Nešťastná Galušková: Myslela jsem, že tam o milimetr jsem, pobrečím si
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Scházely jí tři brány a mohla být ve finále. Kajakářka na divoké vodě Antonie Galušková ale třetí bránu od konce ve své semifinálové olympijské jízdě neprojela, dostala 50 trestných vteřin a to byl konec jejích nadějí. Nepomohl ani dotaz české výpravy u rozhodčích. „Zjistili, že tam kus hlavy nebyl,“ povzdechla si Galušková.
Nejdřív to byl pořádný adrenalin, ten pak ale rychle opadl. Rozhodčí u videa našli důkaz, že Antonie Galušková nešťastnou branku 21 neprojela a místo finále pro ni olympijský závod a na kanále ve Vaires-sur-Marne skončil symbolickým jednadvacátým místem.
Věděla jste o tom, že jste branku minula?
„Já jsem si popravdě myslela, že tam jsem, protože takhle těsné průjezdy v trénincích jezdíme a z videa, co máme my, není úplně jednoduché posoudit, jestli jsem tam byla, nebo ne. To spíš mám z vlastní zkušenosti. Myslela jsem si, že tam o ten milimetr jsem. Ale rozhodčí mají tolik záběrů, že zjistili, že tam o nějaký milimetr nejsem, a dali mi padesátivteřinovou penalizaci.“
Takže byl v cíli pro vás šok, když jste na tabuli viděla padesátku?
„Já jsem věřila, že se to ještě odmaže. Přece jenom, naděje umírá poslední, tak to prostě je. Ale v ten moment nešlo dělat nic, nejde vrátit čas.“
Zkoušel český tým podat protest?
„Jo, náš trenér podal dotaz, aby to video rozhodčí přezkoumali, což udělali a zjistili, že tam kus hlavy nebyl…“
Proč byl průjezd branky tak těsný? Riskovala jste, protože jste si nebyla jistá svou pozicí?
„Já jsem věděla, že mi to nahoře oproti soupeřkám úplně neklouzalo. Věděla jsem, že ten čas dokážu dohnat jenom tím, když dole zariskuju a pojedu tu vyjížděčku natěsno, což jsem udělala. Asi bych to jinak neudělala, protože kdybych to jela na jistotu, tak se nedostanu do finále.“
V horní části trati jste ztrácela ve válcích, cítila jste, že vám to tak nejede?
„Trať je spíš obecně těžší. Spousta holek tam měla problémy, taky je to podrželo, nejsem jediná. Tím, že máme opravdu muší váhu a nemáme takovou sílu jako kajakáři, tak je pro nás docela náročné to hladce přeskočit. Takže se s tím trošku pereme.“
Kolik centimetrů či milimetrů podle vás scházelo?
„Ty milimetry bych napočítala asi na jedné ruce…“
Tím víc to zamrzí?
„Tak to víte, že to bolí. Bolí to extrémně. Já jsem to tady probrečela a teďka asi budu brečet znova. Prostě to ze sebe musím dostat, abych se mohla soustředit na zbytek sezóny, ale nic to nemění na tom, že to byla skvělá zkušenost a další motivace k tomu bojovat třeba o LA.“
Navíc, tahle olympiáda pro vás ještě nekončí…
„Jo, kayakcross je pro mě spíš doplňková disciplína. Pošlu to tam tak jako tak, ale moje očekávání jsou rozhodně menší než ve vodním slalomu, protože jsem na to skoro vlastně netrénovala.“
V podobné situaci ale možná je i spousta soupeřek, nemyslíte?
„Jo, ale holky se nebojí do kontaktu. Já se toho bojím, protože taková nejsem od přírody a spíš se snažím najít chytrou cestu, jak se tomu vyhnout, jak být někde rychlejší. Půjdeme určitě s trenérem touhle cestou, než aby mi řekl: Hele, tady na ni najeď, prostě jí sejmi! To já bych asi nezvládla udělat.“
Je pro vás po téhle zkušenosti olympiáda stejný závod jako každý jiný, nebo je přece jenom v něčem těžší?
„Řekla bych, že je to těžší trošku mentálně udržet, protože jedete před hodně lidmi. Bylo tady plus minus dvanáct tisíc lidí, což při běžných závodech nikde není. Obecně, řekne se olympiáda, je kolem toho hrozný haló. Já jsem se snažila načerpat co nejvíc zkušeností, což si myslím, že se mi povedlo. Mrzí mě, že se nepodívám do finále, protože to teprv bude opravdová show.“
