Táta a děda Fuksy: Každý závod byl utrpením. Snad už rybáři nebudou zlí
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Jsou z Nejlepší loděnice na světě. Všichni Fuksovi takhle láskyplně přezdívají svému skromnému zázemí za elektrárnou v Nymburce. Dva trenéři, tatínek Petr starší a děda Josef, tam vychovali olympijského šampiona Martina. Celý život tam na Labi nabíral formu a jeho koučové ho zatím doprovázeli na kole stezkou do Poděbrad. „Chtěl bych říct našim fandům, co jezdí podél vody, že jsme tu zlatou medaili přivezli,“ usmívá se Josef.
V Račicích by sedli na kolo a každý metr svého syna by viděli z pár metrů. Olympijský kanál Vaires-sur-Marne ale na tradiční kolorit kanoistických závodů není připraven. „Tady se jezdit nedá. Člověk si nemůže zařvat, nervy z něj nevyjedou. Tady si zařvete na tribuně nebo před televizí. To nám chybí,“ usmívá se Petr.
Co říkáte úžasné Martinově zlaté jízdě?
Děda Josef: „Nepředvídatelné, nečekali jsme to. Já jsem ani posledních dvě stě metrů neviděl, holt jsem se rozbrečel…“
Táta Petr: „Hodně moc jsme fandili. Mrzí mě, že to nevidí jeho druhý děda, který to vidí bohužel jen seshora.“
Jak jste prožívali závod?
Táta Petr: „Od té doby, co jsme se přijeli, tak jsme na Martinovi viděli, že má fakt chuť. Byli jsme trošku klidnější. Rozjížďka bezvadná. Po semifinále říkal: Jo, pohoda. Tak jsme jen říkali, ať mu to vyjde, ať není přemotivovaný. Když jsme viděli první pětistovku za 1:48, tak jsme si říkali: Pane bože! Ale nakonec to dopadlo výborně a jsme štastní. Co?
Děda Josef: „Ano!“
Byla to jeho životní forma?
Táta Petr: „Myslím, že to zas ne. Na každé olympiádě byl připravený. Jen mu prostě hlava trošku nefungovala, jak by měla. Teď ale ano. Takhle to má vypadat. Myslím, že to je jeho dcerou, která se mu loni narodila. Je úplně vyměněný. Žije rodinou, dcerou. Odreagovává se.“
Teď slavíte, ale jak jste prožívali předchozí olympijské nezdary?
Děda Josef: „Každý ten závod byl pro mě osobně utrpením. Věděli jsme, že je připravený dokonale, ale na olympiádě to nevyšlo jednou, podruhé… Čekali jsme na to, jak to dopadne dneska. A, jak říká Petr, to jeho uklidnění. Myslím, že to byla i jeho víra. Když si přečtu, co řekl před olympiádou, že jede na olympiádu vyhrát… Tehdy jsem si myslel, že by to říkat neměl. Nelíbí se mi, když to někdo říká, že jede vyhrát olympiádu. On ale asi cítil, že ji vyhraje. A sami jste viděli jakým způsobem. Já mu za to moc děkuju.“
Vnímal Martin tlak? Všichni se ho na zlato ptali…
Táta Petr: „Myslím si, že to všechno vypustil. On si to od novinářů vyslechl. Nesleduje sociální sítě, nic. Soustředí se sám na sebe. A takhle to dopadlo.“
Děda Josef: „Jestli bych mohl vzkázat něco lidem v Nymburce, tak bych chtěl říct našim fandům, co jezdí podél vody, že jsme tu zlatou medaili přivezli. V poslední době je nic jiného nezajímá. Když Martin je druhý třetí, tak jejich otázka je: Zase nebyla zlatá, co?“
Táta Petr: „A doufám, že na nás teď rybáři nebudou zlí.“
A to se děje?
Táta Petr: „No jasně. Když se zamotáme do sítí, tak jsou.“
Vědí, že mají před očima olympionika?
Táta Petr: „No, to nevím. Jak kdo. Teď už ale možná budou vědět. On ten náš sport není takový, že by o něm věděl.“
Martin teď už dokázal vlastně všechno…
Děda Josef: „Pardon, nevyhrál naprosto všechno. Ještě nám zbývá C2.“
Je pro vás motivace, aby se to bratrskému deblu Martina s Petrem povedlo v Los Angeles?
Děda Josef: „Určitě.“
Táta Petr: „Ale na singlu už vyhrál všechno. Akademické, Evropu, svět, olympiádu, dětskou olympiádu v Táboře před iks lety. Tím začal. Byl jeho se sem dostat. A teď má i olympijskou medaili.“
