Davidová o plánech na minutu i Hrách: Užít si to bez nervů? Teď už asi ne

Jednu olympijskou zkušenost už má. Před čtyřmi lety, v jednadvaceti letech, si zazávodila v Koreji. Bez stresu, bez nervů. „Nic to se mnou nedělalo, byla jsem mladá, můj úkol byl jet si to užít,“ vzpomíná milovnice koní s nostalgií v hlase. Tentokrát s puškou na zádech vyrazí do čínského dobrodružství jako největší česká naděje. Lidi si doma sednou na gauč před televize a budou Makuli tlačit ke zlatu. Ale nebojte, ona se z toho nepoloží. Sport miluje, ale ví, že jsou důležitější věci. Také o nich vypráví.

Nedostanu pokutu, když se vás zeptám na olympiádu? Jako v případě Ester Ledecké?
„Ježiš, to ani nevím. Asi ne.“

V jejím týmu je to takhle zavedené. Za každé slovo, které obsahuje něco z olympijské tématiky, se platí pokuta.
„Aha, to jsem ani nevěděla. Ale asi to není špatný nápad, teď je to opravdu největší téma. Já jsem ale zatím taková pravidla nezavedla. Uvidíme dál.“ (smích)

Tak toho hned využiju. Už máte únorovou olympiádu v hlavě?
„Ještě ani ne, popravdě teď řeším hlavně začátek sezony. Hry, které jsou v únoru, mě zatím ze židle nezvedají.“

Kdy začnou?
„Doufám, že nikdy. Snad to budu brát jako normální závod a nebudu z toho dělat žádnou velkou vědu. To je mým cílem.“

Pomůže vám i to, že sport obecně berete s nadhledem a není pro vás vším?
„Ano. Mám k němu pochopitelně velký respekt, stejně jako k olympiádě. Ale nemyslím si, že by mě to nějak ovlivňovalo. Snažím se nad tím moc nepřemýšlet.“

Nebýt novinářů, řeč by na Hry ani nepadla?
„Všichni vědí, co se v únoru děje, ale že by mi to někdo připomínal? To ne. Ani se známými se o tom nebavím.“

Co s kamarádkami nejčastěji řešíte?
„Cokoliv jiného než biatlon!“ (smích)

Co konkrétně?
„Popravdě ani nevím. Zvládneme si povídat tři hodiny v kuse, ale potom ani nejsem schopná říct, o čem to bylo. Nic speciálního. Vždycky je to taková nenásilná konverzace, při které je nám příjemně.“

Po minulé sezoně u nás ve Sportu vyšel komentář Jiřího Hamzy, šéfa svazu, s výmluvným titulkem: Markéta má potenciál vyhrát olympiádu. Takže tlaku se moc nevyhnete.
„Na to se ani nedá připravit. Uvidíme. Přijde mi, že to máme v biatlonu zajištěné tak, že se to filtruje. Rozhovory se dávají, ale když potom člověk nečte noviny, ani to nepozná. Snad to takhle vydrží.“

Myslíte to tak, že šéfové sice něco řeknou do médií, ale k vám se to nedostane? Abyste byli v klidu?
„Ano. Alespoň z toho mám takový pocit.“

Jak to máte vy? Sledujete, co se o vás i biatlonu píše?
„Občas na mě něco vyskočí, ale nic nevyhledávám cíleně. Pokud si toho někdo všimne, pak to řešíme, bavíme se o tom. Ale nejsem ten typ, který ráno vstane a hned si jde přečíst všechny zprávy.“

Ani o sobě ne?
„Jak kdy. Záleží, jaký je u toho titulek. Když se mi moc nezdá, tak to radši ani neotevřu. Abych si nezkazila náladu.“ (smích)

Většina sportovců se před vrcholnou akcí uzavře do svého vlastního světa, aby je nic nerozptylovalo. Jak to budete mít vy, abyste si zachovala čistou mysl?
„To se teprve ukáže, jestli to budu umět. Na to neexistuje žádný zaručený recept. Hlavní je, že se v tom člověk nesmí moc hrabat a přemýšlet o tom.“

Jak jste to měla před čtyřmi lety před Hrami v Koreji?
„Reálně to se mnou nic nedělalo. Jenom jsem se těšila. Můj úkol byl jet si to tam užít, okoukat si to. Vůbec jsem se tím nestresovala. Takže z mého pohledu to byly krásné závody. Protože od vás nikdo nic nečeká, můžete akorát překvapit. To je pro sportovce ta nejlepší pozice.“

Před Pekingem už to jistě nebude ve stylu, že si to jedete užít a nabírat zkušenosti…
„To tedy ne. Je škoda, že si člověk té dřívější role nemůže užít déle. Pak se to mění ve stylu: Jak to, že jsi nezastřílela? Proč nejsi v desítce? Co se s tebou děje?“