Památná veslařská zlata: Nezmaři z Třeboně a rypák Kozák
Víc než půlstoletí čekalo české veslování na další zlato z olympijských her. Skifařka Mirka Knapková navázala na dávné úspěchy třeboňské čtyřky skormidelníkem z roku 1952 a Václava Kozáka, který v roce 1960 vyhrál se Slovákem Pavlem Schmidtem. Jaké byly osudy slavných zlatých lodí z minulosti?
TŘEBOŇSKÁ PARTA ANI NEPOTŘEBOVALA TRENÉRA
Olympiáda v Helsinkách měla v roce 1952 ještě jiné hrdiny než atletické manžele Zátopkovy. Senzační zlato přivezla i čtyřka s kormidelníkem Stanislav Lusk, Jan Jindra, Jiří Havlis, Karel Mejta – Miroslav Koranda.
Čtyři veslaři se sešli v Třeboni, kde se pořádala slavná regata. A dlouho se obešli bez trenéra.
„Musím uznat, že na jsme na tu dobu netrénovali špatně,“ říkal Lusk v knize Zátopek a ti druzí. „S dnešními dávkami se to srovnávat nedá, ale tenkrát jsme asi jako první začali pořádně běhat. A na vodě jsme taky trénovali dost účinně. Znali jsme jen dvě rychlosti: úplně volně a naplno.“
Před olympiádou v Helsinkách třeboňští vyhráli nominační boj a před odjezdem na Hry si je přece jenom vzal pod sebe trenér František Barták.
„Dal nás před olympiádou báječně dohromady,“ vzpomínal Lusk. „Poradil nám, upozornil nás na drobné chyby v technice.“
Na olympiádě posádka prožila nejtěžší chvíle v semifinále, kdy svedla těsný vítězný souboj se Švýcary, na verdikt rozhodčích se muselo dlouho čekat. Luska museli z lodě vynést tak byl vyčerpaný. Za dva dny ve finále byli ale všichni připravení a pět set metrů před cílem už bylo jasné, že je zlato jejich.
Lusk s Jindrou ještě seděli na bronzové osmiveslici na olympiádě v Římě o osm let později. Lusk v sedmdesátých letech trénoval úspěšnou dvojku s kormidelníkem bratří Svojanovských.
KOZÁK NEPOLÍBIL RUKU PAPEŽI A PAK VANDROVAL S BEZDOMOVCI
Papež XXIII v roce 1960 během olympijských her v Římě sestoupil ze svého sídla nad jezerem Lago di Albano, aby pogratuloval nejlepším veslařům. Všichni mu políbili ruku, až na Václava Kozáka.
"Všichni mu líbali ruku. Ale to se mi nechtělo, tak jsem mu ji jen podal. Myslím, že mu to nevadilo. Bylo mu asi devadesát a už byl trochu v Zadní Mauretánii,“ vzpomínal Kozák na tu chvíli v roce 2004, jen pár měsíců před svou smrtí.
Kozák byl takový, vždycky měl vlastní hlavu. Proto se mu říkalu Venca Kozák rypák.
Na jezeře Albano tehdy česko-slovenská dvojka Kozák – Schmidt stanovila ostré tempo, na druhé pětistovce šla do čela a náskok zvyšovala až do konce. Obhájci vítězství Berkutov – Ťukalov ztratili tři sekundy.
V roce 1961 na ME v Praze však skončil dvojskif až třetí a Kozák se rozhodl, že zkusí štěstí na skifu.
„Cítím se na víc, jdu si svou cestou. Sportovní život je jáma lvová, slabší zahynou,“ řekl tehdy parťákovi Schmidtovi a v roce 1963 vyhrál mistrovství Evropy v Kodani. V Terezíně obdržel čestné občanství a stal se celebritou.
„Patřil jsem mezi prvních pět ve městě. Spolu se soudruhem předsedou národního výboru, předsedou komundírů, panem lékárníkem a abatyší,“ vzpomínal s úsměvem.
Kozák v roce 1968 ukončil kariéru, stal se trenérem na Duklu a trénoval dvě bronzové olympijské lodě – párovou čtyřku v roce 1976 a dvojskif Václav Vochoska – Zdeněk Pecka v Moskvě 1980. Když ale v roce 1991 na Dukle skončil, přišel o smysl života. Začal flámovat s bezdomovci, přespával na nádražích a jezdil nočnímu tramvajemi. „Jak jsem vandroval“, tak tomu času sám Kozák říkal.
„Začalo to, když jsem odešel z Dukly. Přepadla mne lítost, že už mě nikdo nepotřebuje. Že už nejsem Venca Kozák - veslař. Že už nejsem nic. Rozhodl jsem se, že budu trucovat,“ vyprávěl.
Poslední léta života slavný veslař Kozák strávil v ústavu sociální péče v Terezíně, kde zemřel v roce 2004.
