Martin Hašek
24. srpna 2016 • 04:10

Špotáková o (ne)účasti na OH v Tokiu, Železného zákazech i kartářce

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Karty nelžou, to je známá věc. Oštěpařka Barbora Špotáková si to ověřila během letošní olympijské sezony, v níž se od nadějného jara po depresi kvůli zlomené zánártní kůstce dostala až k bronzovému olympijskému finiši v Riu. A to všechno jako matka dvouletého syna Janka. Špotáková ale tušila, že to dobře skončí. Předpověděla jí to kartářka. A zatím nic nekončí. „Jedu dál,“ říká Špotáková.



Ještě než odletěla z Ria za krátkým objetím se svým synem Jankem a za další atletickou cestou do Lausanne, měla oštěpařka Barbora Špotáková chvilku času na oslavu. Stavila se ve sponzorském domě, nechala se nalíčit a načesat, napila se sektu z brazilských vinic Don Guerino a užila si chvilku klidu i malé oslavy.

Co byste vzkázala vaším blízkým doma?
„Děkuju maminko. To jsem mamince i řekla a napsala. Děkuju, maminko klidně můžu říct tisíckrát. Za všechno… A já jí ještě musím děkovat znovu, protože mi hlídá Janečka. Dělily se s Lukášovou maminkou, která mě taky hrozně podporuje. Já jí budu muset poděkovat, až se vrátím domů. Pro mě dělá vlastně pořád.“

Bronzová medailistka z Ria Špotakova dostala šáňo!
Video se připravuje ...

V Riu vás podporoval i váš přítel Lukáš Novotný, jak to doma s Jankem zvládli?
„Zvládli to dobře, mně přijde, že my to zvládáme hůř, ale naštěstí se blíží návrat. Už si nebudeme skypovat. To je špatné pro oba, zbytečně to zjitří emoce. Pak se na nás moc ptá. Já to na něm vidím, že už s námi chce být…“

Počítal si dny, kdy uvidí maminku?
„Ráno, v poledne i odpoledne se probudí, pokaždé se ptá, kdy už uvidí maminku. Už se to blíží. Nejhorší je, že já přijedu a hned letím do Lausanne. Ale možná zase bude dobré, že tam si budu moct odpočinout a něco dotočím. Je to tady náročné... A Lukáš má bohužel taky závody, takže ho nabudíme a zase zmizíme. Je to teď těžké, je to práce.“

Medaili Jankovi půjčovat nebudu

Mluvila jste s Jankem po svém bronzovém závodě?
„Viděla jsem, že mi v televizi říkal Děkuju, maminko. Krásně tam řekl: Přijeď! (Špotáková zdůrazňuje ř). Je vidět, jak nádherně umí mluvit. On fakt nádherně mluví už hodně dlouho.“

Myslíte, že unese tu půlkilovou medaili, nejtěžší v historii olympiád?
„Já mu jí radši půjčovat nebudu, on by s ní něco rozbil... Jen mu ji ukážu. Takové věci dětem do ruky nepatří.“

Špotáková oslavila v Českém domě bronzovou medaili
Video se připravuje ...

Role matky a profesionální sportovkyně už zvládáte třetí rok, ale jak obtížné bylo se letos vyrovnat s jarní zlomeninou zánártní kůstky?
„U zlomeniny se musí čekat, bolí jenom čas. Ale já jsem hrozně ráda, že jsem byla u pana doktora Sinkuleho z nemocnice Na Františku, který má trošku inovativní přístup v tom, že třeba dovolí rehabilitaci už po dvou týdnech. Chodila jsem na rehabilitaci, na lymfodrenáž a takovéhle věci, to mi hrozně pomohlo. Chodila jsem na rehabilitaci do MFK Centra k Martině Končalové, kam chodím už léta. Ještě se tam objevila paní, která dělá akupunkturu. To jsem tam vždycky přišla s bakulí, s nateklou nohou, ona mi tam dala jehličky a ta noha splaskla. Bylo důležité, že jsem to nepodcenila, i co se týče té péče o sebe. Pracoval se mnou fyzioterapeut Roman Karpíšek, měla jsem ho na všech soustředěních s sebou, ne jako loni, že mě masírovala máma. To byl opravdu hodně hardcore…“

Pomáhala vám i rodina?
„Byla jsem na soustředění, kde mi táta hlídal Janka, máma byla nastartovaná, Lukášova máma s Lukášovou ségrou byly nastartované. Musela jsem se smířit s tím, že Jankovi nevěnuju tolik času, co bych chtěla. A hrozně těžko to nesu. Ty poslední týdny jsem musela večer odpočívat, všichni jsme do toho dali maximum. Měla jsem obrovskou podporu od obou babiček a samozřejmě od Lukáše. Všechno se točilo okolo mě. Prostě jsem to přežila.“

U Železňáka se nic nesmí

A teď, po tom všem, jaké to je dívat se na svou bronzovou medaili?
„V březnu jsem nevěřila, že se sem vůbec probojuju. Pak jsem tomu věřila. Vím, že jsem hodila šedesát dva tři měsíce po porodu, takže to nějak v sobě mám. Jak byla v něčem smůla, tak si člověk musí najít to pozitivní.“

V čem jste to našla?
„Pro mě je pozitivum, že po dlouhé době, nevím po kolika sezonách, mě nebolely achilovky. A to je docela veliké pozitivum. A pak jsem měla štěstíčko v tom závodě samotném. Ta zlomenina byla nešťastná. Při došlapu na síti jsem si zlomila nohu. Chodila jsem tady fandit tenistkám a říkám: Nejnešikovnější tenistka letošního roku jsem já. Ale asi se to občas stává.“

