. A je pravdou, že jsem je chtěl vzít případně domů jako dárek. Kdo může říct, že má prezervativ z olympiády, že jo?“
Japonsko prý nemají sportovci příliš šanci poznat. Mimo vesnici se prakticky nesmí.
„Ale samotní Japonci na mě působí jako ohromně pracovití a milí lidé. Máte-li jakýkoliv problém, tak se to snaží hned vyřešit. Jsou opravdu velmi ochotní, snaží se nám vše usnadnit. Ohromně na mě zapůsobilo už to, když jsme jeli autobusem, jak na nás mávali lidé cedulemi ‚Vítejte v Japonsku… Hodně štěstí na olympiádě… Do toho!‘ Jsme pro ně opravdu cizí, přesto nám přejí úspěch. Stáli na letišti, jen ze své vůle na nás čekali, mávali, vítali nás. To bylo opravdu hezký,“ popisuje první dojmy Omarov.
Nebezpečí zemětřesení
Zemi vycházejícího slunce trápí relativně často zemětřesení, s tímto nebezpečím se tak počítá při stavbě všech nových budov. Nejinak tomu bylo při vznku zázemí olympioniků.
„Kdyby bylo nějaké zemětřesení, posouvala se nám postel, tak máme vyběhnout na chodbu, kde jsou takové zvláštní výklenky,“ popisuje dvaatřicetiletý zápasník. „Nejprve jsem se divil, co to je. Jedná se o úkryty, kam se má člověk schovat, kdyby přišly otřesy. Ale říkal jsem si, že když všichni opravdu vyběhnou na chodbu, tak do výklenku se vejdou maximálně tři čtyři lidi a ostatní mají asi smůlu.“
S manželkou a dcerou si Omarov prý volá každý den minimálně dvakrát. „Pokaždé mě nabíjí energií. Ony mě takhle na dálku vyloženě dobijí.“
Další, co mu má cestu za úspěchem v Tokiu usnadnit, je speciální amulet. „Už odmalička nosím vždy v dresu kapesník. Dříve to byla v zápase povinnost, nosit kapesník, ukázat rozhodčímu a schovat do dresu. A jak jsem ze staré školy, tak ho pořád mám,“ prozrazuje s pousmáním.
„Dlouhá léta jsem měl kapesník od babičky, ale asi před rokem jsem ho ztratil. Moje žena věděla, jak mě to vzalo a teď před olympiádou mi šila po nocích kapesník, aby mi ho mohla dát s sebou. To je největší talisman!“ pochvaluje si.
Omarov má navíc i několik rituálů, bez kterých se neobejde žádný zápas. „Třeba to, že si vždy ohrnu pravou nohavici. To mám iks let. Nebo mám-li tričko, tak si ohrnu rukáv na pravé ruce. Jsou to maličkosti. A vždycky, když běžím do středu kruhu, tak si v duchu řeknu něco pro sebe a mávám rukama dopředu jako kuře. To je takové mé poznávací znamení,“ dodává rodák z Dagestánu, který žije od tří let v Česku.
