Švábíková: Chvíli jsem nevěřila... Pět metrů? Těžké, budu se snažit!
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Takhle se bojuje na olympiádě! Tyčkařka Amálie Švábíková v pařížském finále skočila národní rekord 480 centimetrů, získala páté místo a zkusila si výšku, za níž se dávaly medaile. Někdejší juniorská mistryně světa posunula české maximum Jiřiny Kudličkové po dlouhých jedenácti letech o čtyři dílky. Na tribuně slavili i její rodiče, přítel - desetibojař Ondřej Kopecký - a trenéři Štěpán Janáček a Roman Šebrle.
Těší vás víc národní rekord, nebo páté místo na olympiádě?
„Asi oboje, je to fakt neuvěřitelné. Jsem obrovsky šťastná a fakt převládají emoce, protože jsem sem přijela s tím, že bych si hrozně ráda skočila osobák a pokusila se dostat do šestého místa. A vlastně to všechno se povedlo. Jsem pátá a odjíždím s českým rekordem. Takže co víc k tomu říct, jsem šťastná.“
Tuhle výšku jste v závodě ještě nikdy neskákala, že?
„Ne, skákala jsem to tady úplně poprvé v životě, takže jsem si to vyzkoušela hned na olympiádě. Když jsem viděla to zvyšování, tak jsem si říkala, že to je fakt skok, a abych pravdu řekla, tak před tou soutěží jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem schopná čtyři sta osmdesát skočit.“
Měla jste z výšky respekt?
„Upřímně řečeno, neměla… Mně to zas tak vysoko proti těm čtyři sta sedmdesáti nepřišlo… A hlavně jsem věděla, že jsem na tyči, na které už jsem někdy byla, takže spíš jsem byla v klidu z toho, že neberu žádnou tvrdší. A právě na další výšce už jsem si brala tyč, na které jsem v životě nebyla. A z té jsem fakt měla respekt. Proto jsem i první pokus proběhla, na dalších dvou jsem vzala měkčí. Ale emocionální vypětí bylo takové, že jsem se asi nedokázala už pořádně zkoncentrovat. Jsem ráda, že jsem si dva pokusy na výšce čtyři sta osmdesát pět vyzkoušela.“
Jak vám bylo, když jste na 480 centimetrech skočila národní rekord?
„Tomu jsem chvíli nevěřila, že se mi to fakt povedlo... Je fakt hrozně krásný pocit zažít, jak nám ty tribuny tady fandí. A fakt fandí každému. Prostě to byl to zážitek!“
Národní rekord Jiřiny Kudličkové čekal na překonání jedenáct let, měla jste ho v hlavě?
„Určitě to motivace byla. Ale v tuhle chvíli jsem se spíš snažila dostat do top šestky. Když jsem koukala na tabuli a viděla jsem pořadí, věděla jsem, že bude potřeba čtyři sta osmdesát skočit. Tím jsem si samozřejmě uvědomila, že je to český rekord.“
Co na závod říkali vaši blízcí na tribuně?
„Rodiče byli nadšení, brečeli. Je tu samozřejmě Ondra. Je to kousek, ale myslím si, že by za mnou letěli na druhý konec světa. Jsem fakt ráda, že tady byli a jsou šťastní.“
Jak jste zvládla nezvykle dlouhou soutěž, v níž bylo na startu devatenáct závodnic? Sama jste byla ve hře skoro tři hodiny…
„Bála jsem se toho daleko víc, soutěž naštěstí probíhala docela hladce. Holky skákaly do čtyři sta šedesáti na první pokusy. Pak byla pauza samozřejmě trošku delší, ale snažila jsem se pořád udržovat a povedlo se mi to. Necítila jsem se nějak unavená, myslím, že síla tam pořád byla. Jsem ráda, jak jsem to zvládla.“
Pátá jste byla už v zimě na halovém mistrovství světa v Istanbulu, je to pro vás průlomový rok?
„Je to tak, dá se to říct. Posunula jsem se hodně, překonala jsem i venkovní český rekord. Je to samozřejmě skvělé.“
Čím to?
„Asi lepší práce na tyči. Pořád teda vím, na čem pracovat. Je tam pořád spousta chyb. Potřebuju určitě zrychlit, ale práce na tyči se určitě zlepšila.“
K medaili vám scházelo pět centimetrů, to už není tak daleko, ne?
„V tyčce se samozřejmě může stát cokoliv a hrozně tady záleží i na pokusech a na tom, jak máte čistý zápis. Medaile jsou za čtyři sta devadesát a čtyři sta osmdesát pět. Zdá se to jako kousek, ale při skoku o tyči je každý centimetr fakt vysoko. Musíte udržet nervy na uzdě, zkoncentrovat se. A pak je to hlavně o hlavě a o tom, jak to zvládnete.“
Posune vám tenhle zážitek vaše představy, čeho jste schopná? V červnu na mistrovství republiky ve Zlíně jste třeba měla symbolické startovní číslo 500…
„Úplně si nechci stanovovat limity. Ale vím, že aby někdo skočil pět metrů, je potřeba, aby se povedlo úplně všechno a je to obrovsky těžké. Nedokážu v tuhle tu chvíli říct, jestli toho jsem někdy v životě schopná. Ale samozřejmě se budu snažit být co nejlepší.“
Otevře se vám teď cesta na závody Diamantové ligy?
„Samozřejmě doufám. Osobní rekord už je poměrně dobrý. Je to hranice k tomu na Diamantovky jezdit. Na druhou stranu má čtyři sta osmdesát pořád skočeno hodně holek a strašně to záleží na tom, jak se odvíjí sezóna. Ale věřím, že mi to k tomu určitě pomůže.
Co říkáte na bronzovou medaili Kanaďanky Alyshy Newmanové, s níž občas trénujete na Dukle?
„Její trenér je hlavně bývalý český atlet Zdeněk Krykorka, takže se bavíme i česky, je moc hezké se vždycky po nějaké době shledat. Do Česka jezdí ráda, mezi holkami se bavíme všechny.“