Váš trenér Rudolf Černý ale říká, že byste to bez podobných aktivit nebyla vy…
„U Železňáka jsem nic nehrála, tam se nic nesmí. A taky jsem to vydržela, taky to šlo. Já jsem ale opravdu přirozeně taková. Je hrozně blbé někoho brzdit. Jsem ráda, že to Ruda chápal. My jsme se opravdu sehráli. Ruda mě bere takovou, jaká jsem. Ta spolupráce letos byla úplně skvělá. Ten návrat byl docela zajímavý, bylo to hrozně příjemné. I tady z něho pramení takový klid.“

V čem třeba?
„On hnedka říkal: Nepotřebujeme už nic dokazovat. Ale, nepotřebujeme… Samozřejmě se na tu placku trošku čekalo… A samozřejmě je lepší, když ji člověk má, to určitě. Jsem ráda i kvůli Rudovi. My jsme prostě dobrý tým. Fakt jsem kolem sebe vytvořila tým. Já jsem byla na podzim u kartářky…“

Špotáková: Z Ria jsem neviděla nic, ale medaile je lepší
Video se připravuje ...

Kartářka říkala, že to mám řídit

Opravdu? Vy jste byla u kartářky?
„Já chodím, čas od času… Když jsem nevěděla, jak s tím trenérem, ona říkala, že je Ruda dobrej. Ona se na něj podívá, vytáhne si na něj karty. Ale říkala, že ten tým kolem sebe mám vytvořit já. Že jsem získala zkušenosti z minulého roku. Tak jsem to taky udělala. Říkala, ať věřím svým instinktům a pocitům, že já to mám řídit. To byl i důvod, že já jsem na tom soustředění řekla, že nechci operaci. To bylo strašně těžké rozhodnutí.“

Prý vám osmdesát procent doktorů radilo jít na operaci…
„To určitě, možná i víc. Prostě jsem věřila, nebo nějak vnitřně cítila, že to nechci. Bála jsem se, jak bude tělo reagovat na nějaký cizí předmět, na nějaký šroub. Vím, že moje tělo nemá tyhle cizí věci rádo. Máma taky měla v zápěstí šrouby a byla hrozně šťastná, když jí to vytáhli. Nesnesla to tam. Takže jsem se rozhodla dobře. Vím, že to bylo dobré rozhodnutí. Ale bylo strašně těžké. Doktoři mají takovou váženost… Ale musela jsem si za tím rozhodnutím stát. Byla jsem ráda, že to Ruda respektoval, a že to respektoval doktor Sinkule na Františku.“

Podle trenéra Černého máte na taková rozhodnutí dar…
„Já se hodně řídím svými pocity. A ještě jsem to měla posvěcené od té kartářky. Vytvořit kolem sebe tým, kterému stoprocentně věřím, to je hrozně důležité. Vloni jsem neměla nikoho, byla jsem rok sama. Teď jsem se vrátila k Martině Končalové, s kterou jsem dělala před Pekingem. Ruda, to byla jistota. To je člověk, kterého znám hodně dlouho. Je jako můj táta, stojí za mnou ve špatném i v dobrém, za každé situace. A pak ti nejbližší, to je gró. Ten tým jsem měla a to mi dávalo sílu. A kartářka říkala, že to dobře dopadne. Že to bude těžké, ale že to dobře dopadne. Všechno, co řekla, byla pravda…“

Nikdy neříkej nikdy

Když se to po loňském trápení zase tak pěkně rozjelo, co s tím teď podniknete?
„Tak, ono se to i krásně uzavřelo… Jak se to vezme. Jedu dál, ale nevím, jestli budu mít vůli prožívat tyhle velké závody. Házet budu stoprocentně dál. Baví mě to. I když budu házet míň a míň. Někdo tomu třeba nerozumí, ale já se na to těším. Nejhorší je to před těmi velkými závody: A nesmíš už hrát volejbal. Dvě hodiny na prudkém slunci už vadí, to už trénink naruší…“

Na jaké úrovni pojedete dál?
„Samozřejmě, dokud tady nebude holka, která bude pravidelně házet přes šedesát, tak je nejenom v mém zájmu reprezentovat. Já si myslím, že Česká republika by měla mít na nějakém mistrovství Evropy družstev oštěpařku přes šedesát. Pokud tady žádná nebude, tak vždycky pojedu reprezentovat, na tyhle týmové soutěže. Třeba Pohár mistrů, jezdila jsem s USK, to mě vždycky hrozně bavilo.“

Nicméně jste pořád ve světové špičce, co takhle zase objíždět mítinky Diamantové ligy a připravit se na mistrovství světa v Londýně?
„Nevím… Když to k tomu tak dojde, tak asi jo.“

Co se musí stát, aby k tomu došlo?
„Tohle musím řešit až po sezoně. Já si pamatuju sezony po velkých úspěších, kdy jsem třeba až na konci října nebo v půlce listopadu začala cítit, že se mi chce znovu makat. Po těchto úspěších přijde zákonitě nějaký útlum. Ono se to musí všechno uležet. Pak se líp řeší věci. Musí mít člověk nějaký nadhled.“

Bylo pro vás Rio poslední olympiádou? Před pár dny jste řekla, že poslední neříkáte…
„Nejspíš to poslední olympiáda je. To jsem si skoro vědomá. Ale říká se nikdy neříkej nikdy. Honza Železný byl taky ve čtyřiceti letech v Göteborgu (na mistrovství Evropy – pozn. red.). Proto říkám nikdy neříkej nikdy, ale přiznávám, že nejspíš to byla poslední olympiáda.“

Vše o LOH Rio de Janeiro 2016 ZDE »

Oštěpařka Barbora Špotáková si užívala radost z bronzové medaile
Oštěpařka Barbora Špotáková si užívala radost z bronzové medaile

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud