Zázrak i zavíračky, jak buřtíky. Beranovi: Teď sehnat 20 milionů

Jiří Beran, Martin Rubeš, Jakub Jurka a Michal Čupr byli na Hrách nejpočetnějším českým týmem, možná i proto měl jejich thriller proti Francouzům atmosféru finále fotbalové Ligy mistrů. Když hostitelé olympiády vedli v závěru o pět bodů, prosklená střecha historického chrámu málem praskla pod vřískotem domácích příznivců.

Jenže potom se Jurka, dvoumetrový nebojsa z Hané, postaral raketovým finišem nejen o senzační obrat, nýbrž také o mimořádný zážitek i pro sportovní neználky. „Největší radost mám z těch, kteří si šerm pustili jen tak na zkoušku, a u přenosu vydrželi až do konce,“ líčí nadšeně Jiří Beran mladší.

„Úplně nádherný to bylo,“ přidává Jiří Beran starší, bývalý excelentní šermíř, dnes reprezentační kouč i synův osobní trenér.

Jirko, bezprostředně po zisku bronzu jste říkal, že to je sen. Už jste se z něj probudil?
Beran mladší: „Ještě moc ne. Ráno jsme si dali s Martinem Rubešem kafe a já mu říkám: Hele, jako věříš tomu? On: Hele, je to hrozný. (směje se) Až po příletu z Paříže jsem měl první trochu volnější den, a tak jsem měl čas o tom přemýšlet. Člověku dochází spousta věcí. Třeba to, že máme na olympiádě hodně čtvrtých míst, což jsou prostě super výsledky, protože hranice mezi čtvrtým a třetím místem je hrozně tenoučká. Ale když člověk tu medaili má, najednou je rozdíl mezi čtvrtým místem a medailí tak obrovský. O to víc mi je líto těch, co skončili čtvrtí.“

Pane Berane, co vy? Už jste v klidu?
Beran starší: „Tím, že jsem mohl komentovat přímý přenos o třetí místo, bylo to, jako kdybych tam mezi nimi byl. A v tom případě nervozita není taková, jako když na to koukám třeba doma s ženou. To jsou nervy, že se to fakt nedá!“

Co se děje u vás doma před obrazovkou?
Otec: „No, úplně řveme. My, myslím jako trenéři, jsme takoví divočáci a žena se taky nakazí. Takže když padne zásah, křičíme. Ale zase na tolik toho nekoukáme. Když Jirka vyhrál Grand Prix, viděli jsme jen kus. Říkali, že to tam dají někdy v půl třetí ráno, jenže to o půl hodiny urychlili. A když jsme si pustili přímý přenos, už tam Jirku vyhazovali do vzduchu. Ale možná je dobře, že jsme to prošvihli, protože Jirka vyhrál s nejlepším Italem v prodloužení, a to by byly hrozný nervy. Teď to bylo při komentování v televizi úplně v pohodě.“

Bylo to emočně v pohodě i u vás během bitvy o bronz?
Syn: „Bylo dobré, že jsme se ještě před soutěží jednotlivců byli podívat na atmosféru v Grand Palais. Chtěl jsem vidět, co tam budou dělat, když nastoupí Francouz, protože druhý den mě jeden čekal, navíc olympijský vítěz. Přišli jsme tam na fleret holek. A když nastupovala Francouzka, okamžitě to tam vybuchlo. Říkal jsem si: Tak to bude zejtra hezký! Bylo to nabušený, ale energie byla příjemná. Francie je prostě Mekka našeho sportu a lidi tam šermu rozumí. Když zpívali francouzskou hymnu během zápasů, na tenise by to možná neprošlo, ale u nás jo a bylo to silný. Měl jsem doopravdy husí kůži po celém těle. Nikdy předtím jsem nezažil atmosféru, ze které bych měl husí kůži. A když si na to vzpomenu, už ji mám zase.“

Ovšem prostředí vás nespolklo.
Syn: „Přitom jsme neměli s Francouzi dobrou bilanci. Podle mě jsme s nimi asi pětkrát za sebou prohráli. A nejblíž jsme k nim byli, když jsme prohráli o jedenáct zásahů. Není to o tom, že bychom papírově na tuhle úroveň nepatřili, ale Francouzi jsou vážně hrozně silní. A mají jinou strategii než my. Oni nechtějí zápasy tahat, chtějí rozhodovat a jdou za vítězstvím. Než jsme šli na planš, tak v call roomu Francouzi seděli a soustředili se, protože jsou doma a musí prostě tu medaili získat. My jsme házeli fórky, smáli jsme se a byla legrace. Ne že bysme je chtěli nějak rozhodit, prostě jsme si jen sami říkali: Tady jako fakt není co ztratit. Možná bylo i vidět, že když jsme nastupovali, smáli jsme se a zdravili jsme lidi. Pak Martin Rubeš otevřel zápas výhrou 5:2 a v tu chvíli jsem si říkal: Ty brďo, my to můžeme fakt dát.“

Stále platí, že si soupeřovy příznivce na tribunách přivlastňujete? Že si představujete, že fandí vám?