Máma Erbanové: Řešily jsme hokej, pak jsem probrečela celý závod
Tentokrát nemuseli přerušovat výuku a pouštět pro děti i vyučující projektor v aule. Byla neděle a paní učitelka Simona Grégrová, maminka bronzové rychlobruslařky Karolíny Erbanové, mohla olympijský závod na 500 metrů sledovat v klidu doma. I když v klidu. Nervy a emoce byly obrovské. „Já jsem to celé probrečela,“ líčí maminka Karolíny Erbanové. Český jazyk učí na Základní škole Vrchlabí, kterou kromě její dcery navštěvovali i Eva Samková, Michal Krčmář, Lucie Charvátová nebo Karolína Grohová.
Karolína hned po závodě doufala, že jsou doma rodiče v pořádku. Že prý to prožíváte hodně intenzivně. Jste v pořádku?
„Takhle - já celý závod probrečela. A vždycky si říkám, zaplať pánbůh, že jezdí pětistovku. Kdyby jela pět kilometrů jako Martina Sáblíková, tak by to bylo asi o dost náročnější. Jsem hodně přecitlivělá, co se Karolíny týče. Celé jsem to probrečela, pak nějaké výkřiky, pak jsem se ptala, jestli je čtvrtá? Byla jsem trochu zmatená. Strašná radost! A pak už jsem jen brečela štěstím. Jsem taková plačka.“
To je pěkný důvod, ne?
„Ano, tohle je hezký pláč. Stojí za to.“
Byl to nejintenzivnější zážitek, jaký jste u závodů své dcery zažila?
„S Kájou určitě. Olympiáda je o jednom závodě, je to vrchol a všichni se k němu upínají čtyři roky. Já se přitom dívám na Světový pohár jako na daleko průkaznější obrázek toho, jaký sportovec je. Ale medaile z olympiády, je prostě medaile z olympiády. Vrchol! Ano, tohle jsme prožívali asi nejintenzivněji. Pak jsem tedy měla ještě jeden velký prožitek, když si jako mladinká holčina v Zakopaném jela pro juniorskou medaili z mistrovství světa. Nevystřídala dráhy a přišla o všechno. To bylo taky hodně intenzivní, ale na tom druhém pólu.“
Teď jste věřila, že dráhy vystřídá?
(usměje se) „Ono je to na pětistovce jen jednou, tam jsem doufala, že to dá. Byla hodně, hodně namotivovaná. Před závodem dopoledne jsme spolu mluvily poměrně dlouhou dobu. Obě jsme se dívaly na hokej, to je její srdeční záležitost. Ona se dívala tam, já doma. Povídaly jsme si, komentovaly jednotlivé hráče a zákroky, protože jsem evidentně cítila, že nechce mluvit o bruslení a nechce mluvit o tom, jak se cítí. Opravdu jsme si jen několik desítek minut povídaly o hokeji. Jediné, co mi pak řekla bylo: ‚Mami, já jsem hrozně nervózní. Potřebuji něco sníst a jedu na stadion‘ Tak jsem jí řekla, jeď! A to bylo vlastně jediné, co jsem jí před závodem řekla.“
Více o škole ve Vrchlabí, zážitcích Simony Grégrové i legendárním učiteli tělocviku Aleši Sukovi, si přečtěte v úterním vydání deníku Sport
